Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Film Gepard (1963), adaptace románu Giuseppa Tomasiho di Lampedusy, nás zavede na Sicílii 19. století. Na pozadí bouřlivých událostí let 1860-61, kdy ostrov dobyla Garibaldiho revoluční vojska, vypráví o šlechtickém rodu Salinů - který měl ve svém znaku právě geparda. Konfrontuje odcházející svět hrdé, ale konzervativní šlechty a nových, nastupujících společenských vrstev s poněkud rozdílnými hodnotami i morálkou. Ve filmu, který získal Zlatou palmu na MFF v Cannes v roce 1963, zářili Burt Lancaster, Claudia Cardinaleová či Alain Delon. Viscontiho film je velkorysou podívanou glosující společenské změny - a je velkorysý i svou délkou: tu však vyváží vynikající umělecký zážitek, kde se mistrovská režie spojuje s neméně výbornými hereckými výkony, kamerou, kostýmy (Piero Tosi nominován na Oscara) i výpravou a hudbou (Nino Rota). (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (121)

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Filmový styl může být ospravedlněn cirka čtverým: funkcí denotativní, expresivní, dekorativní a/nebo symbolickou. 1, Denotativní funkce je velice prostá, ale nesmírně důležitá: zprostředkovává informace, které potřebujeme vědět, abychom porozuměli dramatickému dění. Kupříkladu práce kamery každou scénu určitým způsobem denotuje a představuje její obsah. Takových stylistických prostředků využívá Gepard, a chtělo by se říct bohužel, v maximální možné míře. Převládají na úkor ostatních. Třeba válečné půtky Visconti nezvládá a víceméně je záběruje podle odživotněného, strojového algoritmu. Souvisí to s angažovaností a s důrazem na obsah jako takový na úkor expresivity a jakéhokoliv múzického vyjadřování. Ona angažovanost ale nemusí být vnímána automaticky negativně, takový Václav Bělohradský by ji jistě posvětil jako opozici vůči netečnému, homogenizovaného umění. Přesto konstatuji, že Visconti se v Gepardovi částečně oddálil od postneorealistická generace (Antonioni, Pasolini, Ferreri) a od svého pozdějšího opusu Smrt v Benátkách, a naopak přimkl k rukopisu Leoneho, Coppoli nebo Leana. 2, Druhou funkcí filmového stylu je funkce expresivní, kterou chápeme jednoduše jako prostředek ke zvýraznění expresivních prvků konkrétní scény či jako něco, co scéně dodá expresivní rozměr. Typickým příkladem druhého případu je hudba, která dokáže ukázat expresivní hodnoty, které nejsou obsaženy v dramatickém dění jako takovém. Nebo když nějaká postava utíká a my dění sledujeme z jejího úhlu pohledu. Problém je, že Gepard preferuje ostrovní uzavřenost, chtělo by se říct (nejen geografickou) omezenost (Sicílie = Británie), a nesnaží se s divákem moc komunikovat a analogicky s tím omezuje i expresivní funkci. Kdyby se vypnula kamera, zobrazované události by jistě i bez ni v klidu pokračovaly ke svému konci. Visconti tady vynikl ve vytváření často zbytečných postav, které odmítají opustit rám obrazu a neustále se do něj cpou, přestože nemají nic extra zajímavého na srdci. Ztotožnění nepřichází v úvahu, snad jen přemístit se od jednotlivce k mase po vzoru Křižníku Potěmkina. 3, Třetí funkcí je funkce dekorativní. Tím se míní to, že styl si vyvine svůj vlastní strukturu, která je nezávislá na dramatickém dění či z něj nemusí přímo vycházet. U Geparda se setkáme s takovou sérií záběrů pouze na začátku při titulcích, kdy nám kamera nabízí jednotlivé záběry na honosný dům, které v jistém smyslu skutečně mají za úkol popsat prostor dané scény. Pochopitelně, na jisté rovině má tento postup ryze denotativní funkci. Přesto jde o strukturu, o dekorativní funkci, kterou se Visconti snažil vytvořit jakousi paměťovou schránku či databázi možných konfigurací místa, kterou pak používá znova a znova v různých variacích, ale už s postavami. Mimo začátku se Gepard o nic takového ale nesnaží a většinu záběrů motivuje, jak řečeno, denotativní funkcí. Přesto bych zmínil ještě návaznost scén a střih, který má k funkci dekorativní ze všech čtyř jmenovaných nejblíže. Visconti se na první pohled v rámci jednotlivých scén a sekvencí neláme hlavu se spojováním záběrů. Samozřejmě, udržuje jejich logickou kontinuální návaznost, ale svým způsobem jimi supluje jakési bezčasí a nepřístupnost oné aristokratické rodiny, která si žije svým vlastním životem, zatímco divák postává v rohu místnosti a do jejího klevetění se přímo zapojit nemůže. Visconti evidentně moc dobře věděl, co dělá, problém je, že většina režisérů by se vydala trochu jiným směrem a tyhle směry člověk navyklý na jisté filmové normy marně očekává. 4, Čtvrtou a poslední funkcí je funkce symbolická, kdy určitým motivům přisoudíme abstraktní platnost: rozsáhlý tematický či konceptuální účel. Tato funkce je spíše vzácností. Klasickým příkladem by bylo stavění herců do určitých poloh v prostoru. Například když někdo zaujme polohu ukřižovaného Ježíše. V Gepardovi lze hovořit o obrazu přeměn a nedobrovolném připojování k Itálii, do jisté míry představované mladíkem (Alain Delon), který slouží jako anonc Novověku Sicílie. () (méně) (více)

