Senso
The Wanton Countess
Vášeň
Obsahy(1)
Režisér Luchino Visconti natočil podle novely Camilla Boita tragický milostný příběh italské hraběnky (Alida Valli) a rakouského důstojníka (Farley Granger). Děj je zasazen do Benátek v době italského povstání proti rakouským okupantům (tzv. Risorgimento) (contrastic)
Recenze (26)
Zlatý Lev - výběr ()
Vášeň bych přirovnal k jinému Viscontiho dílu, a to Gepardovi. Ten má sice o cca hodinu delší stopáž, ale nudil jsem se u obou přibližně stejně. Senso je totiž podobně rutinním, historickým a kostýmním dramatem, který sice není špatným filmem, ale nevystupuje z průměru. Větší oživení přinášejí až scény z války a samotný konec, přesto jde spíš o jednotlivé záchvěvy, které mě nedonutí dát tomuto zaměřením vlasteneckému a co se týče romantického vztahu dopředu docela dobře předvídatelnému Viscontiho počinu víc jak 3*. ()
Opulentní historické kostýmní drama se zříká neorealismu a režisér se kloní k melodramatu, takže postavy vášnivě trhají hlavou a teatrálně provolávají své repliky, jako kdyby byly v divadle, které ostatně snímek uvozuje. Vášeň totiž začíná scénou v operním domě, v němž postavy sledují Verdiho Trubadúra, čímž režisér naplno přiznává svou lásku k prknům, která znamenají svět, neboť za svůj život zrežíroval řadu oper./// Použití Technicoloru a promyšleného svícení dalo v úvodní nacionalistické scéně vzniknout zářivým barvám, které střídá hra stínů v nočních (studiových) Benátkách nebo luxusním sídle hrabat. Válečné scény působí svou nepropracovaností úsměvně a psychologie postav je pouze načrtnutá, neboť ani na konci snímku není jasné, co vlastně rakouský voják ke své milence cítil, což není výsledkem chytře podané ambivalence, ale spíše špatného režijního vedení. Předvídatelná zápletka o lásce dvou lidí ze znepřátelených zemí, které po celé dvě hodiny strojeně a beze změny hrají italská hvězda Alida Valli a americký herec Farley Granger, jenž natočil v Itálii několik dalších filmů, je po čase kvůli své vypjatosti ubíjející. Člověk už jen otráveně vyhlíží finální střet, který romanci pošle k benátskému dnu. [LFŠ 2016] ()
Vkusná romance odehrávající se na půdorysu prusko-rakouské války roku 1866. Na úvod je hezky definované melodrama dějem zasazeným do hlediště při repríze Verdiho Trubadúra. Místy dojemné jako Angelika, místy dramatičtější než X 27. Opulentní zážitek. #LFŠ ()
Predovšetkým si myslím, že v súvisiacich filmoch by tu mal byť uvedený film Senso '45 od Tinta Brassa, pretože ide o filmové spracovanie rovnomennej predlohy - novely talianskeho spisovateľa a architekta Camilla Boita Vášeň. V súvislosti s touto technickou pripomienkou vyvstáva otázka, ako sa s adaptovaním literárnej látky do filmu vyrovnali dvaja, vzájomne o generáciu starší, talanski režiséri. Nutno poznamenať, že Tinto Brass v tomto porovnaní nevyznieva nejako extra zle, ale o konskú dĺžku ho predsa len predstihuje Luchino Visconti. Oslobodený od neorealistického rúcha, ponúka v sýtych farbách a prekrásnych kostýmoch vyvedenú drámu jednej vášnivej a neskôr zradenej lásky. ()
Film, pri ktorom musíte zobrať do úvahy jeho silný melodramatický charakter a nevyčítať mu to. Bol to totiž Viscontiho zámer, ktorý nemusí vyhovovať každému. Žena v strednom veku sa zaľúbi do zajačika a my sledujeme na pozadí spoločenských zmien ich milostný vzťah. Čiže ako sme u Viscontiho zvyknutí, osobné slasti a tragédie vo víre dejín a nimi ovplyvnené osudy jednotlivcov. Niektoré nuansy v Mahlerovom chovaní prezrádzajú, kam film bude smerovať, ale prekvapovať určite nebolo úmyslom scenára. Myslím, že viac hodnotné pre výskum v kontexte Talianovho diela, ako samostatný filmový zážitok. To "okolo" je zaujímavejšie, ako hlavný dej. 70%. ()
