Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Barevný umělecký film laureáta Stalinovy a státní ceny Vladimíra Vlčka, natočený podle motivů povídky národního umělce Ivana Olbrachta. Historie komediantské rodiny, která končí u soudu, u něhož je mladý Fricek obžalován z pokusu o vraždu, protože chránil svou sestru Olgu proti násilníkovi, charakterisuje poměr měšťácké společnosti k potulným artistům před první světovou válkou. "Je to, podle tvůrce filmu, vyznání lásky k lidem kdysi uráženým, a ponižovaným, k poctivé práci jako hlavnímu předpokladu každého umění i artistického a k české krajině, k české zemi." (Filmový přehled)

(více)

Recenze (13)

raroh 

všechny recenze uživatele

Adaptace povídky Ivana Olbrachta Bratr Žak (z knihy O zlých samotářích) poněkud obrousila drsnost a-la Gorkij laděné předlohy, hlavně díky hereckých představitelům - Jaroslava Vojtu a Ladislava Peška jako nějaké záporáky nikdy vnímat nebudu (těmi pravými záporáky jsou ve filmu fakticky všichni ostatní mimo svět cirkusové a herecké rodiny, nejvýrazněji Havránek Rudolfa Hrušínského a démonická Marie Vášová coby ředitelka cirkusu). Určitá sentimentalita filmu mi nevadí, k cirkusovému prostředí zkrátka patří, pokus interpretovat rodinu jako buřiče a cosi jako socialisty je asi podmíněn začátkem 50. let (nezapomínejme, že režisér je autorem propagandistického Zítra se bude tančit všude), ale takovéto romantické pojetí vyděděnců se objevuje v klasické literatuře relativně často. ()

ripo

všechny recenze uživatele

Obliba díla národního umělce Ivana Olbrachta, jednoho z nejvýznamnějších představitelů moderní české prózy, a nejširších vrstev, vedla k zfilmování několika jeho prací. Tak v r. 1945 natočil režisér Martin Frič jako dobovou veselohru povídku „Prstýnek" ze sbírky „Devět veselých povídek z Rakouska i republiky", v r. 1947 zfilmoval Miroslav Krňanský „baladu vzdoru proti moci" „Nikolu Šuhaje" nedosáhl však umělecké hodnoty předlohy; v r. 1952 byl režisér Karel Steklý vyznamenán státní cenou za zfilmovaný román „Anna proletářka". Vladimír Vlček přepracoval pro svůj film „Komedianti" jednu z mladistvých povídek Ivana Olbrachta „Bratr Žak", která vyšla 1913 ve sbírce „O zlých samotářích". Olbrachtova povídka vypráví o nenávisti komedianta Fricka k chlapci, který jej kdysi ponížil, a o jeho lásce ke staršímu bratrovi, který zmizel ve světě. Vlček zcela změnil hlavní dějový konflikt, zasáhl místy velmi rozhodně i do vývoje charakteru jednotlivých postav. Společně má však film s předlohou hlavní myšlenku: zůstal dramatem vyděděnců kapitalistické společnosti, dramatem lidí, jejichž láska k životu je protestem proti společenskému útisku. V povídce zaujalo Vlčka také silné Olbrachtovo líčení putování komediantské maringotky po Čechách a proto je ve filmu tolik zdůrazněna krása krajiny a její nálady v různých ročních obdobích. Filmový přehled 15/1954 ()

Reklama

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Vlčkova působivá adaptace Olbrachtových povídek zachycuje potulné komedianty jako bytosti silně spojené s přírodou. Lyrické záběry na proměňující se krajinu jen nezasazují jejich putování do určité roční doby, ale důrazně tyto věčné poutníky poutají k zemi, po níž se tou stále touž oběžnou drahou pohybují, odevzdáni svému cyklickému času. Úpadek kočovné rodiny se může zdá svým pokorným vytrácením právě v krajině zákonitým, ale zdaleka neodcházejí dobrovolně, ponižováni, bez práv a bez důvěry, osamělí mezi ostatními lidmi, mezi nimiž se jim zdají porozumět jen právě tak utlačovaní a bezprávní chudí. Jako se Země stává necitlivými a zlostnými lidskými zásahy neobyvatelnou, tak i člověk v lhostejném davu otupělých a chtivých strádá – a nic z toho nelze pokládat za přirozené. Náprava je ovšem možná a doslovuje-li snímek revoluční socialistické poselství, přimyká vyhlížený společenský obraz k témuž přírodnímu dění jako zákonité vzedmutí potlačovaného lidství. ()

MickeyStuma 

všechny recenze uživatele

Potulka v jisté době prostě vadila a netýkalo se to je cikánů. Kočovní artisté a divadelníci byli vlivem tohoto skutku ze strany měšťanské společnosti v nelibě zrovna tak a právě o tom je tento snímek, natočený na základě povídky Ivana Olbrachta, který byl však mistrně uveden do moralizační budovatelské agitky. Ono jde hlavně o to, že artisté a herci si svým vystupováním normálně vydělávali na živobytí a i toto řemeslo šlo pokládat za poctivou práci jako každou jinou. Navíc je tu zohledněný fakt, že se jedná o lidi chudé, ke kterým je už kvůli tomu vedena až nepřiměřená nenávist právě z řad bohatých. Závěrečný proslov ve své roli Ladislava Peška tento fakt plně potvrzuje. Takové závěrečné projevy se u budovatelských agitek v rámci moralizace používaly docela často. Když si ale tento fakt odmyslíme, daná nelehká doba byla podchycena dobře. I ten příběh o kočovné rodině artistů a herců je scenáristicky pojat zajímavě a po filmové stránce vizuálně přívětivě trefený. Na filmu si zkrátka dali tvůrci záležet, což podtrhuje i použití barevného filmového materiálu. Film to není špatný, ba se dá říct, že přímo naopak. Jen to kazí ta politická moralitka, ale taková prostě byla temná padesátá léta, kdy byl snímek natočen. ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Ve své prvotině, ve třech povídkách "O zlých samotářích" (1913), jednou z nich je právě zfilmovaný "Bratr Žak", zkoumá Olbracht, a o čtyřicet let později i Vladimír Vlček, proč se zlým samotářem člověk nerodí, ale stává. Oba dva v tom nacházejí především společenský ostrakismus, třídní nadřazenost, a v podstatě všechny lidské neupřímnosti. Pokud se podíváme blíže na film, je bratr Žak společensky kritický pouze dvakrát: někde uprostřed, když velice krátce nastiňuje vizi nové společnosti (44:40, "Já věřím, že jednou bude jinak") a na konci, v řeči před soudem ("A každý si bude vážit práce druhého, a bude víc radosti na světě). Nejsou to nijaká pádná komunistická hesla, a když se na ně podíváme nyní: Máme strach, aby nebylo někdy jinak, a nevážíme si ani práce své, pokud není (dle našeho mínění, a tedy nikdy) vyvážena dostatečnou denní mzdou.... Nestali jsme se všichni jakýmisi Havránky? ()

Galerie (1)

Reklama

Reklama