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

Tříhodinový test trpělivosti, v němž je odměna za tolik času stráveného s filmem stěží adekvátní. Můj první střet s Viscontim dopadl opravdu neslavně. Mám rád pomalé filmy, ale z jejich pomalosti musí něco vyplývat. Tohle je jen nestravitelná nuda občas ozvláštněná hezkou kamerou. Musím se přiznat, že jsem to nezvládl vstřebat a poslední hodinu jsem sotva vnímal. ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Čekal jsem něco pro MĚ zajímavějšího. Zdůrazňuji to pro mě, protože moji mamku to chytlo podstatně víc a jak se dívám, nebyla sama. Tak předně, kdybych se nedávno v ústavu neučil o Garibaldim, Mazzinim a vůbec o sjednocování Itálie, netušil bych "vo co go". Ale hlavní chybu (nevím, jestli to můžu nazývat chybou, když to je pro hodně uživatelů předností) je tempo děje. Něco tak pomalého jsem snad ještě neviděl, místy se mi zavíraly oči. Samozřejmě jsem vnímal poetičnost, hlavní záměr autora (pomíjivost, složitost života, úpadek, zmar, povrchnost, nástup nové doby, atd.), ale to zdlouhavé vyprávění téměř bez děje mě nutí hodnotit pouze 3*. Avšak těm, kterým pomalé tempo příběhu nevadí, nezbývá než doporučit. ()

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Viscontiho Gepard je úskočný, a skoro jistě vás dostane. Těžko rozhodnout, je-li to film o povrchnosti, aroganci a marnotratnosti moci, která vládne světem, anebo film pouze tak arogantní a povrchní. Tak či tak se mu díky té absolutní plytkosti a bezútěšnosti daří beze zbytku zpředmětnit pravé příčiny zoufalství izolovaných ušlechtilých srdcí a myslí stejně jako amorfní utrpení neprivilegovaných, příčiny toho, proč se tento svět právem nazývá slzavým údolím - skrze všechny a všechno, co se nevejde do objektivu ani do vágních glos, skrze všechno to oslyšení hloubky, nedoléhání bídy, strádání a zmarňovaných nadějí na svět spravedlivější pro všechny. Nikdy to nebyla otázka volby mezi královstvím a republikou, zaručená moc nad druhými korumpuje vždy. *~ ()

sud 

všechny recenze uživatele

My jsme byli lvi a gepardi. Po nás přijdou jen vlci a hyeny. Další film ze sbírky Vrcholná díla mistrů filmového plátna (tu sbírku jsem si vymyslel, ale myslím si, že je to přesné). Zmar a úpadek aristokracie na plné čáře, konec starých časů, začátek nového věku. Kníže Salina je ztělesněním strarosvětské aritstokracie, hrdý, neústupný a tvrdohlavý muž, kterému záleží především na rodině a chce dožít ve starých časech po boku své hysterické ženy a svých sedmi potomků. Toncredi je obraz nadcházející společnosti, mladické dravosti, je cílevědomý, ctižádostivý a za svými cíly jde přes mrtvoly. Pod vlajkou Garibaldinců, sjednocené Itálie a vzniknuvší republiky neche parazitovat, ale chce si urvat dost místa pod sluncem. Luchino Visconti se nesnaží ukázat v žádném případě souboj Saliny a Toncrediho. Zobrazuje konec starých šlechtických ideálů a nástup nové doby, doby dravosti s nalomenou morálkou. ()

