poster

Smrt v Benátkách

  • francouzský

    Mort à Venise

  • Itálie

    Morte a Venezia

  • slovenský

    Smrť v Benátkach

  • anglický

    Death in Venice

Drama

Itálie / Francie, 1971, 130 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Shadwell
    *****

    Smrt v Benátkách pracuje se čtyřmi figurami. 1, Parametrická narace. Tedy způsob filmového vyprávění, který sice nese jistý příběh, ve filmu o něj však téměř nejde, naopak dominantní je formální složka. Bordwell hovoří o záměně významu syžetu (schéma a uspořádání příběhu - ve většině filmů upozaděné, zde podstatné) a fabule (příběh samotný - ve většině filmů podstatný, zde upozaděný) a o důležitosti stylu, který vytváří svoji vlastní logiku a nahrazuje vyprávění. 2, Druhou figuru představuje francouzský intelektuál Deleuze se svým pojetím evropského filmu-času. Deleuze ukazuje, že podstatou amerického hollywoodského filmu je pohyb, zatímco v evropském filmu hraje hlavní roli čas; postavy evropských filmů se dostávají do situací, na které již nedokážou reagovat a stávají se samy diváky a jsou odsouzeny k bloudění, procházce či projížďce. Zatímco obraz-pohyb převažoval v kinematografii od počátků až do války, poválečná kinematografie spolu s novým vnímáním reality po otřesných válečných zkušenostech zažívá krizi obrazu-pohybu a objevuje nový typ obrazu; rozšiřuje jej o dimenzi času. Ve Smrti v Benátkách je postava hudebního skladatele oním bloudícím cizincem a hudba časem. A samozřejmě, skladatel se pohybuje, ale hlavní argumentace vychází z toho, co tímto pohybem postava vyjadřuje, ne že má schopnost tento pohyb vykonávat. 3, Třetí figura dává do souvislosti střet filmového vystavení (to zde dominuje) vs. promítání (to absentuje). Nedílnou součástí tohoto filmu je osamělost, ve které se nacházíme při jeho pozvolném sledování – jako bychom kontemplovali obraz v galerii, dlouze, pozvolna, osamoceně a tiše. Jako by tyto obrazy Viscontiho, které můžeme možná trochu nadneseně nazvat „reprodukcemi", byly spíše vystaveny, než promítány. Visconti skutečně spíše maluje, než že by promítal. 4, Poslední figurou, výrazně navazující na bod tři, je kamera. Za (i) postava skladatele často sleduje netečně okolí a kamera představuje jeho pohled. Kamera zastupuje skladatele, protože to on se rozhlíží a zkoumá hovory a každodenní švitoření, zatímco je sám. To jeho očima zkoumáme Benátky. A za (ii) je velká část hlediskových záběrů (zastupujících postavu) falešná; jejich skutečná motivace vychází z nutnosti zachovat plynulou kontinuitu. Funguje to velice důmyslně: Postava se někam podívá (vidíme dívající se postavu). Kamera ji zastoupí (vidíme okolí očima postava). Ale už se nevrací zpět k postavě, naopak rozvíjí a řetězí další události. Přestože jsme tedy v Benátkách, v uzavřeném městském cyklu, díky kameře a filmovému stylu postupujeme vpřed.(27.10.2008)

  • Legas
    *****

    Fascinace krásou.(15.4.2003)

  • Matty
    *****

    Když umřít, tak v Benátkách. Za zvuků Mahlera. Visconti natočil nádhernou symfonii, která nepadne do noty každému, mnohým bude brnkat spíše na nervy. Zdánlivě se neděje nic, ale v tom ničem je obsaženo všechno. Aschenbach, trochu pan Hulot, trochu pan Bean, trochu melancholický zoufalec, který jenom ztrácí. Nás nejdříve naučí pozorovat a posléze nás nechá, ať pozorujeme sami. Kamera nespěchá, ponechává dostatek času k vychutnání kdejakého detailu. Sami si vyberte, co je podstatné. A potom „to“ přijde a když je ještě cesty zpět, udělá další, poslední chybu, zachová se jako ten největší sobec. Zachránilo by mu jiné rozhodnutí život? Nebo by stejně zemřel, navíc nespatřiv onen nezachytitelný (ani fotoaparátem?!) výjev dokonalosti, o niž netřeba pochybovat? Film, který bolí. Ale krásně. 90% Zajímavé komentáře: Radko, MIMIC, Pacco, Dr.Zhivago(18.8.2010)

  • mcb
    ****

    Vysoce umělecký film, který přemítá svou "pohoršující" myšlenku v krásném opojném obalu. Hlavně pro uši. Se zavřenýma očima vás možná čeká nádherný audio zážitek, stačí je však trochu pootevřít a vyjeví se prázdný příběh s tou nejprostší zápletkou, která by bez hudby vyzněla jako dvouhodinová nuda bez myšlenky. Asi jsem divný, ale mě se tenhle film "o buzně, která přijede chcípnout do Benátek" docela líbil. I když filmové kvality hledám úplně někde jinde.(13.1.2010)

  • charlosina
    *****

    Literární dílo Thomase Manna patří mezi ty nejpůsobivější niterní zpovědi, které jsem kdy četla. Adaptace Luchina Viscontiho rovněž.(31.3.2009)

  • - Předobrazem titulní postavy, kterou ve filmu ztvárnil britský herec Dirk Bogarde, byl skladatel Gustav Mahler, jehož hudba podbarvuje klíčové pasáže. (Lynette)

  • - Úryvek z Mahlerovy čtvrté symfonie, kterou ve filmu hraje Alfred (Mark Burns) na klavír, zahrál ve skutečnosti sám Gustav Mahler. Jde o transkripci staré gramofonové desky obsahující nahrávky hudby Mahlera, Richarda Strausse a dalších skladatelů v jejich vlastním provedení. (Stegman)

  • - Tento film je adaptací stejnojmenné novely Thomase Manna. (Lynette)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace