La caduta degli dei
The Damned
Súmrak bohov
Režie:
Luchino ViscontiHudba:
Maurice JarreHrají:
Dirk Bogarde, Ingrid Thulin, Helmut Griem, Helmut Berger, Umberto Orsini, Reinhard Kolldehoff, Florinda Bolkan, Nora Ricci, Charlotte Rampling (více)Obsahy(1)
Vše začíná v noci při požáru Reichstagu v únoru 1933 a končí krátce po nechvalně známé „Noci dlouhých nožů“ v červnu 1934. To, co se děje mezitím je jedna z nejúžasnějších studií lidského pádu. Film Luchina Viscontiho Soumrak Bohů je film plný hypnotických záběrů a ohromující vizuální nádhery. Dílo mapuje úpadek německé rodiny na pozadí vzestupu nacistické strany. Dirk Bogarde jako macbethovský intrikář, který podniká kroky k převzetí ocelářského a muničního impéria v předvečer Hitlerova tažení k odstranění opozičních nepřátel. Ingrid Thulin, Helmut Griem a Charlotte Rampling hrají členy rodiny lapené v politických zmatcích. Helmut Berger debutuje jako rodinný dědic a pohledný švihák, ze kterého se stane ztělesněné zlo. (Magic Box)
(více)Recenze (81)
Neohánějte se všichni neorealismem, tohle totiž není neorealismus! Visconti, co s tebou? Když ty točíš ty filmy tak dokonale akademicky, až je to sterilní a nepůsobí to na mě. Není to sice případ Soumraku bohů, ona ta dekadence fakt stříká z plátna. Člověk si říká, jak to musí být hrozně fajn být šlechticem (rozhodně si to říká víc než u tvého Rodinného portrétu), nosit kožešiny, perly a síťky přes obličej a do toho střílet své příbuzné... Krása působí, ale bolí to, bolí a člověk se trápí! ()
40% ()
Súmrak bohov je vzácny tým, že nerozpráva príbeh o demoralizujúcej sile nastupujúceho nacizmu. Ak by k tomu Visconti skĺzol, natočil by iba veľkolepú fresku s okliešteným pohľadom na danú dobu. Súmrak bohov je ale film o hrabivosti, ambíciách a frustráciách pretavených do zloby, ktorá čaká na svoju príležitosť. To nie fašizmus (či iné ideologické zverstvo) robí z človeka zviera. To zviera v človeku plodí zlo, ktoré sa potom, akonáhle dostane príležitosť, pod uhladenou škrupinkou rozsieva kam len dosiahne. Viscontiho analýza je tak nekompromisne precízna a vzhľadom na mieru autorskej výpovede až šokujúco historicky presná, že v dokonalej forme splodila pravdu, ktorá presiahla všetky kategórie, zbavila sa aj tých najneutrálnejších prívlastkov a zostala iba a len pravdou... A iba a len génius a iba a len vo veľmi šťastnej konštelácii mohol stvoriť niečo také obrovské. [100%] ()
Kdo by čekal realismus dřívější tvorby autora, zde toto nenajde, ale nalezne temnou atmosféru s "gotickými kulisami" a silnou stylizací - scéna reprezentující Noc dlouhých nožů asi nejlépe definuje celý film. Ten je poněkud nesoudržný a možná přestylizovaný, ale myšlenka že nelze obrátit přicházející zlo ve svůj prospěch je reprezentována se silnou naléhavostí. 75% ()
Působivý snímek, mrazivé drama. Události let 1933-34, kdy se Hitler stal kancléřem a rozjel své zúčtování s opozicí, jsou zde vyobrazeny s veškerou odporností lidských povah. Touha po moci a majetku je v některých lidech opravdu hluboce zakořeněna a jsou schopni dělat neuvěřitelně hrůzné věci... ()
Aneb Jak chutná moc po šlechticku. Trochu také o tom, co způsobila ideologie fašismu s lidskou morálkou. Nebo také o tom, že nebýt fašismu, našlo by si zlo v člověku docela jiný spouštěcí mechanismus. ()
Docela těžká orientace v ději a postavách v první polovině, trochu rozvláčnější tempo a zbytečně vyčnívající scéna masakru SA. Na druhou stranu výborní herci, pečlivě vystavěné vztahy a pečlivá režie s netradičním závěrem. Rozhodně jeden z nejzajímavějších filmů zabývajících se nacismem a jeho působením na lidské jedince. ()
