Gruppo di famiglia in un interno
Violence et Passion
Conversation Piece
Rodinný portrét
Režie:
Luchino ViscontiKamera:
Pasqualino De SantisHudba:
Franco ManninoHrají:
Burt Lancaster, Helmut Berger, Silvana Mangano, Stefano Patrizi, Claudia Cardinale, Dominique Sanda, Claudia Marsani, Guy Tréjan, Romolo Valli (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Režisér Luchino Visconti se často zaměřoval na rodinu jako na průsečník společnosti a jejího vývoje, daného konfliktem protichůdných, rozporných sil. Hrdina filmu, starý samotářský profesor, přetrhal svazky i k těm nejbližším lidem, a v ústraní je obklopen jen rodinami na obrazech anglických malířů z 18. a počátku 19. století. (Letní filmová škola)
(více)Recenze (40)
Předposlední Viscontiho snímek, jejž dokončil již těžce nemocen, upoután na invalidní vozík. Zčásti autobiografický snímek o starém profesorovi, jehož klidný, uměním vyplněný, podzim života násilně přeruší nevyžádaní nájemníci. Naprosto brilantní Burt Lancaster v hlavní roli. ()
Zdá se být až neuvěřitelné, že Visconti na konci své životní cesty, prakticky z invalidního vozítka, zestárlý, byl s to řídit a dokončit tento nesnadný "rytinový" rodinný film. Jeho vlastně trojí časová rovina (jednu reprezentuje ustálený způsob života stárnoucího vědce a pedagoga, druhou občasná retrospektiva, třetí vpád aristokratického mládí a jejich matky) je viditelně laděna autobiograficky. Muž na konci životní cesty, žijící v bublině bohatého, mohovitého osamění, krášleného veškerým dostupným komfortem, v starém historickém římském domě, jehož je majitelem; taková je výchozí situace. Do ní vtrhává mládí, které vlastně už mládím není a zkaženost, symbolizovaná rakouským "milencem na přeskáčku" v bohaté průmyslnické rodině; ovšem nejen jím. Profesorův dosavadní život se mění, aby se posléze vrátil do svého výchozího bodu, který je po takové proměně vším možným, jen ne původním bodem někdejší rezignace na život. Působivý Viscontiho vhled do vrcholícího konzumismu "zlatého věku" poválečné Evropy odhaluje nastupující vnitřní prázdnotu a v ledasčems jakoby buď uvozoval, nebo předcházel postmodernu. Lancastrův špičkový výkon je pro mne zajímavým způsobem doplňován kreací opomíjené krasavice viscontiovských a pasoliniovských filmů Silvany Mangano a jejího nevšedního půvabu i typu zdánlivě odtažitého, chladného ženství. Kamera Pasqualina De Santis tento kontrast úpadku tzv. "vyšších" vrstev vmodelovává do ústřední místnosti profesorova bytu s patinou klasických starožitných interiérů, jejichž rázu vévodí stěna plná rodinných portrétů. A spouštěcím mechanismem vpádu do osamělého života stárnoucího intelektuála se stává zprvu odmítnutí a posléze koupě dalšího obrazu s rodinným námětem z XVIII. století, doby, stojící právě tak před velkým otřesem hodnot a ideálů, který je vtažitelný i pro dobu vzniku PORTRÉTU; obrazem, u nějž není jednoznačně jasné, zda jde o kopii, originál či padělek. Jako předtím i teď zůstanou jeho pojivem s vnějším světem hospodyně a její občasná pomocnice a čas od času opakované výpady profesorových agentů-obchodníků s obrazy. Existuje i nadčasovost, která povznáší - k zamyšlením, z nichž se nelze snadno vymanit, k zamyšlením, jež se silou mocí vztahují k nejzákladnějším otázkám lidského života vůbec; k zamyšlením, která jsou právě tak nadčasová jako film, jenž je trvale zprostředkovává stále novým a novým generacím filmových diváků. ()
S Viscontim jsme si nikdy příliš nerozuměli, ten jeho svět hereckých miláčků v autentických kulisách, společenské komentáře, morálka, která trpí mnoha tabuizovanými tématy, rozmáchlá gesta a marnost sledovaná jakoby z bezpečné vzdálenosti režisérského křesla od všeho odpoutaného intelektuála... To není svět, kterým se chci zabývat. Nicméně zdejší nápady jak ukočírovat stoického Burta Lancastera, rozháraného Helmuta Bergera a výřečnou Silvanu Mangano, jsou vcelku divácky atraktivní. Nebýt místy vložené mrazivé ironie, nebylo by to možné zažít. #LFŠ ()
