Vaghe stelle dell'Orsa
Sandra
Hviezdy Veľkého voza
Režie:
Luchino ViscontiKamera:
Armando NannuzziHrají:
Claudia Cardinale, Jean Sorel, Michael Craig, Marie Bell, Fred Williams, Glenn Saxson, Renzo Ricci, Vittorio Manfrino, Ferdinando ScarfiottiObsahy(1)
Mladá italská židovka žijící v USA přijíždí navštívit svou starou vlast. Stále hlouběji a s větší beznadějí se však zaplétá do sítě vzpomínek a podivných intrik, z nichž jen těžce nachází cestu zpátky. Vedle tématu fašismu stojí v popředí Viscontiho filmu stejně jako v jeho předchozích dílech příběh rodiny a jejího rozkladu, rozpadávající se vztahy mezi jejími jednotlivými členy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (23)
Mladá židovka sa vracia so svojim manželom do povojnového Talianska. Dávne hriechy ožívajú v spomienkach a opäť nahlodávajú rodinné väzby. Rodný dom ožíva temnou atmosférou starých čias a neúprosne sa vinie celým filmom. Je to práve silná atmosféra rodinného sídla, ktorá dotvára film silnejším. Luchino Visconti sa oprel o kvalitný scenár a dokázal mu vtisnúť silu doby, v ktorej sa príbeh odohráva. Určite mu pomohli aj aktéri na čele s Claudiou Cardinale. ()
Zlatý Lev ()
Účasť herečky Cladie Cardinale na Art Film Feste priniesol do ponuky festivalu film Hviezdy Veľkého voza (Vaghe stelle dell'Orsa,1965). Film z ťažkou témou zaoberajúci sa zložitými rodinnými vzťahmi a pestrou háklivou minulosťou, pre bežného diváka moc lákavého neprináša, okrem šarmantnej Cladie Cardinale si tu toho moc pútavého neužijete. /videl v kine: 40%/(filmový festival Art Film Fest 2014) ()
Čekal jsem od toho asi víc. Přišlo mi to zatažený až moc do té intelektuální sféry. Doba vykreslená bravurně, ale ta dějová linka se divně rozjíždí. Ovšem v lecčems mi to připomnělo antickou tragédii Elektry. ()
Nemyslím si, že je to (diskutabilní) herecká nedostatečnost Claudie Cardinálové, co snižuje dokonalost tohoto filmu, ale naopak patetická teatrálnost Jeana Sorela. 90% ()
Film své doby. Nahlíží na inkriminovanou dobu, kdy ITÁLIE byla především silně fašistická! ()
Čo si budeme nahovárať, šla som na to kvôli Claudii a strašne som sa nudila. Postavy mi liezli na nervy a celkovo som tých 95 minút v kine nevedela obsedieť. (Art Film Fest - Kino Prameň - Teplice - 27.6.2014) ()
Jednoznačně nejatmosféričtější film letošní LFŠ. Staré sídlo jako by vypadlo z Poeova Zániku domu Usherů, kde přízraky minulosti doteď visí nad každou sochou, každým koutem. Zároveň jde o nejlyričtější film o incestu a starých křivdách, jaký si lze představit. Faktuální pravdivost (ve smyslu "co se tenkrát doopravdy přihodilo") nemá ve vyprávění relevanci. Divák může tak maximálně tipovat, ale pro vyznění snímku to stejně nehraje roli. Skvělou práci odvádí kameraman zejména s rámováním záběrů. ()
Visconty v tomto filmu rozehrává téma fašismu a incestu, ve své době odvážné dílo. Zpracování je však takové nejasné a tápavé, asi to byl režisérův záměr. Co ale snímek vyzdvihuje ke Hvězdám Velkého vozu je kamera a zejména dům a jeho interiéry, ty chodby, vysoké stropy, pokoje, různé místnosti - to vše je zahaleno do tajemství, které jakoby ukrývaly celou Sandřinu (Cardinaleová) minulost, když se po létech z Ameriky do rodného domu vrací. Ještě chybí nějaké zvuky, skřípání, vrzání a byl by to slušný horor. A hlavně tomu dodává to pravé ořechové ta černobílá kamera. Claudia sice nepodává bůhvíjaký herecký výkon, ale vše za ni vynahrazuje onen zmíněný krásný dům. Ještě za zmínku stojí pouze klavírní hudba, kdy některé pasáže působí až depresivně psychoticky. ()
Claudia Cardinale a Jean Sorel v brilantnej dráme maestra Viscontiho, režiséra, ktorého trestuhodne doceňujem až tak neskoro. Komorný príbeh, odohrávajúci sa v starom sídle, plnom temných tajomstiev, ktoré nemali byť nikdy odhalené, ale ktoré sa doslova s úpenlivým výkrikom derú na povrch. Visconti sa v určitom období zrejme až vyžíval v opisoch rozpadu tradičnej rodiny a najmä odhaľovaní nielen jej večného pokrytectva, ale aj prísne strážených úchylností. Príbeh mladej židovky, ktorá sa vracia aj s novým manželom domov je nasiaknutý atmosférou, prekonávajúcou aj viaceré gotické horory tej doby. Celý dom ožíva temnou atmosférou starých čias a jeho "genius loci" sa vinie ako strašidlo celým filmom.. Sú tu dva piliere, silná atmosféra rodinného sídla a scenár na ktorých je celý film postavený. Herecké výkony Jeana Sorela a aj Claudie Cardinale nie sú tu až také podstatné a to je len dobre. Doslova cítime dobu, v ktorej sa príbeh odohráva a tragický koniec je len logickým vyústením toho všetkého. ()