Jedným slovom - sklamanie; na to aký kredit v Európe má Súmrak bohov. Takto nejak to skrátka dopadne, keď sa babylon jazykov stretne pred kľúčovým rozhodnutím, ktorý z nich si jednotne do filmu vziať a výsledkom je nechutný dabingový zlepenec pošramotenej angličtiny (vari porovnateľný lapsus ako Jakubisková Bátorička). Visconti je mimoriadne skúseným harcovníkom a preto ma udivuje, ako lacne svoju tému rozpráva čoby stvoriteľ deja a ako umelo zaobchádza s postavami nepostavami. Aj fanatizmus a jeho vyobrazenie musí mať hlboké režijné korene, lebo často som sa pristihol, ako vyložene nasilu a na efekt akože umeleckej krásy sú namontované rôzne neduhy nedodržiavania všeobecnej etikety správania. Samotný obsah je samostatnou kapitolou, pretože sa v ňom nič závratné neudeje. Ani chronologický historický vývin, ktorý by dodal filmu potrebnú bezprostrednosť deja v tom či onom období, ani hlboká sonda do mentality nacistického vzostupu (v tomto ohľade ho Herz strčí do kapsy) a napokon ani konvenčná dramatická varianta. Jediné čo stojí za zmienku, sú dlhé zábery, "približovačky", výprava a možno odvaha pracovať len so "zápornými postavami". Predsa, to si každý zas nedovolí. ()
Opět Viscontiho opojení přepichem, tentokrát se na to ale podíval kritičtějším okem. Ona dekadentnost mi tam moc neseděla, nebo abych byl přesnější, nedokázal ji Visconti až tak dobře kriticky podat jako to uměl ve svých filmech Buñuel, který k tomu nepotřeboval "závratné" stopáže a často dost rozvleklé scény. Nicméně i tak patří tento film k mým oblíbeným. ()
Jedovaté, nemocné a zvrácené... Náckové, násilí, sexuální deviace, ztráta lidství - jedno jde s druhým. Zlo plodí zlo. Za zmínku stojí úžasná práce s barvami. Geniální je rovněž kamera, jejíž povolný pohyb od detailů, k celkům, z detailů na detaily, nebo celků na detaily atd. mě dováděl k šílenství. A pokud někdo má problém s homosexualitou Viscontiho a myslí si, že se to projevuje na jeho nechuti k filmu, tak by možná bylo fér, kdyby se jedinec upřímně zamyslel nad vlastní orientací :) ()
Podívala jsem se na druhý film Luchina Viscontiho. Ač je to bezesporu režisérská legenda, mě jeho filmy nijak nechytly. U Soumraku bohů je navíc příšerná délka, která mi teda vůbec nesedí. Herce můžu bezpochyby pochválit, třeba takový Martin byl zahrán tak, že mi byl opravdu dokonale nesympatický. Luchino Visconti také odvedl skvělou práci a dokázal nám ukázat období předválečného Německa i povahy lidí a dokonale to propojit jak obrazově, tak hudbou, ale co s tím vším, když se člověk u filmu dvě a půl hodiny nudí? Proto nemůžu hodnotit výše. ()
Propracovaný Visconti (někdy možná až "přepracovaný" - třeba v popisu noci dlouhých nožů)... Výheň pecí, ve kterých se zpracovává ocel na kulomety, a hranic, na kterých se pálí knihy... Essenbeckové s přidruženou továrnou služebníků starajících se o jejich blaho... Nová "elitní společnost", ve které je vše dovoleno a požár Říšského sněmu jako signál k jejímu nastolení... Kdo jsou ti, kteří dosud nedovedou myslet stranicky?... Volby jsou šumafuk, je třeba získat průmyslníky (jádro filmu) a wehrmacht (dlouhá scéna ve zmíněné noci dlouhých nožů)... Cesta sexuálního devianta (travestie, pedofilie, incest) Martina Essenbecka do čela firmy (už v SS uniformě) je spíš výjimečná než typická... Komentář a hodnocení od NinadeL* považuji za odůvodněné i možné, stejně tak jako shrnutí: "...kdyby to téma bylo tak silné a v jádru pravdivé, jak se nám Visconti snaží vsugerovat". ()
Skvélý příběh o intrikánství a touze po moci, který je strašně srážen nevěrohodnými a dlouhými scénami typu chlastání členů SA a na můj vkus přehnanou úchylností hlavní postavy (Martin von Essenbeck). Ta měla diváka ASI šokovat, ale na mne působila příliš extrémně až nedůvěryhodně. K tomu přispěl i nepříliš kvalitní výkon Helmuta Bergera v roli Martina. ()
Složitý a rozsáhlý příběh rodiny, která se stane typickým příkladem "soumraku bohů". Novodobá šlechta předválečného Německa se v podstatě ze strachu i z touhy po moci sebezničí. Toto je obodobí kdy už peníze neznamenají moc. Z počátku jsem se vůbec neorientoval kdo je kdo. Trochu nevyrovnané, některé scény my přišly příliš rozvláčné, některé byly zase tak osekané, že jsem je pochopil až pozděj. ()
