Svatba

Smarzowski, tvůrce snímků jako Klér či Volyň, si u mě nastavil laťku pekelně vysoko. Svatba stavěla ve své linii z minulosti na podobných základech jako právě Volyň, ať už blízkým tématem nenávistné etnické segregace, drsnými scénami (odkaz na Jdi a dívej se) či historickou exkurzí. Dějová linka ze současnosti je už však jiné kafe. Spojení černohumorné tragikomedie s říznou satirou funguje velmi dobře, a svým vyzněním (včetně praní rodinného špinavého prádla) může vzdáleně připomenout i severskou Rodinnou oslavu a jí podobné (i zde se jde totiž na dřeň). Film staví už od začátku na prolínání těchto 2 časových linií. Trend navíc postupně zesiluje, a to až do té míry, kdy se ohraničování dvou světů (postavy z obou dějových linií spolu působí v rámci 1 scény či spolu dokonce interagují) dost stírá. Na bujaré veselce se nakonec pokazí vše, co může, a svou emocionální vyhroceností působí snímek na diváka až agresivně. 1* strhávám za výše zmíněné stírání dějových linek, které mě postupně začalo spíš rušit, jinak ale velká spokojenost. (02.08.2022)

Podľa popisu a na základe mnohých chvályhodných recenzií som sa vcelku tešil, ale napokon mám z toho skôr zmiešané pocity. Kompozícia dvoch časových rovín s početnou retrospektívou bola nádejná, ale priznám sa, že ani jedna z nich ma akosi nebavila :( Prišlo mi to celé také prepchaté, akoby ten film chcel mať príliš veľký záber, a napokon z toho vzišiel dosť nekonzistentný dej, v ktorom sa navyše ťažko orientovalo a občas som strácal prehľad, že komu vlastne o čo v tomto deji išlo. Navyše, začínam mať pocit, že Poliaci (ale aj iné okolité štáty) sa kinematograficky až príliš často točia v židovských pogromoch, ktoré samozrejme treba odsúdiť, ale už je toho proste veľa... 2* (04.07.2022)

Slušelo by se udělit nejvyšší hodnocení, subjektivní pocit z projekce to však neumožňuje. Film je mimořádně komplexní – nejenže paralelně rozvíjí příběhy ve dvou časových rovinách, jež jsou propojeny znázorněním antisemitismu v polské společnosti, nýbrž nechává obě linie postupně čím dál více samovolně splývat, díky čemuž zdůrazňuje, o jak velký problém se dodnes jedná. Bez skrupulí také kritizuje lidské pokrytectví či amorálnost bohatých podnikatelů. Není tedy divu, že konzervativní vláda označila film za "anti-polský". Smarzowski se musel obejít bez státní podpory, naštěstí mu však pomohl nezávislý producent. Velmi atraktivním prvkem je kombinace klasické kamery se záběry z mobilních telefonů, černobílého němého filmu a průmyslové kamery z vepřína. Výsledek lze označit možná dokonce za příliš ohromující – sledování je velmi náročné a napoprvé je nejspíš nelze zcela vstřebat. K filmu je nutno se vracet, hledat v něm nové symboly a nechat jej dlouze působit. Až poté je možno jej docenit. (05.08.2022)

Filmů, ve kterých se prolíná minulost se současností je dvanáct do tuctu, ale nevybavím si jediný, kde by to bylo doslovně. Smarzowski jedinečnou formou ukazuje, jak moc se (ne)liší Polsko včerejší a dnešní. A podobně jako v případě Volyně i Wesele působí mrazivě a brutálně. To vše je ještě vyšperkované osobními kotrmelci hlavních hrdinů, které ale do daného kontextu přesně zapadají. Snad jen některé svatební scény bych klidně oželel, ale to vem čert. Smarzowski opět takřka dokonalý a tímhle si jen upevnil místo v mojí topce. 90% (26.07.2022)

Balada o nadnárodním hrdinovi, který se jím stal jen proto, že si chtěl prostě zaprcat. Vyhlášený zarputilý šťoural v citlivých pšontkovských tabuizovaných stigmatech a trefný hanobitel vlastního národa přišel po 18 letech se svou druhou Svatbou, dalším nastaveným zrcadlem, kde si tentokrát bere na nekompromisní paškál tehdy všeobecně nadšené polsko - ukrajinské podkarpatské židobraní, které doplňuje genetickým přesahem do současnosti, polemizujícím o tom, že pokud je předek vypatlaná bezskrupulózní maloměšťácká kunda, je vcelku velká šance, že vypatlaná bezskrupulózní maloměšťácká kunda bude i zadek, byť třeba adoptovaný žid. Čili se dle dnešní jednotně štvavé a pečlivě cenzurované západní mediální rétoriky v podstatě jedná o odpornou ruskou propagandu s podprahovým sdělením, že řádnou denacifikaci (a dedebilizaci) by potřebovala nejen Ukrajina. No fuj, fuj! Ač se Vojta snažil, seč mu wyborowka stačila a hýřil spoustou novátorských filmařských nápadů a vyfikundací, Wołyń 2 – Powrót do Wolynia se nekoná a tolik intenzivní bestiální tíseň z lidského zmrdství se mu tentokrát navodit až tolik nepovedlo. Možná i proto, že je celuloid za ta léta povinného audiovizuálního lkaní již poněkud přežidovaný, přičemž technicky vskutku originální prolínání obrazů minulosti a současnosti mě místy až sralo. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „působilo rušivě“. Plejádu jeho dvorních kašparů včele s dokonale slizkým Więckiewiczem je opět sice radost pozorovat při bezprecedentním hraní, ovšem místy se to vleče jako žid do transportu a spousta zbytečně ubíjející vaty nejen z nekonečných svatebních videí to nabobtnala do prdeli vskutku hostilní stopáže. (02.05.2022)