Romantický (v klasickém politicky revolučním pojetí 19. století) až melodramaticky dějově pojatý operní (v obrazové a zvukové formě, nehledě na dějovou strukturu) háv (v úvodu navíc rámovaný Verdiho Trubadúrem, při jehož divadelní inscenaci film začíná) využívající hudbu temného (dnes trochu opomíjeného) symfonického předchůdce Mahlerova Antona Brucknera (vzhledem k tomu, že hlavní mužskou postavou je nadporučík Franz Mahler, skoro se nabízelo využít hudby kališťského rodáka, ale ta v 50. letech nebyla tolik ceněna jako dnes) podle Boitovy novely je ve skutečnosti vyjádřením Viscontiho politických a sociálních názorů (vyjadřovaných často slovy nesympatického nadporučíka - přesto v jádře pravdivých - nejen na adresu Rakouska a moci peněz, záběry na Červený kříž během války i práci zemědělců, kterou nakonec válka zhatí), s nimiž se do velké míry ztotožňuji. ()
Italská baronka a rakouský důstojník jsou k sobě přitahováni nejen přirozenou láskou muže v dobře padnucí uniformě se zlatými nášivkami k ženě s honosnou garderobou (a zlaťáky v truhlici). Žene je k sobě, ať chtějí nebo nechtějí, i spřízněnost osudem jejich vlastní společenské skupiny. A stejně jako se neubrání lásce, neubrání se ani nevyhnuttelnému osudu jejich vlastní třídy, která v dobách vítězství lidových národních revolucí pomalu ale jistě (a někdy střemhlavě a tragicky) kráčí na smetiště dějin. Šlo buď o to popřít svou lásku a tím vlastně popřít sám sebe, nebo v ní setrvat až do hořkého konce. ()
Grandiózní intro představuje Viscontiho velkou lásku – operu. Jeho první historický film pak vyniká především opulentními záběry, vyjadřující jeho vlastenectví. Léta páně 1866, severní Itálie se zdárně vymaňuje z rakouské nadvlády, pouze v Benátkách se ještě Habsburkové drží zuby nehty. Ve svém manželství znuděná italská hraběnka, doposud odhodlaná bojovnice proti znepřátelenému národu, propadne náhle kouzlu mladého, rakouského oficíra a vrhá se střemhlav do tohoto osudového vztahu a postupuje tak vstříc neodvratitelné zkáze. V této tragické figuře je nepřehlédnutelná paralela k Truffautově Adele H. V Senso mi však nijak neučaroval šarm hlavních představitelů a jejích neurotické přehrávání mě nechalo úplně v klidu. Což asi nebyl ten kýžený efekt. ()
No vidím tu viac negatív, ako pozitív. Negatív asi takých, že ide o dosť rozvláčny príbeh, kde je milostná zápletka málo šťavnatá a romantická a pripomína skôr lacné brakové poviedky, než veľký román. Pozitíva vidím v hereckých výkonoch a výprave. Dosť málo na film, ktorý treba vidieť. ()
Otázka: Jaký je rozdíl mezi uměním a kýčem? Myslím si, že pro kýč je typické, že všechny složky působí jedním směrem, jaksi "po srsti". V tom případě je ovšem Vášeň ukázkový kýč - srdcervoucí příběh je doprovázen tesknou hudbou, herci v honosných kostýmech teatrálně brečí a křičí, vše je vyvedeno v křiklavých barvách a zabíráno kamerou, která ,,jako by malovala". Ale nějaká opravdovost, hlubší podtóny? O tom nemůže být řeč... Když se zastavím třeba u toho herectví - na každém kurzu vám řeknou, že na herectví je nejzajímavější to, co zůstává skryto; jakýsi rozpor mezi tím, co postava cítí a jak se chová. Například když se dozvím tragickou zprávu, asi nejpůsobivější je nic nehrát - prostě jen ztuhnout, případně se třeba zasmát, zkrátka "jít proti". Ale co dělají postavy ve Vášni, když se dozví něco strašného? Zkřiví obličej bolestí a pateticky se za zvuku smyčců přitisknou k nejbližší zdi. To je způsob herectví (a vůbec filmování), co mě nebaví. Závěrečná pointa je dobrá, ale koukat se předtím dvě hodiny na trochu lépe natočenou Danielle Steelovou, je dost pruda. ()