Film, který vyžaduje po divákovi znalost historie a zejména zvýšenou míru pozornosti, trpělivosti (z důvodu délky snímku) a naslouchání, neboť se zpočátku nese v duchu konverzačních dialogů, v nichž se ovšem skrývá jádro příběhu. Viscontiho dílo je především snahou představit historické události s maximální realističností, což je ostatně základním rámcem všech jeho filmů. Úchvatně nasvícená a nasnímaná podívaná postupně graduje do nevyhnutelného konce..._____Výtečný scénář! Zejména charakteristika postav, jejich jednání, motivaci a proměny režisér krůček po krůčku odtajňuje. Na příkladu široce rozvětvené bohaté šlechtické rodiny průmyslníků Visconti poukazuje na rozkol mezi starou a mladou generací, jenž je zároveň rozkolem celého Německa. Divákovi je servírována pestrá směsice charakterů: Dirk Bogarde v roli Fredericka Bruckmanna, muže ambiciózního, byť sžíraného neustálou pochybností - nejistotou, přesto ovšem odhodlaného vystoupit ze svého stínu; Helmut Griem coby všehoschopný Aschenbach či velikášský Gunther von Essenbeck. Hlava rodu, starý Joachim von Essenbeck, jenž je reprezentantem císařského Německa Vilémovské éry a tradičního liberalismu, se nedokáže ztotožnit s idejemi národního socialismu, chce však za každou cenu udržet chod a prosperitu podniku. Dostává se tak do rozporu se svými bližními a předními představiteli rodinného podniku, kteří přijímají nacismus (Konstantin von Essenbeck a Aschenbach). Zrod nového Německa se tak stane osudným pro celou rodinu. Rozpad tradičních hodnot jakoby symbolizovala dekadentní (téměř přehlédnutelná) událost na svatbě v závěrečných minutách snímku: vášnivě se líbající milenecký pár, kdy muž bez ostychu obnažuje ženu. Pro mě nejzajímavější a nejsložitější roli si zde vystřihl Helmut Berger v roli Martina, neuznávaného, opomíjeného mladíka-umělce, s pedofilními sklony a s ambivalentním vztahem k matce, kterou nenávidí, ale zároveň potřebuje její lásku, jež se mu nikdy řádně nedostávala. V závěru filmu se naplno projeví jeho skrytá touha po moci a přinese tak nečekané rozuzlení…______Zajímavé je, že Visconti (alespoň podle mého úsudku) spojuje národní socialismus čili nacismus s osobami, jež se vyznačují nějakou deviací, touhou po moci a ovládání, jako tomu je například u Konstantina von Essenbecka a Aschenbacha či v postavě Martina posedlého pedofílií. U Günthera, v jeho případě, tuto neřest v podobě vražedné nenávisti k Bruckmannovi dokáže „vynést na světlo“ právě Aschenbach ("Naučíme tě zacházet s tvým nesmírným bohatstvím. A lépe ho investovat.").______Za úvodní Martinovo pěvecko-estrádní číslo, které hravě strčí do kapsy celý Kabaret Boba Fosseho a za večírek členů SA a jejich následnou likvidaci (která málem vyřídila i mě :-)) a konečně pominuli všudypřítomnou italštinu, přikloním se k pěti hvězdičkám. ()
Jen ten, kdo ví, že může ze dne na den ztratit všechno, co získal díky naší podpoře, je důvěryhodný přítel. Ale ten, kdo chce ovládat vše včetně sebe, kdo podléhá iluzi, že může samostatně rozhodovat a samostatně myslet, není naším přítelem. ()
Akasi Viscontiho exhibicia na temy ako peniaze uz nedokazu ochranit moc a bohatstvo rodiny Essenbeck. A je to aj trilogia jak tak pozeram, dvojka sa volala Smrt v Benatkach a trojka Ludvik Bavorsky. Teda hlavne tempom nic moc, rezisersky sice na urovni, ale posobi to moc stroho, akokeby divadelne akademicky chladne. Hlavne v strede - to som mal priserny problem dopozerat - nuda, vatovo plane plky - slabe tempo - nuda - vatovo plane plky, zas slabe tempo a tak neustale dookola. Dirka Bogarteho /Victim 1961/ neznasam uplne otvorene, jeho neuspesna hollywoodska kariera je mne ukradnuta, Videl som ale aj Reinharda Koldehoffa /Dva Machri mezi nebem a peklem/. 50 % ()
Tazsi, avsak velmi posobivy snimok a rozvrate jednej rodiny na pozadi udalosti boja o uchopenie moci v nacistickom Nemecku. Visconti historiu nevyklada a nevysvetluje, ale ju iba rozprava a neznaly divak ostane zrejme z linie boja SA vs. SS strateny. Vodcovstvo v oceliarni, ako dovod rozpadu jednej rodiny je oproti tomu vybornou sondou rozpadu tradicnych vztahov pod vplyvom voni moci. Kratsia stopaz a predovsetkym nemecky hovoriaci herci by vsak filmu urcite neuskodili, skor naopak. ()
