Zítra se bude tančit všude

Road movie o cestě k nové kultuře, novému folklóru, novému člověku. Na svou dobu poměrně odvážný pokus o vytvoření socrealistického muzikálu čistě na bázi folklórních tanečně-pěveckých vystoupení. Scénáristé i režisér ve filmu dost možná mimoděk nabídli přesnou mapu mytologie 50. let, do níž se vejdou všechna klíčová témata a kterou formují všechny typické ideologické mechanismy. Faktem je, že prvotní znechucení z filmu u mě vystřídalo cosi jako respekt pro jeho portrét doby... Není to z mého pohledu žádný stranický výblitek sestrojený najatými nevolníky, ale velmi autentické zachycení patosu mladé generace, která v nadcházejících letech viděla ideál Nového světa. Dnes, na poněkolikáté, hledím na stopy minulosti v Zítra se bude tančit všude se zaujetím, protože tenhle film o podstatě komunistické ideologie vypovídá mnohem více než všechny ty novo-svazácké odsudky současných diváků. Diváků, kteří si sotva kdy uvědomí, že mechanismům manipulace, jaké v Zítra se bude tančit všude hystericky odsuzují, sami den co den ochotně podléhají. (17.12.2006)

Tento film prohloubil některé mé averze do extrémů a tak mohu jasně říct - nenávidim lidové tance, lidové zpěvy a thymolinové úsměvy. Když se totiž na vás z každé strany valí ta nejnechutnější propaganda podpořená "hity", mezi kterými neustále vyčnívá (nerad to přiznávám, docela chytlavá) píseň Zítra se bude tančit všude (jaká náhoda, že se slovem "všude" se rýmuje "vlajky rudé"), do toho se stále tlemí Miloš Nesvadba a dvě hodiny se povídá o krásách práce a toho "našeho" socialismu, je taková reakce celkem přirozená. (02.10.2006)

Opus magnum zbloudilého trubadúra Pavla Kohouta. Něco takového vznikne snad jednou za život. Ten film jako by ani filmem nebyl. Jako by to celé byla jen mechanicky sestavená utopie socialismu. Stylizované, takměř afektované výstupy mladých prominentních komunistických herců (Adamíru v to nepočítaje) připomínají více než cokoli jiného oživlé postavy z dobových propagandistických plakátů, ovšem primitivně rozesmátých tváří je v tom mizerném filmu na tisíce. Celá republika tehdy tančila podle soudruha Stalina a všichni jsou prostě jen mladí a blbí a tancují a zpívají a mají se rádi. Neměla nakonec Rozárka pravdu? Tož, to bude pěkné, až bude všade na světě mír! ( -Ponrepo 26/2/13- ) (28.11.2009)

Co s tímto filmem. Scénář je jen sledem scének, režijní pojetí se "vyřádilo" na statickém komponování postav, občas sice zaujme artistický kousek tanečníka, ale co dál? Postavy se nikam nevyvíjejí, a to příběh zabere čtyři roky! Vlastně to ani nejsou postavy, jen ilustrace teze. Jen v lidovém umění je pravá podstata lidu, tu dokáže uchopit jen správně vedený odborník a dokonce na jejím podkladě vytvoří něco nového. Je pěkné, že tyto poučky, dnes známé jen z rozborů socrealismu, zde někdo tvrdě uplatňuje v praxi, ale výsledek je neživotně blbý. Zaujme ovšem bez jakýchkoli zábran předvedená metoda ovládnutí: ten soubor je zpočátku jen vědecko-zájmové združení, je infiltrováno činovnicí svazu mládeže, ovládnuto a převedeno na činnost svazu a straně milejší. Takhle se to dělá, soudruzi, je to jasné? Tento pokus o novou mytologii socialistické společnosti je tedy dnes jen povinným filmem pro studenty historie 50. let, pro ostatní jen kuriositou, která není ani pro zasmání. (22.03.2010)

Upřimné nadšení, které na nás doléha z každičkéo kousku filmu je až nakažlivé. Všechno navíc pěkně v barvě! Každá tvář je rozesmátá, až na tu Adamírovu záškodnickou. Objevuje se tu dokonce i nestárnoucí Jarmilka Šuláková. A pak ten sukces v Berlíně, kde jsou opět všechny ty socialistické a lidovědemokratické tváře rozesmáté od ucha k uchu. I když mě zklamalo, že Sověti vyšli na prázdno, jejich vystoupení bylo minimálně stejně dobré! Jinak samozřejmě nejdementnější a tudíž nejzábavnější budovatelák. (05.01.2006)