Le notti bianche
Les Nuits blanches
White Nights
Natália
Le Notti Bianche
Režie:
Luchino ViscontiKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Nino RotaHrají:
Maria Schell, Marcello Mastroianni, Jean Marais, Corrado Pani, Clara Calamai, Giorgio Albertazzi, Mimmo Palmara, Marcella Rovena, Pietro Ceccarelli (více)Obsahy(1)
Filmový přepis Dostojevského novely Bílé noci od režiséra Luchina Viscontiho vypráví příběh snílka Maria (Marcello Mastroianni), nesmělého úředníčka. Mario se bláznivě zamiluje do dívky Natálie (Maria Schellová), která ale věří v návrat jiného muže. Otevírá se drama nenaplněné lásky za doprovodu romantické hudby Nina Rota a svitu měsíce. (Zrzunda)
(více)Recenze (24)
Zlatý Lev - výběr ()
Opět případ filmu, který bych nejspíš (i přes nádhernou kameru) shodil ze stolu, kdybych ho měl brát, jak byl nejspíš zamýšlen - tedy "lyrickou, poetickou, romantickou podívanou". Ty nánosy naivity, bezelstnosti a přímočarosti ale pro mě nabraly až parodickou hodnotu a coby komedie, a to myslím zcela neironicky, jsem se bavil víc než u některých filmů, které jsou jako komedie vnímány. Tohle čtení přitom nebrání vnímat pointu vlastně seriózně, jen k ní dojdeme po cestě, která je na své meta úrovni spíš k popukání než k zasnění. Myslím, že takhle vtipně by to nešlo natočit ani tehdy kdyby šlo o záměrnou komedii. ()
Predloha a jej ústredná os (verné čakanie na pravú lásku) zaváňa starinou romantizujúcich predstáv. Až do tej miery, že sa stáva neživotnou chimérou. Ktože by dnes čakal rok, a "nešuchél bys bokem", ako sa hovorí v našom kraji. Len trpáčka/trpák. Preto je len dobre, že režisér sa nedržal upäto predlohy. Oživil strnulú ruskú haraburdu a jej dej preniesol do súčasnosti. Do úlohy rivalov v láske obsadil mužov strednom veku, ktorí už v živote čo-to skúsili. Obaja zrazu v sebe objavia ťažkého romantika, čo samo osebe pôsobí srandovne. Mastroiani sa, podobne ako ťažkopádny Marais, vyhráža dievčine svojho srdca ročným celibátom, ona sa až zadúša, že rok ubehol: a v posteli nič s nikým. Rokenrolová tanečná zábava je skvostná (možno prvý dance battle vo filme), divák sa dočká epizód s motorkárskymi delikventmi, s prostitútkou, patriacou k početnej komunite chudákov, bývajúcich pod mostami, ktorí narušia romantickú chvíľku na člne. Finále pôsobí zaujímavo. Akoby sa emócie prostý Marais, odetý v dlhom plášti a veľkých rukaviciach, chystal svoju životnú lásku odviesť skôr do nejakej tmavej prázdnej uličky, ako do vysneného lôžka lásky. ()
Bílé noci, světlo v temnotách - fascinujícím způsobem zpracované Dostojevského téma zoufalství nešťastné lásky. Poezie zapadlých uliček jakéhosi města, světlo měsíce a nezachytitelná Natálie. Dny, kdy se vše jeví jako sen, a noci božsky krásné i bolestné. - - - Hudba: Nino Rota ()
90% - Nečetl jsem Dostojevského, takže jsem si film mohl užít bez touhy po srovnávání s knihou. Bílé noci mě oslovily po všech stránkách. Studiová krása, film po staru... Hudba Nina Roty... Marcello Mastroianni tak trochu jinak... Maria Schell a její výkon je snad to jediné, co mě na filmu příliš nepřesvědčilo. Po shlédnutí mi bylo melancholicky fajn. Těším se na opětovné shlédnutí. ()
Jedna z mnoha filmových adaptací Dostojevského novelky "Bílé noci" je příjemnou studiovou retro podívanou. Autor, v titulcích roztomile po italsku uveden jako Fedor Dostoevskij, tuto kratší povídku vydal v rané fázi své literární kariéry roku 1848. Je to text bytostně romantický, věnující se oblíbenému romantickému tématu nenaplněné lásky (není mimochodem vůbec od věci srovnat hlavního hrdinu "Bílých nocí" s Goethovým Wertherem). Krátká knížečka vyprávěná v ich-formě líčí setkání nenapravitelného snílka s mladou dívkou, do níž se nešťastně zamiluje a která přes rok čeká na návrat svého snoubence. Ačkoli Dostojevskij toto dílko napsal relativně velmi mladý (v 27 letech), nezapřou se v něm již jeho typické pozdější rysy, jako je např. výborná psychologie postav. "Bílé noci" jsou dodnes aktuálním příspěvkem do diskusí o přátelství mezi mužem a ženou, a zajímavým zpracováním námětu osudové chyby při výběru životní lásky. Visconti pracuje