M.E.J.L.A. 

všechny recenze uživatele

Podle mě nejlepší Viscontiho film. Divák musí být trochu trpělivý a zvyknout si na pomalé tempo vyprávění. Ale u Viscontiho se trpělivost vždy vyplácí. ()

troufalka 

všechny recenze uživatele

Takřka celou tvorbu Luchina Viscontiho jsem viděla na Letní filmové škole 2017 v Uherském Hradišti. Dneska jsem si dala opáčko.Zatím jsem ještě plná dojmů a nechám to v sobě dosadnout, pak třeba něco napíšu. ()

gogo76 

všechny recenze uživatele

Sľubné obsadenie i príbeh na pozadí búrlivých revolučných rokov dával nádej na slušný zážitok. 187 minút je dosť a nemám problém venovať filmu i viac, ale musí stáť za to. Napr. Bertolucciho XX. století ktoré má 318 minút je nádherné. Čakal som niečo veľmi podobné, ale vždy keď som si myslel, že sa film rozbehne je znova a znova "prerušovaný" miestami neúnosne dlhými scénami tancov, omší a rôznych spoločenských stretnutí. Áno, sú to veľké davové scény, ale dej nikam neposúvajú a pri tej dĺžke filmu tipujem, že zabraly dobrú štvrtinu. Príbeh, ak tu vôbec nejaký je, ma vôbec neuspokojil. Sú tu samé reči o politike, spoločenskom postavení, ctižiadostivosti synovca, ktorého hraje Delon, ale dokopy nič. Ten film v podstate nemá dej. Ale je tu ten tanec, omša, znova tanec..."Zatancujete si so mnou?" Nie, raz stačilo. Príliš dlhé a i cez svoje objektívne kvality príliš nezáživné. 60%. ()

sepp 

všechny recenze uživatele

Gepard patri k tomu druhu filmu, ktere nejsou nijak dechberouci a neposadi vas takrikajic na vase pozadi, ovsem oplyvaji jistou vnitrni poetikou a ac zdanlive bez silneho pribehu a jasneho poselstvi, zamysli se nad slozitosti a pomijivosti zivota. Nad povrchnosti a kratkozrakosti jednech, nadhledu a rozhledu druhych. Nad sladkosti mladi a smutkem stari. Tedy nad zivotem jaky je nejen na Sicilii... ()

LiVentura 

všechny recenze uživatele

Zvučnost obsazení je obrovitá, vždyť jsou zde prominentní herci největších filmových národů, z USA, Francie, Itálie.. Film mi však svou délkou a stuhlostí mnoho nedal. ()

lamps 

všechny recenze uživatele

Příliš dlooooouhá prezentace krásných obrázků a herců, která bezpochyby podnětně vypovídá o své historické etapě a oplývá až básnickými dialogy s nemalou hloubkou, ale v součtu jsem si z ní opět odnesl jen vzpomínku na oči Claudie Cardinale. První dvě hodiny mě to ještě zajímalo a byl jsem zvědavý na další osudy postav, ale Visconti pojednává především o době a mravech šlechticů a je mu nějak jedno, že diváka k postavám nakonec ani nepustí. Závěr mě nezaujal a poslední hodina tak unavila, že další šanci už tomu téměř určitě nedám. 70% ()

Disk 

všechny recenze uživatele

Zcela výjimečné dílo z doby, ve které se filmoví tvůrci zaměřovali na zcela jiné tematické okruhy. A projekce Geparda v zrestaurované verzi s úvodním projevem Martina Scorseseho patří k výjimečným diváckým zážitkům. Není moc co hovořit, je to zkrátka film s velkým F. ()