K dokonalosti dovedená forma v ještě šťastné době (před Nouvelle vague? před průšvihem Valli s fetem?). Pátou hvězdičku dávám za Brucknera coby hudbu - ať se jdou schovat Johnové Williamsové atd. ()
Mam s Viscontim prostě problém. Jeho filmy jsou zajímavé, jsou v nich celkem silné emoce, ale nic to nemění na tom, že mě nedokážou vtáhnout a prostě mě nebaví. Alida Valli je skvělá, ty emoce z ní doslova srší a je tu skvěle zaznamenána její destrukce, ale v konečném důsledku mě to stejně prostě nedostalo. ()
Visconti ten milostný příběh sice natočil, ale většinou zažijeme toho více ještě i ve volném neděli. Melancholický čekání na místě, s kvalitní režií, ale žádná myšlenka navíc. 2,5/5 ()
Banální příběh znectěné šlechtičny, nejnabubřelejší představitelná forma a smrtící délka – tentokrát jsem se na Viscontiho opravdu napojit nedokázal, snad že operu nemusím nejen v životě, ale až na čestné výjimky ani na jevišti, snad že v sobě jeho tuláci, rybáři a městská spodina mají mnohem víc života než temnými vášněmi zmítaná aristokracie. To už snad radši tu Angeliku. ()
Od začátku do konce strhující romantické drama na pozadí války za nezávislost. ()
Podruhé jsem si dal film od Luchina Viscontiho a podruhé mě moc nebavil. Po Smrti v Benátkách jsem zkusil Vášeň, která se odehrávala… opět v Benátkách. :-) Vášeň byla sice divácky přístupnější, přesto mě vtáhnout nedokázala a většinu doby jsem se nudil. Jde o banální milostný příběh italské hraběnky a rakouského důstojníka v době obléhání Benátek rakouským vojskem. Ono obléhání slouží spíše jen jako podkres. Samotného boje se divák dočká až v závěru filmu a prakticky s hlavním dějem nesouvisí. Z mého pohledu je toho až trestuhodně nevyužito a celý film tak zůstává „jen“ nenápaditou romanťárnou s výtečnou barevnou výpravou. To, že byli každý z nepřátelského tábora, vlastně také nehrálo moc roli. Bohužel ani v romantické lince to na mě moc nefungovalo. Vášeň se rozhodně nedostavila. Hlavní hrdinka mi byla nesympatická. Byla znuděnou šlechtičnou se starším manželem a hledala rozptýlení jinde. Rakouský důstojník mi byl nesympatický ještě více. Sukničkář a prospěchář, který vždy myslel jen na sebe. Válka a všechny milenky byly na vedlejší koleji. Jeho manipulace s hraběnkou byly jak z naivního milostného románu a ona mu to stále naivně baštila. Navíc herecké výkony byly slabé. Místy až divadelní přehrávání emocí mi bylo proti srsti. S Luchinem Viscontim jsem ještě neskončil, ale doufám, že to do třetice bude mnohem lepší. ()
2,5 "We're not in Venice anymore. I've changed. I can think straight again. My mind is clear once more." Romantická melodráma o jednej zničujúcej vášni, zaradená medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Toto priam ani-neorealistické dielo slávneho režiséra Luchina Viscontiho je tak prefarbičkované a tak prehnane melodramatické, že mi to občas pripomenulo Angeliku. Hlavná hrdinka, grófka Livia Serpieri (výborná Alida Valli) je na môj vkus až príliš naivná (a to sa ešte vyjadrujem mierne) a celý ten jej milostný príbeh s rakúskym dôstojníkom Franzom Mahlerom (Farley Granger, takisto herecky na úrovni) je až príliš predvídateľný. K rozuzľovacej scéne záverečného stretnutia príbeh dospeje tak akosi priamočiaro, bez zaujímavých zvratov. Ten záver filmu ale určite stojí za to, je veľmi pôsobivý. Mimo iného ma v ňom zaujala aj výborná vedľajšia rola mladučkej Marcelly Mariani, ktorá mala možno našliapnuté na veľkú kariéru, nebyť jej tragickej nehody vo veku 19 rokov. "Would you like to meet her? Don't be shy. After all, she belongs to you. I pay her with your money." ()
