Ďáblova past

František Vláčil a jeho ántré do historického filmu. Když to vezmu tu a tam, "Ďáblova past" je spíše povídka. Jinému režisérovi by k vyprávění tohoto příběhu stačila klidně poloviční stopáž. Ale to není chyba, naopak. František Vláčil si může dovolit jednotlivé scény protáhnout, aniž by dokázal nudit (stejně jako třeba Sergio Leone), zejména díky výtečné hudbě skladatelského mága Zdeňka Lišky (místy působí skutečně psychidelicky) a úžasné kameře Rudolfa Miliče (záběrů sekání trávy, kdy je kamera jakoby na kose, útěk dívky Martiny před jezdci a několika zopakovaných neúprosných nájezdů do mlýnských dveří jsem se nemohl nabažit). Již zde měl pan režisér šťastnou ruku na výběr herců, díky nimž jsou postavy dokonale živočišné a nepůsobí vůbec uměle. Z Miroslava Macháčka ve své možná životní roli fanatického jezuity jde opravdu strach už jenom díky tomu, že narozdíl od podobných postav dokáže nasadit i vlídnou tvář a právě díky tomu je mnohem zákeřnější než všichni ti Bobligové a Guiové. Jinak kromě charismatického Víta Olmera (proč jen nezůstal naporád hercem) a krásné Karly Chadimové zaujme i Vlastimil Hašek, pozdější častý představitel usedlých rozumných pánů, v roli úlisného hajzlíka myslivce Filipa. V "Ďáblově pasti" (jeho prvotina "Holubice" jakoby do jeho filmografie ani nepatřila) pan Vláčil vytvořil všechny charakteristické znaky svých filmů (atmosféra jakoby v horečce, pomalé tempo, Liškova hudba, malebná kamera, postavy s až básnickým slovníkem) a ač míra geniality přišla až za šest let, jedná se o vynikající dílo, které se na hony vymiká tvorbě raných 60. let, přednovovlnného období s myšlenkou budujícího raného socialismu. 93%. (13.12.2008)

Vláčil do své Ďáblovi pasti vložil opět kus sebe. Tak jako tomu bylo i u Údolí včel, tak i zde je cítit jeho osobitost a vize. Film je jeho další historickou freskou, ve které je divákovi nastíněno chápání lidí v tehdejších časech. Kdy pověrčivost a síla Církve drtí obyčejný selský rozum. Podmanivá svou atmosférou, věrohodná svou surovostí a hypnotická Vláčilovým démonickým podtrhem, tak jako v každém jeho díle. (09.02.2016)

Vláčilovou silnou zbraní se díky kombinaci špičkové kamery, chytrého střihu a spolupráce se Zdeňkem Liškou stalo vytváření sugestivní atmosféry. Tu podporoval i použitý černobílý materiál a Vláčilova šťastná ruka při výběru herců. Prim v Ďáblově pasti hraje Miroslav Macháček v roli kněze - fanatického protivníka reformace. Jeho obratný lidský manipulátor, zákeřný intrikán a bezohledný praktik moci je postavou, na kterou se nezapomíná. Příběh je slabší a snímek se kvalitou určitě nevyrovná Vláčilovým vrcholným dílům, jako je Markéta Lazarová nebo Údolí včel, ale kdo je ochoten podniknout spolu s režisérem cestu za zvídavým a nebojácným mlynářem do Moravského krasu v období 1. třetiny 18. století, ten myslím neprohloupí. Celkový dojem: 75 %. (13.12.2018)

V detstve som mal kamaráta, ktorého prezývali "hvezdár". Neustále totiž pozeral na oblohu. Rovnako ako v tomto prípade, kedy mlynár načúval "prírode", aj on by bol zrejme pred dvoma stovákmi rokov popravený pre kacírstvo. Avšak kým bol mlynár človek s tvrdým, no zato dobrým srdcom, "hvezdár" bol dilina, ktorý ešte v 28 rokoch hral s 13 ročnými deckami céčka na školáku. Od "hvezdára" sa nedalo čakať nič, lebo bol, je, a bude po celý svoj život "v lese". Lenže "Ďáblová past" má vzhľadom na postavenie vo filmárskej tvorbe vydobytú pomerne silnú "pozíciu", a tak ma celkom mrzí, že pocity nadšenia, nahradili takmer nulové emócie (moja chyba). Skrátka, vzhľadom na tamtú dobu, som dúfal, že bode samotná cirkev vykreslená ako väčšia "kurva", kedže z rozprávania rodičov, starých rodičov, som počúval omnoho väčšie zverstvá. Škoda .. (07.12.2018)

Oproti – současně přeestetizované i prvoplánově naturalistické – Marketě Lazarové mě Ďáblova past skutečně oslovila. A to vedle své úspornosti a smyslovosti, které vančurovská adaptace spíš persifluje, svou schopností neutralizovat svým zpracováním ideologii vtisknutou do předlohy. Zatímco povahou servilní Vávra uchoval ve své bezduché adaptaci Kaplického propagandistického Kladiva na čarodějnice v jeho nejšpinavějších výronech a vytvořil v inovovaném, tj. podbízivém, filmovém jazyce předloze odpovídající zrůdnost, Vláčil se nad tím, co může znamenat moc a jakou hrůzu může přinést (v příbuzných inkvisičních konstelacích), skutečně zamyslel. A to jak v rovině duchovní, tak světské. Film nekritizuje ani církev ani se neposmívá víře, naopak úctu k duchovním a touhu dostát svému přesvědčení zdůrazňuje. Víceznačná postava Macháčkova, sugestivní svým démonismem, který odpovídá spíš nevědomosti než vědomě páchanému zlu, nadto dokonale kontrastuje s mocí světskou, se světem zbohatlické pobělohorské šlechty a jejích slouhů, takže svůj soud Vláčil nevyřkl ani tak nad církevně-aristokratickým propletencem jako spíše nad netázavostí, nevidomostí a neláskou. (24.01.2020)