27. Zlatý Glóbus za rok 1969 - nominace (1) - Objev roku (herec) - Helmut Berger ()
Film sugestivně líčí to, o co by se z podstaty věci měl snažit každý autoritářský režim, tedy rozklad rodiny. Ta je tou základní jednotkou státu, a pokud je rozbita, je stát lehce přístupný manipulaci s ním. Rodinné vztahy je pak třeba nahradit vazbou na politickou reprezentaci; láskou k ideologii a jejím představitelům. Za tímto účelem je nejlépe použít slabších jedinců. Ve filmu Soumrak bohů byl takovou figurkou mateřským deficitem trpící Martin. Stačilo pak pouze pobídnout nenávist, která se v jeho nitru vůči matce, po většinu filmu faktické hlavě klanu (skrze vazby na jejího bratrance - straníka), skrývala. Režim takto ovládl ocelárnu (zdánlivě) ideálním způsobem. Tedy ne dosazením vlastních lidí, znárodněním, ale indoktrinací původních vlastníků vlastní ideologií, takže ti pak dobrovolně a s nadšením podporovali proválečnou politiku zbrojení. Je bez pochyby, že pokud vůdce dokáže vlastníky kapitálu ve své zemi získat pro svou myšlenku, je pak využití potenciálu jejich kapitálu mnohem efektivnější, než kdyby tento kapitál uzmul silou. Zmenšuje se tím pravděpodobnost sabotérských snah ze strany továrníků, případně jejich dělníků. Než však bylo možno zasadit tuto finální ránu, kterou bylo straně umožněno ovládnout ocelárnu, bylo potřeba uskutečnit onen rozvrat rodiny. A právě to lze v Soumraku bohů skvěle vidět – jak takový režim dokáže využít slabých, ušlápnutých jedinců. Ti jsou v jiné době, třeba v době demokracie, odstrčeni na okraj společnosti. Ať už z jakýchkoliv důvodů. Nyní ale mají možnost všechno společnosti vrátit, i s úroky. Nechat konečně průchod té nenávisti, zlobě, závisti vůči všemu „normálnímu“ a nechat v sobě probudit toho sadistického tyrana. Toto samozřejmě neplatí paušálně. Stejně tak normálnost života za „normální“ doby nezaručuje, že zůstane jedinec vůči propagandě režimu imunní, viz Stanfordský vězeňský experiment. Pouhý fakt, že máme k dispozici moc, v nás dokáže vzbudit tyrana. Toto souvisí s tím, že člověk sice je volní bytost, což nás odlišuje od zbylého tvorstva, ovšem budeme-li následovat evoluční teorii (ale i teorii stvoření), pak (desítky) tisíc generací, které lidstvo ušlo od života v jeskyni přes společnosti prvopospolné, až k dnešnímu stavu světa, nelze tak jednoduše popřít. Ten pud, který nám v nejzazší chvíli umožnil přežít i za cenu nejvyšší (sebe)oběti, nelze jednoduše zapudit. Tedy sobeckost je základním stavebním kamenem každého z nás. A jsou to právě tyto pudy, které je potřeba v lidech probudit. Skrze tyto nejzákladnější emoce pak může režim člověka směřovat tam, kam chce. Ale samozřejmě čím kdo zachází, tím také schází. To jsme viděli na příkladu Fredericka. Prahnul po moci. Skvělý předpoklad k tomu se skrze něj zmocnit továrny. Nejprve odstranit starého pána. Nasadit vlastní lidi, kteří budou oplátkou za tuto příležitost režimu loajální, ale stále to budou lidé s daným podnikem silně spjati, tedy zde máme integritu řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se, opojeni propůjčenou mocí, začnou domnívat, že jí skutečně vládnou, nelze jinak, než je odstranit a dosadit loutky nové. Viděli jsme, že přirozeně schopní, silní, ambiciózní jedinci jsou právě v tomto ohledu nespolehliví. Oni by nejspíše mnoho dokázali i sami. Proto se domnívají, že mohou své pány přelstít, obejít jejich příkazy a přání (tedy případ Konstantina a jeho dodávek zbraní jednotkám SA, co se Fredericka týká pak svatba, aneb snaha o legalizaci jeho postavení). Ultimátní prostředník režimu je pak ve finále objeven v osobě Martina, a také je na toto místo dosazen. Rodina jest úspěšně rozvrácena, zevnitř. Martin už nemá vůbec nikoho, ani tu malou dívenku, která se zdála být od toho všeho tak vzdálená... Už zbývá pouze ďábel, kterému se upsal. () (méně) (více)