Horkosladká „vášen”, teda konkrétne medzi očividne staršou, benátskou, resp. talianskou, aristokratickou komtesou: Líviou Serpieriovou, a vskutku predsa i o niečo málo mladším, rakúskym nadporučíkom: Franzom Mahlerom, počas nie náhle nabitých emócií v pohnutom roku 1866 [akurátne visiaca vojna na vlásku Talianska proti Rakúsku za zjednotenie...], čoraz viacej naberala na intenzívnejších vášňach, až sa pomaličky rysovala akási, naprosto »zakázaná láska«, povedzme trebárs charakteru takej shakespearovej tragiky v podobe: Rómea a Júlie; nakoľko jedným z režisérskych asistentov samotného Viscontiho, bol práve i Franco Zeffirelli; mimochodom budúci režisérsky velikán, ktorý o rovných 14 rokov neskôr, rovnako vytvorí i rovnomenný, strhujúci titul podľa zrovna tejto slávnej predlohy, a tak napokon sa spojilo príjemné s užitočným..., alebo skrátka iba na hlas rozmýšľam, keď vyhľadávam zaujímavé súvislosti, ktoré by mohli trochu ozvláštniť celkové vyznenie z tohto mimoriadneho, «UMELECKÉHO DIELA», na ktorom si dal jeho autor i mimoriadne extra záležať! • Najmä, čo sa priam zreteľne dotýkalo estetickej výpravy a autentických kostýmov, ako doslova vystrihnutých z druhej polovice 19. storočia, kedy som si normálne myslel, že Luchino VISCONTI, musel byť jednoznačne akýmsi »cestovateľom v čase«, ktorý pomocou nádhernej, skrytej kamery, postupne tíško sledoval jednotlivé [najprv romantické a následne potom i vojnové] situácie; začínajúce v opere La Fenice, a vari končiac naprieč fatálnym vyústením, ktorému predchádzala totálne a extrémne vyhrotená situácia zo strán zapojených, ústredných aktérov, ktorí svojimi konaniami ZDEPTALI nielen samých seba, ale zároveň i diváka, v tomto prípade mňa, ktorý sa po týchto DVOCH zlomových výstupoch [podotýkam, že nie kdesi na taliansky kopčisko], cítil byť maximálne vyčerpaným s akousi dodatočne absolvovanou «psychickou svalovicou», na ktorú by podľa mňa bodla aspoň jedna slivovica. • Čo sa ešte priamo vzťahovalo i na hlavných protagonistov, tak predstaviteľka komtesy: Alida Maria Laura, Freiin Altenburger von Marckenstein-Frauenberg, známejšia skôr pod umeleckým menom: ALIDA VALLIOVÁ; talianska herečka podala nevídaný, strhujúci, herecký prejav, ktorý mi jednak pripomínal jej herecké kolegyne po vzore: Ingrid Bergmanovej ako Ilsy z počinu Casablanca, a jednak zas i Vivien Leighovej ako Scarlett z počinu Gone with the Wind, čo evokovalo tento umelecký titul: Zmysel, a nie Vášeň, ako sa chybne prekladá. • A zase predstaviteľ vrtošivého dezertéra v podaní Farleyho Grangera, z nedávnej doby známeho predovšetkým z "hitchcockovských", kriminálnych titulov, mi akosi príliš nezapasoval do titulnej úlohy, v ktorej ho minimálne o rovný stupeň prevyšovala ústredná interpretka, ktorá si v podstate "privlastnila" túto vec vo svoj vlastný prospech; proste bola fantastickým spôsobom dominantnou a výraznou, hodnou jej hereckých predpokladov. • Tento FILM si snáď najlepšie vychutná najmä taký filmový fajnšmeker, ktorý vzápätí dokáže plne [d]oceniť jeho prednosti, ktorých určite má na rozdávanie. () (méně) (více)