Smrt v Benátkách

Mnohoznačný, interpretovaný a interpretujúci film. Krása obrazu a hudby unáša zvláštnou atmosférou príbeh hudobníka, ktorý prichádza do Benátok plný strádania a bolesti. Prichádza sa liečiť, či zomrieť? Možno oboje. Gondolier ho cestou z lode hmlistou krajinou akoby ani neprevážal do jedného z najkrajších severotalianskych miest ale priamo do podsvetia. V mŕtvom svete plážového hotela, plnom absolútne zbytočných činností a nudných zábaviek bohatej vrstvy, však Gustáv Aschenbach zahliadne niečo, čo ho zaujme. Možno v nájdení krásy a dokonalosti v mladučkom poľskom chlapcovi Tadziovi, do ktorého sa beznádejne zamiluje nachádza jednak čisté umenie, nedbajúce na akékoľvek morálne konvencie a na druhej strane zánik doterajších vznešených a cnostných ideí o tvorbe ako takej. Benátky, utajene bojujúce s akousi aziatskou chorobou, kosiacou životy ľudí sú ďalším so symbolov smrti (vo filme ich je viacero), otvorené more a krásne telo mladučkého chlapca naopak slobody a života. Mnoho by sa dalo písať o tomto výnimočnom filme, ktorý neplynie rýchlo, ak sa však divák ponorí do vyšperkovaného obrazu (Visconti údajne veľmi trval na dokonalom zobrazení dobových reálií) podfarbeného Mahlerovou hudbou a deja, čaká ho nevšedný zážitok, ktorý zostáva dlhú dobu po odchode z kina. (26.09.2004)

Navzdory kontrastnímu zpodobnění Benátek jako centra ušlechtilé secesní společnosti a zároveň vyprázděného, upadajícího a čím dál tím více zkaženého prostoru, činí Viscontiho adaptace s nesmírným citem pro fotogenii. Ať už jsou Benátky živé (resp. čisté) či epicentrem cholery, pořád jim zůstává, dojmologicky řečeno, (kamerou utvořená) fotografická krása, která je ale počas bolestivá, až trýznivá. Předloha Thomase Manna v tomto ohledu působí obdobně. Ačkoliv je nesmyslné srovnávat původní dílo a adaptaci, Visconti dodává Smrti v Benátkách určující nadhodnotu: obrazovost, kterou si představím ve svých omezených znalostech o filmu jen u Terrence Malicka. Aschenbachovo vidění světa je nám tak zprostředkováno plasticky: Visconti dbá na styl, který na mnoha místech přebíjí vyprávění. Dlouhé, avšak co do kompozice až precizní záběry implikující impresionistické obrazy jsou toho živoucím důkazem. Zároveň tak film utváří zvláštní paradox: jakkoliv je Smrt v Benátkách esteticky vytříbeným filmem, nedá se říci, že by vyvolával cosi harmonického, až uklidňujícího. Naopak – skrze pro krásu trpící postavu Aschenbacha je trpkou kontemplací. A to i bez queer čtení, ke kterému to musí obsesivně svádět. Vždyť on se jen zamiloval do krásy, kterou konečně poznal. (23.06.2012)

Oku lahodící prostředí Benátek v dobách líbívé sesece doprovází nádherná Mahlerova hudba. Kamera už mě tolik neoslnila, ale objektivně bych se přesto nebál tvrdit, že forma je tady skutečně výborná a podmanivá. Jenomže co si mám počít s formou, když tak silná forma zde vytvořila součást naprosto nezajímavého obsahu? V tomhle případě mě filmová procházka Benátek přestala okouzlovat, vést k rozjímání a začala na oplátku nudit poměrně brzy. Z druhé poloviny udrželo nad vodou mou plnou pozornost už jen vystoupení toho zpívajícího hudebního kvarteta. Smrt v Benátkách je jeden ze dvou případů, kdy se mi u sledování filmu podařilo před časem doslova usnout. A ač jsem napodruhé tuhle filmovou povinnost zvládl s třemi přestávkami úspěšně od začátku až do konce, mám stále pocit, že mnohem lepší by bylo zavřít oči, poslouchat jen toho Mahlera, nenechat si pozvnášející hudbu kazit pohledem na každou chvíli odpudivějšího Bogarda a hlavně všemi retrospektivními odbočkami, které jsou jen plné rádoby intelektuálních keců nad uměním. Omlouvám se všem, kterým se to líbilo, ale tohle jednoduše není snímek pro mě. Filmový klenot? Možná ano, ale nebýt hudby a benátské architektury, mám pocit, že by zbyl neskutečně vyprázdněný snímek. Jelikož hudba vznikla v tomto případě dávno před filmem a nikoliv pro něj, rozhodl jsem se, že nebudu kvůli ní nadhodnocovat. 50% (27.09.2020)

po čase jsem se vrátil k tomuto klasickému snímku a zajímalo mě, jak na mě zapůsobí po znalosti knižní předlohy. Bez ní jsem si to totiž na poprvé skoro neužil a teď se mi už podařilo lépe vnořit do díla a víc ho chápal. I když filmové zpracování dokonale vystihuje náladu knihy, tak dlouhé pasáže (i když esteticky čisté) jsou na mé gusto v tomto případě docela ubíjející. Možná k tomu jednou dospěji, ale teď to ode mě dostane jen lepší 3 hvězdy. Běžní diváci se raději k tomuto filmu ani nepřibližujte ;-)) [ PŘÍBĚH: 1 /// ATMOSFÉRA: 0 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 0 /// ART: 3 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (07.12.2015)

Smrt v Benátkách Luchina Viscontiho je uměleckým dílem nesporných kvalit. Je to do duše nesmírně pronikající drama o skryté vášni a smrti. Bohužel se mi zdá, že celý film je přístupný jen příliš úzkému okruhu diváků, což mi přijde jako velká škoda, zvlášť když se jedná o dílo na tak vysoké úrovni, leč častá nařčení, že se jedná o jeden z nejpřeceňovanějších počinů v historii kinematografie jsou dle mě zcela pomíjivá Je to sic film nedějový, pomalý, až úzkostlivě jednotvarný, ovšem výtvarně a především hudebně velmi procítěný. Hlavní hrdina zahraný Dirkem Bogardem představuje jakési alter ego samotného Gustava Mahlera - alespoň tak jsem to pochopil, ale zároveň si myslím, že tento fakt byl Viscontimu zcela volný a jen ho pouze šikovně využil (v Mannově předloze je hrdina spisovatelem, nikoliv skladatelem). Plné hodnocení neudělím, zvláště po zhlédnutí režisérova Geparda, ale vyzdvihnu závěrečnou scénu, která byla opravdu mimořádná a bude ve mně dlouho rezonovat. (19.12.2020)