Velmi vydařený snímek, sonda do života stárnoucího prominentního profesora žijícího v luxusním starém měšťanském domě, jenž se obklopuje jen vytříbeným výtvarným a psaným uměním... Jak se zachová, když mu do života vstoupí moderní italská famílie z vysokých kruhů a přivede s sebou své lásky, nenávisti, chladnokrevné lstivé války jednoho s druhým apod... Dokáže se srovnat s moderním způsobem žití mladých, kteří si pornajali byt v jeho domě.?!! Budou mu nakonec i tyto osoby chybět..? A proč.?! Film odpovídá na celou řadu kladených otázek, řeší problematiku stáří a jeho osamocenosti, krutost mladých i jejich lásku k druhým a obdiv. Řeší se zde i politické pozadí tehdejší sociálně rozpolcené Itálie s nečekaným koncem. Kvalitná filmařina světového tvůrce, předposlední velká věc Viscontiho za života. ()
V tomto případě tři hvězdičky neznamenají film průměrný , ale průsečík mezi filmem chorobným a geniálním, podobně zvláštním jako jeho režisér - aristokrat marxista. Na jedné straně tu máme výtečnou, náznakovou, jemně melancholickou, chvílemi nestandardně humornou meditaci o stáří, samotě a smrti. Na druhé straně okénko do divokého světa požitkářské smetánky. Oboje se protíná v jednom domě, v domě který je těžištěm generačního střetu a který kamera za celou dobu neopustí. Asi první a na dlouhou dobu poslední snímek, na němž mě nejvíce ze všeho zaujaly interiéry. Vybavení bytu podává geniální herecký výkon. Jen škoda, že všechno tak hloupě narušuje absurdní politický rozměr. Nevím, kam jinam by se spory mezi dělnickou třídou a buržoazií hodily méně než sem. ()
Viscontiho mistrovství přimělo k nebývale zdařilému výkonu i Lancastera. Jeho starý muž naslouchající krokům smrti je hodně uvěřitelný. Zajímavě působí i ViUML (Viscontiho učení M-L), které vladtně pohradá buržuou i proletářem v jednom jediném okamžiku. Bohužel byl Lancaster nejlépe hrajícím z celého filmu, pidlooká paní hraběnka byla na ránu kosou mezi lopatky, takže mám poněkud pokažený dojem z v jádru velmi povedeného filozofujícího filmu. ()
Rodinný portrét patrí medzi posledné Viscontiho diela, avšak patrí paradoxne aj k tým, ktoré najviac zostarli. Východzia situácia pôsobí značne nedôveryhodne, ale dá sa s tým nakoniec bez problémov zmieriť. S čím sa ale zmieriť nedokážem, je fakt, že Visconti režijne nezvládol jednu sekvenciu a toho som bol svedkom v jeho tvorbe snáď po prvý raz. Sekvenciu, kde sa silou mocou snaží zobraziť nespútaný život mládeže, ktorej akosi nerozumie. On sa jednoznačne stotožňuje s Lancasterovou postavou a pri nej cítiť, že je Visconti doma. Mal som subjektívny pocit, akoby film točil spoločne s Bertollucim, zameriavajúcim sa na sex a Visconti na zobrazenie vnútra postáv. 70% ()
Často chodím nahlížet na hodnocení Viscontiho filmů, jen tak, z nějakého skrytého masochismu zřejmě...abych se dočetla o nudě, teatrálnosti, rozvleklosti a zase nudě. Každopádně fakt, že dík Levným knihám velmi snadno dostupný "Rodinný portrét" zde hodnotila jen hrstka lidí, jednoduše nechápu. A taky jedna z mých nejmilejších písní z filmů, hlas Ivy Zanicchiové se mi nikdy neomrzí... "Testarda Io" ()
Ne, všechny filmy ještě nezvládám. Opravdu příšerně jsem se nudil a ani jsem nedokázal ocenit výborné herecké výkony. ()
Vzhledem k předešlému neúspěchu Geparda se obávám, že Viscontiho pomalu plynoucí styl vypravování mi nesedí. Třeba příště. ()
