Režie:
František VláčilKamera:
Rudolf MiličHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Miroslav Macháček, Vítězslav Vejražka, Čestmír Řanda st., Karla Chadimová, Vít Olmer, Vlastimil Hašek, Bedřich Karen, František Kovářík, Zdeněk Kutil (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Filmová balada režiséra Františka Vláčila je volným přepisem románu Alfréda Technika "Mlýn na ponorné řece". Má všechny rysy Vláčilova výrazného režijního rukopisu. Děj se odehrává v první polovině 18. století, v období, kdy katolická církev vynakládala mimořádné úsilí na postupnou rekatolizaci a na zvýšení svého vlivu, kdy vyhledávala „kacíře“, aby na jejich negativním příkladu mohla upevňovat svou moc nad nevědomým lidem. Děj je zasazen do krasového území kdesi na Moravě, do krajiny plné kouzel, o níž se od pradávna vyprávěly podivné zvěsti. I o mlynáři Spáleném šíří jeho nepřátelé pomluvy, že je ve spolku s peklem. Mlynář však pouze rozumí řeči přírody a zná tajemství ponorné řeky, která pohání jeho mlýn. Dostane se do konfliktu s knězem, fanatickým, ale racionálním poslem božím, který hodlá udělat všechno pro to, aby mlynáře zničil… Diváka upoutají znamenité herecké výkony, zejména Miroslava Macháčka v roli kněze a Vítězslava Vejražky jako mlynáře, ale i atmosféra snímku, o kterou se zasloužil kameraman Rudolf Milič. (Česká televize)
(více)Recenze (149)
Tak tohle opravdu ne. Sice nemůžu filmu upřít zdatnou dobovou atmosféru, postavenou na velmi minimalistických základech (tj. žádná opulentnost, zato výborně zvolená prostředí, komorní pojetí a stísňující hudba Zdeňka Lišky), a typově celkem dobře obsazené herce (Macháček má sakra charisma), ale to, že jsem pořádně vlastně ani nepochopil, o co tam šlo (ještě v půlce jsem se cítil zcela nezúčastněný) a že jsem u toho navzdory krátké stopáži v druhé půli neustále usínal (a to určitě nejen proto, že to v TV běželo tak pozdě), je pro mě jasná známka toho, že někde musí být chyba (s největší pravděpodobností bude u mě, ale já se za svoje názory a filmové vnímání stydět nehodlám). Vláčil je jistě režisérská extra třída, ale jeho Ďáblova past mi tedy hrubě nesedla. Mám rád syrová historická dramata (viz Kladivo na čarodějnice), ale tady jsem se zkrátka neměl o co pořádně opřít. Baladická nuda. 40 - 50 % ()
Překvapivě je to hodně nekonzistentní film. Scény jsou sice pečlivě připravené, ale jakoby každou točil jiný režisér. Stejně tak herci občas působí, že netuší, co hrát, a tak deklamují. Ono se zdá, že vlastně ani scenárista a režisér tak nějak netušili, jak a kam ten film vedou. Spousta deklamací a projevů, patosu, často zbytečně. Skutečně nejlépe zde nakonec vyznívá Macháčkova postava kněze díky svému charisma, výprava je rovněž vydařená, ale jako celek to prostě nedrží. (Inu, a co se ideologie týče - že jezuité byli vědecky založený řád, je známá věc - ostatně, koukněte se na Wikipedii, že to byli řeholníci a kněží, kdo první Macochu prozkoumal.) ()
"Lidé sami vytrhnou jedovaté býlí z kvetoucí zahrady Hospodinovy." Ďábel nastražil past, obékl černé kněžské roucho. Místo pastýřem ovcí, stal se lovcem. Jako protiváha k němu stojí prostý mlynář, který není studovaný, ale je dobrým pozorovatelem přírody. Naprosté prohození rolí - ten který mě byl vzdělávat vystupuje jako zpátečník, mlynář v bílém tu vystupujejako nositel nových myšlenek. Vyprahlou krajinou prochází procesí se zástavami a modlí se za vodu. Procházejí kolem muže, který kope v zemi. Jedni se modlí, jiný se dá do práce a začne kopat. Blahodárná voda, která by měla přinést všem osvěžení ale paradoxně rozdmýchá nesmysný svár. Střet s prostou vírou a selským rozumem mlynáře a studovaného ortodoxního kněze je krom trefně sepsaného dialogy vystupňovaný i dramatickou hudbou Zdeňka Lišky a vytříbenými záběry Rudolfa Milíče. Svůj román Mlýn na ponorné řece napsal Alfred Technik už v roce 1956. Vycházel v něm ze zkušeností, které nasbíral při zaměřování podzemních prostor v Moravském krasu, v kraji opředeném pověstmi. Předlohy se chopil František Vláčil, který z ní vytvořil filmovou baladu, která si nijak nezadá s dílem Bergmanovým. Scenář: František Dvořák, Miloš Kratochvíl Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec ()
Ne příliš známé Vláčilovo dílo je svým způsobem rafinované. Jak použitým tvaroslovím, tak vnější podobou hlavně z počátku připomíná obvyklou agitku své doby. Teprve s dalším postupem děje se začíná ukazovat, že průzračnost je vícelomná, přímočarost ne snadná a postavy-schémata vlastně živí lidé. Už nevadí, že kněz a vrchnost nejsou dobří (jejich nelidskost je skutečná, ne papírová), svět lidu přitažlivý (je opravdu živý se svým vlastním paralelním duchovým světem). Agitka se mění ve skutečně napínavý a strhující příběh, jehož vyprávění řadou náznaků vypovídá o budoucím Vláčilovi největších projektů a děl zejména přelomu šedesátých a sedmdesátých let. I takhle začínala cesta k Pražskému jaru. Cesta k naději, seberealizaci, potřebě plného a svobodného života. Nikomu neuškodí, když si ji čas od času zopakuje. Například zhlédnutím této "protiagitační neagitky". ()
Málokdo dokáže tak mistrně popsat atmosféru doby, psychiku lidí v ní žijících a ještě navíc ani chvíli nenudit. Církev Svatá je mocný soupeř a vůbec nemá ráda, když se lidé obrací k silám přírody. Člověk se nemá dívat k zemi, ale k nebi. Nakonec jde ale vždycky jen o moc zakrývanou "větší slávou Boží". Moravský kras musel být v 18. století mystickým krajem plným záhad a tajemství. Vláčil si našel skvělé téma...90% ()
Galerie (6)
Photo © CS Film
Zajímavosti (9)
- Pád nové stodoly, pod kterou se propadla země pod náporem dobového dupavého tance, byl točen "pro sichr" na 5 kamer současně. (Marator)
- Martina (Karla Chadimová) v závěru filmu běží k mlýnu bosa, aby varovala mladého Jana (Vít Olmer). Když však později vycházejí z podzemní chodby, má na nohou černé boty. (Robbi)
Reklama