s literární předlohou relativně volně, Dostojevského text přenáší z ruského Petěrburgu 1. pol. 19. stol. do italského Livorna na konci 50. let 20. stol. Z Dostojevského bezejmenného vypravěče se stává Mario, z Nastěnky je Natalia. Film se jinak literární předlohy drží relativně věrně a spěje k nezadržitelnému konci, který znalce předlohy nepřekvapí - o to více je možné se soustředit na jímavou atmosféru filmu, která ubírá na Dostojevského romantismu a naopak děj obohacuje o sociální podtext a hysterické rysy titulní hrdinky, které v literární předloze nenajdeme. Hlavním kladem tohoto snímku je herecký výkon Mastroianniho; Jean Marais vedle něj působí jako legrační vepř. Naopak krajně nesympatická Maria Schell je nejslabším článkem celého filmu a jen kvůli ní srážím z hodnocení jednu hvězdu dolů. ()
Na jednu stranu je to prehnaný gýč a ukrutne ma to nebavilo, na druhú je to gýč úmyselne a vydarená adaptácia. A ja mám vlastne gýče rád. Teda určite radšej sa budem pozerať na Mastroianniho na zasnežených kanáloch v Ríme, ako by tam mali behať v ošuntelých kabátoch po Nevskom prospekte. Emočne to so mnou ale nič nespravilo. Dlho váham medzi 3 a 4*, ale nech je teda vyššie, za hudbu a kameru. ()
V tomto filme je všetko značne štylizované, takže aj štylizované expresívne herectvo a akási prekrútená melodramatická realita sú súčasťou Viscontiho hry, na ktorú asi mnohí nepristúpia. Ale môžeme hľadať aj paralely s neorealistickým dielom, a to s Felliniho Cabirinimi nocami. Ono keď použil Luchino Marcela, tak to proste muselo pripomínať aj Federica. Týmto štýlom sa využívali kulisy na ilúziu konkrétneho mesta v zlatom veku Hollywoodu, Visconti ale ateliérovo- divadelné prostredie motivoval myšlienkou kontrastu ilúzie reality a reality skutočnej. Ak neveríte, opýtajte sa taliana, prednášajúceho úvod filmu na tohtoročnom LFŠ. ()
Teatrální herectví, ateliérové kulisy ... a hromadu jiných nedostatků bych tomu mohla vytknout. Ale nechci, protože vím, že jde o záměrnou stylizaci a dohromady (Visconti+herci+Rota) je to parádní. ()
To vážne to ten Fjodor takto napísal? .. lebo trošku nuda. Ale kamera a hudba skvelé. A aj Marcello sa mi páčil. ()
Třebaže Visconti film přemisťuje do Itálie jeho časů (s mírným poukazem na sociální pozadí, kde se nezapře režisérův politický názor), zůstává film nejen hudbou Nina Roty tak ponořen v ruské romantizující tradici (tu naruší jen rock´n´rollová taneční vložka, do níž Mastroianni už tehdy vložil sebeparodický vtip). ()
Tento, mimoriadnym spôsobom sympatický, romanticko-dramatický titul, sa vskutku sprvoti odohrával najmä v akýchsi dvoch »časových rovinách«, a to teda konkrétne asi nejako takto: 1). V prvej rovine vystupovala ["záhadná"] postava v podaní Jeana Maraisa. 2). A zase v druhej rovine pre zmenu už tentoraz zrovna naprosto dominovala skôr ústrednejšia ["a povedzme i o trochu predsa málo naivnejšia?"] postava v podaní čoraz vari obsadzovanejšieho Marcella Mastroianniho, pričom akýmsi «spojovacím článkom» obidvoch rovín bola práve titulná hrdinka v podobe Natálie v podaní Márie "Plačko" Schellovej; s následným dodatkom, že neskoršie sa ťahal už iba v jednej, celistvej línii. • A mimochodom, rovnako sa taktiež odohrával i počas bielych nocí, ako by sa dal totižto voľne preložiť i pôvodný taliansky názov. A v podstate by sa dalo snáď podotknúť i to, že divák denné svetlo takmer ani neuvidel, nakoľko to ani vôbec nebolo vo Viscontiho, pôvodnom pláne, pretože tak dokonalo nasvietené, nočné uličky, vrátane i umelohmotnej výpravy s perfektnými umelými kulisami, a k tomu i s umelým snehom, sa vždy len tak určite všade nevidia, a to je zároveň i hlavným »kameňom úrazu«, prečo vlastne moje úvodné, nadšené dojmy, sa postupom času [z]menili na čosi podobného, čo by mohol priamo charakterizovať pomerne často používaný pojem: nemý úžas; skrátka, ktorý vo mne vzbudzoval i rušivý element, kvôli ktorému som sa následne ani nedostal na tú úplne najvyššiu métu, čo je podľa môjho klasického názoru, vážne škoda! • Jednoznačne by som vzápätí pochválil i herecké prejavy ústredného, »milostného trojuholníku«, ktorý sa fyzicky skoro ani vzájomne nikdy nestretol, ak aspoň totiž nepočítam jednu scénu na okraj... • Čiže, všetci ústrední hrdinovia, tým pádom naraz neboli ani vo fyzickom kontakte? • A vedľa samotnej kompozície obrazu v podaní G. Rotunna, sa i napriek tomu jednalo o celkom pozoruhodný zážitok, v ktorom protagonista ponúkol i čosi extra naviac... ()