Svíravá, leč věrná studie samoty se skvělým Burtem Lancasterem v hlavní roli starého profesora (bezejmenného, protože opuštěného všemi, kdo by ho mohli oslovit jeho jménem), jehož zdi začaly propouštět nehřející světlo, které rozředilo barvy na plátnech jeho světa, jedné velké „Kunstkammer“. Kosmos filmu je určen konfrontací samot, z nichž ta největší (protože nejletitější a bezmála odvěká) je ta profesorova, ale i samota Konrada a Biancy má své nedohlédnutelné hloubky, v nichž obrysy spletených kořenů splývají s hlínou čekajících hrobů. Fascinující dílo o otevírání zazděných oken a sebepoznání. ()
Do příběhu Rodinného portrétu se (narozdíl třeba od Rocco a jeho bratři) jen obtížně zpočátku vniká. Vše je pomalé, uměřené a množstvím postav, jejichž pozadí zpočátku vůbec neznáme, poněkud roztříštěné. Ale jakmile jednotlivé dílky skládačky začnou zapadat na svá místa, vynikne drobnokresba charakterů a hloubka emocí tohohle komorního dramatu. ()
Neorealistická konfrontace konzervatismu a liberalismu viděná observačním pohledem renomované De Santisovy kamery do nitra činžovního domu, kde se odehrává konverzační snímek o domestikovaném Američanovi, jenž je "napaden toxickou italskou šlechtou". ()
Pro hodnocení Viscontiho filmů si musím dát načas. Stačí pár dnů po shlédnutí prozkoumat, jestli si na film ještě pamatuji. A já si na tento film pamatuji moc dobře. Nevybavím si každé slovo, ba ani každou scénu, ale vybavím si pocity, které ve mně vyvolává samotářství starého profesora kombinované s revolucionářstvím a odmítáním všeho nového a mladého. Proč, když jsou stáří a osamělost tak bezpečné? Co se profesorovi ze začátku zdá nepřijatelné, malicherné a naprosto cizí, v průběhu filmu to přijímá a na konci ty "naduté, hloupé a povrchní" lidi bere jako svou rodinu, protože pozná, že i ty špatné a opovrženíhodné vlastnosti ho mohou obohatit. ()
"Vrány létají v hejnu. Orel létá sám." ()
No, niektore filmy nezvladam. Ako jo, kulisy dobre, len rozhovory, rozhovory a zase rozhovory. Uz v prvej polke ma to brutalne uspavalo, Vischonti asi tymto chcel nieco zdielat s vystudovanymi filmovymi teoretikmi -elitarmi 60 % ()
Vynikající film, jak svým obsahem, tak i formou, který je kritikou dekadentních vyvolených, dalo by se říci šlechtických kruhů. Profesor (dobrý Burt Lancaster) si užívá svého sklonku života osamocen uprostřed svého krásného umění. Náhoda, pak už i záměr a velká slušnost profesora způsobí násilný vpád dekadence, se kterou si neví rady a zpočátku se i bouří. Ale ne všechno má pouze jednu stranu. a tak se stává nedílnou součástí jeho života, stejně tak, jako krásné umění. Šlechtická rodina Brumonti si zde dává sraz v novém bytě milence hraběnky, u Konrada Huebela (Helmut Berger). Konrad je rozmazlený suverén, který si díky štědrosti hraběnky může dovolit jakýkoliv výstřelek. Udržuje si svou svobodu, nevázanost až zvrhlost v tom, jak konzumuje všechny tělesné požitky. Má ale také velmi vytříbený umělecký vkus, čímž velmi imponuje panu profesorovi. Samozřejmě hraběnka Marchesa Bianca Brumonti (dobrá Silvana Mangano), která prostřednictvím svého milence nasává radostnou mladost života, její herecké výkony k dosažení jejích cílů jsou velkolepé. Pak ještě hraběnčina dcera Lietta (Claudia Marsani) a rodinný přítel Stefano (Stefano Patrizi), kteří sdílí společné lože s Konradem. Hádky, rozbroje, povýšenost, vzájemná porozumění, okázalý patos a velká dávka dekadence. Nádherné dílo. ()
Konzervativní, vážný samotář versus bláznivá odepsaná šlechta versus mladí proletáři. Jak už bylo řečeno intelektuálové naivně věří ve spojení morálky a politiky. ()