MIMIC 

všechny recenze uživatele

Sledovať Viscontiho filmy je ako participovať na nejakej bohoslužbe. Tak ako nejaká omša ani ony nepostrádajú hĺbku, vážnosť, zmyslové bohatstvo, opulentnosť formy, teatrálnosť akcie, veľavravnosť odmlky a sumu emócií bublajúcu pod pokrievkou monotónnosti a znavujúcej dĺžky. V "Gepardovi" sa Visconti konečne oslobodzuje od neorealizmu a zároveň zvysoka kašle na Novú vlnu, aby v plnej paráde predviedol svoj delikátny, subjektívno-realistický štýl, veľkolepý i v komornejšom rámci. Visconti sa rozhodol položiť neviditeľné ťažisko na bálovú scénu, ktorú rozvinul do neuveriteľných 45 minút. Táto kapitola môže byť šialene nudná, pokiaľ nie sme fascinovaní jednotou času a priestoru a pokiaľ odmietneme akceptovať fakt, že ide o púhy vyjadrovací prostriedok. Celý ten aristokratický balast by sa mohol zdať zbytočný, otravný a nudný. Lenže to nie je len aristokratický balast. Samotný príbeh z obdobia druhého rokoka, ktorý sa zaoberá problémami istej spoločenskej vrstvy obdobia druhého rokoka by nebol k ničomu. V "Gepardovi" nie je len trvale platné poznanie, že "ak má ostať všetko po starom, je potrebná zmena", ale i kvantum rozmanitých, najmä estetických vibrácií, ktorých zásluhou je obsah povýšený na umeleckú formu. "Gepard" je pre mňa prototypom kultivovaného historického veľkofilmu, ku ktorému sa dostal najbližšie iba ak Martin Scorsese vo "Veku nevinnosti". Afektovane komerčná "Kleopatra" (božská Liz láskavo prepáči) z toho istého roku môže len slepo závidieť. ()

Snorlax 

všechny recenze uživatele

Strašně dlouhý dokument o italské přírodě, ta je sice krásná, ale když se v ní nic neděje, omrzí po dvaceti minutách. Nositelé slavných hereckých jmen cupitají před kamerou a pronášejí umělé dialogy. Proč? Visconti snad ví. ()

Anderton 

všechny recenze uživatele

Kvalitné herecké výkony, epickosť, veľké herecké mená a slávny režisér, zobrazenie doby a spoločnosti, krásne kostýmy verzus ťažká nuda. Nedá sa nič robiť, história Sicílie 19 storočia a rozbor jej sociálnych, spoločenských a rodinných vzťahov mi je maximálne ukradnutá. A nie je to iba moja chyba, pretože režisér má povinnosť ma do svojho sveta vtiahnuť a zaujať ma aj témou, ktorá mi je pred pozretím jeho diela vzdialená. Mnohým sa to podarilo. Viscontimu v tomto prípade bohužiaľ nie. ()

Hedka 

všechny recenze uživatele

Je veľmi ťažké opísať dojmy po takom hlbokom zážitku. Silný umelecký dojem, očarenie krásou, krajinou, mladosťou, samotným filmovým majstrovstvom, či skvelou hudbou Nina Rotu (popretkávanou Verdim), je samo o sebe prijateľným dôvodom na dobré hodnotenie, ale to by mi nestačilo. Film musí mať dobrý príbeh, a tento má v sebe niečo oveľa viac: nadčasovú pravdu, poučenie, realitu a hlbokú životnú múdrosť, ktorá sa postupne odhaľuje vnímavému divákovi a utvrdzuje ho v presvedčení, že dozrievanie k pokore pred Bohom je zároveň jedinou a vzácnou nádejou a východiskom... A to sa nevidí tak často! Som obohatená, a zaraďujem Geparda do svojho zoznamu výnimočných filmov. ()

Mariin 

všechny recenze uživatele

Úžasná, úchvatná historická freska! Jen jsem zíral a zíral, vychutnával si opulentní vizuální lahůdku a hltal každé slovo… Děj zasazen na Sicílii cca po roce 1861, tedy do období počátků sjednocování Itálie. Šlechetný aristokrat, kníže Salina, jeho synovec Tancredi, který plave s proudem, zbohatlík Sedara a jeho půvabná dcera... Nádherně přiblížený život na Sicílii té doby. Vrcholem je sekvence přepychového plesu, která je sama o sobě uměleckým dílem. Závěr, kdy kníže pokleká na špinavé ulici před Nejsv. Svátostí a všudypřítomná symbolika umírání, jsou mimořádné.  Uměleckou kvalitou se tomuto filmu vyrovná snad jen Končalovského „Šlechtické hnízdo“, jehož neobyčejná působivost je dána kratší, standardní stopáží. ()

Související novinky

Reklama

Reklama