Opat tema tazke rodinne vztahy, ktore sa rozpadli, a to navyse v aspon jakz -takz slusnych kulisach. Sice to ma prilisveôla vatovo planych plkov, ale stale pre mna lepsie ako ten brutalne precenovany Soumrak Bohu a Smrt v Benatkach : 70 % ()
Maestro Visconti prý chtěl dokázat, že dokáže natočit film i bez astronomického rozpočtu a extrémních nákladů. Jeho rukopis ale zůstal. Postav je sice jen pár, ale děj se odehrává v paláci, film je černobílý, ale obrazově dokonalý a příběh je sice komorní, ale zpracování velkolepé. Claudia Cardinale exceluje coby živelná Sandra, žena, která pátrá po pravdě o své rodině a minulosti, a touží se s touto pravdou vyrovnat skoro stejně silně, jako před ní touží utéct. Michael Craig, který představuje jejího oddaného manžela Andrewa, se vedle ní trochu ztrácí, zato Jean Sorel v roli jejího bratra Gianniho, je přesvědčivý až hrůza. Kontroverzní téma incestu Visconti zpracoval kultivovaně i nestranně, aniž by obhajoval jeho zvrácenost nebo ploše moralizoval. A pokud se dá z Hvězd vypreparovat nějaké univerzální moudro, pak to, že člověk nemá zbrkle soudit, protože lidské jednání je jen málokdy černobílé. ()
Ojíněná, hluboká, kardinální intimita lape po dechu, jako šplouchající vlna naráží, tříští se o nepříhodná, kamenitá skaliska. Každá její částečka dopad má, rodinnému portrétu pokřivuje rám. Co přivedlo tě sem, lásko má? Anamnéza amnézie minulosti, jež v komnatách rozkvetla, jejíchž pavučin ses nechtíc dotkla. Jean Sorel žhářem tepajícího nitra. Rozervaný mladík, pln rozbřesku jizev, přívalu rozbouřených citových sesuvů, jehož odpíraná rozkoš, nepřípustná slast s vlastní krví, užírající touha po zakázaných polibcích, přivedly do záhuby. V podivných emocích se svíjí, v plamenech utápí. V zahradě pozemské, jen busty lidskosti se krčí. Plesají slova, shořely věty hříšně romantické, nakřápnutý, eroticky antický styl sblížení, milostných dopisů mystický sen vrcholně teatrální. Rozbolavělý sten, ohnivá šelest člověka, svědomí s ďábelskou páteří, hozené ven. ()
Nevracejte se zpět do minulosti a už vůbec se nesnažte vyvětrat kostlivce tak hezky spící ve skříni. Nechte je být tam kde jsou! ()
Velmi náročné vzpomínání a konfrontování Claudie s minulostí. Visconti trefně poukazuje na to, že čisté svědomí z té doby nemá moc lidí. Nicméně pro mě dost nestravitelné. ()
Film z doby zlatého věku italské kinematografie nepostrádal dokonalost, s níž režírovali klasikové italského filmu, k nimž Visconti bezesporu patřil. Skvělá režie i hudba je podtržena hereckými výkony. Mladá žena přijíždí se svým americkým manželem domů, kde se jí vrací její vlastní minulost. Těžce nemocná matka, mrtvý otec, jako žid možná oběť nevěrné manželky a jejího milence, lehkomyslný bratr, k němuž jí váže incestní poměr, i mladý lékař, k němuž stále hoří marně potlačovanou láskou. Opravdu, skvostné dílo. ()
kdyby se režiser tak "festovně" nesnažil navodit dramatickou atmosféru, mohlo to být mnohem silnější. C. Cardinale je sice opravdu krásná, ale hrát moc neumí!!! ()
Slabší snímek v jinak úžasné filmografii mého favorita Viscontiho. Jeden z mála, jenž časem hodně vyčichl. Problém vidím v tom, že tvůrce neadekvátně spojil dvě nestejnorodá a nesouvislá. i když jako by "podobná" témata do jednoho celku: společenskou stigmatizaci kvůli "rase" (zde Židé pronásledovaní fašistickým režimem) a společenskou stigmatizaci kvůli nepřijatelnému sexuálnímu chování (zde podezření z incestu). ()
Kdysi snad skandální námět dnes už poněkud vyčpěl. Ovšem natočeno je to hezky. ()
"Nedávno jsem něco dělal v římské opeře, přišel ke mně osvětlovač a říká : Tak co, spali spolu, nebo ne ? Já nevím, odpověděl jsem, co ty myslíš ? Já myslím, že ano, řekl. Každý si může myslet, co chce." Matné hvězdy Velkého vozu se jmenuje překrásná báseň, v níž Giacomo Leopardi vzpomíná na rodný dům, na hvězdy nad zahradou, s nimiž rozmlouval jako chlapec a které byly svědky konce jeho šťastných dnů. Giacomo Leopardi (1798-1837) byl Viscontimu blízký svým urozeným šlechtickým původem i svým postojem vůči němu - nenáviděl ho i miloval, tak jako miloval a nenáviděl celou svou vznešenou rodinu. K samotnému filmu pak mohu dodat, že jsem ho viděl asi potřetí a vždy se mi velmi líbil. Je to naprosto typický Visconti. U něho je film skutečné umění. ()