Rodina - ráno vás nenechají vyspat, pořád zvoní telefon, do noci někdo pouští taneční hudbu, pták v klecí vykřikuje pořád to samé, všichni pořád něco vykládají,překřikují se, milují se, nenávidí se, a když se zdá, že tu je nějaká rovnováha, začne se prát špinavé prádlo a všechno pošpiní sliz a hnis. Profesor to zažil se svou matkou, se svou ženou, se svou milovanou vědou, a tak utekl do svého domu - pevnosti a zabarikádoval se mezi krásou obrazů, mezi mlčícími idejemi. Jenže opravdu je vše poskvrněno živoucími lidmi? Nebo tu pořád zbývá něco, něco... Visconti vypráví pomalu, pomáhá si barvami, skvělými herci a výsledkem je krásný a melancholický film o stáří a poválečné svobodě, která se sice zdá vulgární ,ale nakonec nějak tak pokračuje v rozvíjení starého někam dál, k lepšímu, k horšímu... ()
Mozartova ária: ♫ „Vorrei spiegarvi, oh Dio!” ♫ • A v podstate by sa dalo tiež povedať, že [celý] Viscontiho titul: Rodinná skupin[k]a v interiéri, sa vskutku odohrával iba vo vnútorných priestoroch väčšieho, rímskeho domu, v ktorom konkrétne boli umiestnené dva byty, zatiaľ čo povedzme hneď na prízemí, alebo teda ešte poprípade i zrovna na 1. poschodí, [po]býval 60-ročný; maximálne samotársky profesor, a momentálne žijúci iba medzi samými knihami [to musel byť môj človek!], a k tomu i s ďalšími nespočetnými obrazmi - extra naviac, pričom čochvíľa mu práve do JEHO priazne vtrhnú i extrémne, extravagantní podnájomníci, ktorí by si chceli aspoň na rok prenajať byt ihneď nad ním, k čomu sa následne spísala akási »nájomná zmluva«, a to medzi týmto profesorom a markízou Brumontiovou, inými slovami povedané; od tohto naprosto kľúčového momentu, sa profákov doterajší spôsob života, kompletne obrátil naruby, ako by totižto vôbec ani nikdy nepredpokladal, že dodatočný príchod kontroverzne drzého jedinca: Konráda Hübela, až takto mimoriadne «zamieša kartami», alebo podľa môjho laického názoru, ich mal odtiaľto vypratať, pokým to bolo totiž reálne, nakoľko potom mu "nájomníci" už celkom prerástli cez hlavu...! • Mimochodom, spomínate si na dramatický počin: Demolition, kedy reprezentant Davisa Mitchella v podaní Jacka Gyllenhaala; ťažkým kladivom, resp. PUCKOU, totálne-brutálne, roztrieskal priečkové steny, aby sa tým pádom akože poriadne vyventiloval; tak presne i takáto podobná »rekonštrukcia«, sa vari bezprostredne dotýka[la] i nášho ústredného protagonistu, ktorý sa ani pomaly snáď nestačil čudovať tomu, ako sa medzitým jeho útulné, bezpečné hniezdočko, náhle začalo otriasať v samých základoch!!! • I napriek desivému skonštatovaniu danej situácie, to aspoňže malo svoju opodstatnenú logiku, prečo sa vlastne začala AŽ takáto rozsiahla O B N O V A daného kvartýru. • Predstaviteľ nešťastného profesora - Burt Lancaster, sa zrejme už naplno osvedčil v predchádzajúcom, dobovom, výpravnom a kostýmovom počine s názvom: Gepard, a preto mu »režisérske knieža«, zverilo i ďalšiu [náročnú] úlohu, dokonca ešte možno predsa i o čosi málo náročnejšiu, ako bolo tomu predtým? Teraz to síce neviem správne posúdiť [musel by som si znovu pripomenúť Geparda], ale hlavná postava sa ocitala v tak komplikovaných situáciách, že mi jej normálne miestami bývalo ľúto, pretože sa jej neustále narúšala životná idyla! • Čo sa týkalo zvyšného obsadenia, tak si v ňom teda nebolo možné nevšimnúť rakúskeho herca: Helmuta Bergera, ktorý stelesnil výstredného Konráda Hübela, až mu tým pádom vtisol i neuveriteľný punc geniálneho, hereckého prejavu. • Taliansky režisér: Luchino Visconti, si pre svoj F I L M, vzápätí zvolil mimoriadny, minimalistický štýl, t.j. zabudnite na to, že sa z tohto pevne stanoveného miesta hocikam pohnete, nie, to ani nehrozí, jedine sa tak budete môcť pohybovať medzi jednotlivými kvartýrmi zhora nadol, nič viac a nič menej. • Ak vám to napokon neprekáža, tak nech sa páči, ráčte vstúpiť na túto silne umeleckú pôdu. () (méně) (více)