Dramatická romanca od Dostojevského s filmárskym rukopisom Viscontiho. Ten si síce neodpustil ľavicové zmýšľanie scénou bezdomovcov pod mostom, ale to ozaj nie je najpodstatnejšie. Tým je zobrazenie nenaplnenej lásky nesmelého romantika k mladej žene, ktorá sa bezhlavo zamilovala do iného. Zvláštny ľúbostný trojuholník sa zavŕši počas bielej noci ( zasnežené ulice ). Príjemný film ide svojim tempom, hudba je kúzelná, herecké výkony trošku patetické a exteriéry mestečka vkusne dotvárajú prežívané pocity hlavných protagonistov. ()
Viac takýchto udalostí na plátne a menej v živote. To si prajem do Nového roku. Možno to znie divne, vzhľadom na to, kedy bol tento film natočený. Ale čo na tom? City sa predsa nemenia, a vzťahy tiež v podstate nie, tak nech nám pripomína radšej umenie, že aj ten biely sneh, ktorý padá na čiernu zem sa časom roztopí. Jediné, čo ma delí od najvyššieho hodnotenia, je výkon Marie Schell. Tá dala tuším nový rozmer slovu zaslepenosť. Nepríčetné pohľady a úsmevy, sprevádzajúce behanie od steny k stene, a od náručia k náručiu, to by bolo podľa mňa príliš aj na divadelné herectvo... ()
Komorní drama snu o osudové lásce, který snad nakonec nebyl ani probuzením... Během necelých dvou hodin jsem se v osobité Viscontiho adaptaci Dostojevského Bílých nocí potkal s tolika svými nestárnoucími láskami... Livorno (či spíše jeho iluze), Mastroianni, Marais, Rota, noc... Tak abych jen nesnil, znamenám si na okraj stříbrného plátna, na němž ještě tiše sněží na zapomenutý plášť (o němž bych si přál, aby vtělil zapomenuté zlozvyky minulosti) pár veršů Rainera Marii Rilka: "Noc roste jako tma černých měst, / kde v mlčícím řádu se ježí / snad na tisíc bání a věží, / kde nablízko náměstí leží / tkáň mnoha ulic a cest. // A nevíš, kdo v domech těch černých měst / dál sedává při jednom stole // blíž zářivých zahrad, kde za ticha / houf jejich snů do tance pospíchá, // a nevíš, čí housle zní v kole..." ()
Tohle je jedno z mála filmových zpracování Dostojevského, se kterým nemám žádný výraznější problém, což mě ale vzhledem k poměrně průzračně nekomplikované povaze původní povídky nijak zvlášť nepřekvapuje. I tak bych jednu dvě připomínky měla – u Natálie bych ubrala na teatrálnosti a Máriovi naopak přidala na naivitě, jakkoliv je Mastroianni ve své roli skvělý, toho láskou nedotčeného snílka mu lze jen těžko uvěřit, svým zralým ztvárněním má mnohem blíže k pozdějšímu člověku z podzemí (čtenáři chápou). Co však chválím, je zdařilé převedení teskné, lyrické nálady romantické povídky i do filmu, dokonce mi ani nevadí změna prostředí, italské temné uličky tomu dodávají zvláštní, neopakovatelnou atmosféru. ()
Love is siucidal. ()
Reziser Luchino Vysconti /Smrt v benatkach/ natocil slusnu a podla mna nadpriemernu spolocensku konzervacku, je to prepis Dostojevskeho novely Bile Noci, a chopil sa toho Vysconti. Hlavne Marcello Mastroianni /manzelstvi po Italsku, velka Zranice, Ginger a Fred/ bol herecky megatalent, ale nijako nezaostavala ani vyborna Maria Schell /Superman 1978, Kral Drozdia Brada 1984/. Nenaplnena laska ona + on ma hodne do seba a pritomnost Jeana Maraisa som tiez nejako obiede prezil. Kulisy su velmi dobre a dialogy na urovni : 78 % ()
Výprava mě v zásadě okouzlila, i když dávala najevo, že Visconti nebude navždy spojen s neorealismem. Umělé město se ale snažilo maximalizovat svou věrohodnost a přitom vytvářet neopakovatelného genia loci. Ještě úvodní snahy o seznámí, prchavé a nucené, měly svůj půvab, ale zbytek se už, jak to říct, rozpliznul a roztál jako sníh a nic nezbylo. ()
Hodne zvlastni Maria Schell a moje oblibena Clara C., v nadherne natocenem filmu. Pokud mate chut na rusky zadumanou romantiku, zde ji dostanete v luxusnim italskem cernobilem baleni. Na to se kouka samo. ()