Reklama

Reklama

VOD (1)

Obsahy(1)

Odkudsi z Belgie, z úbočí vysoké haldy, vypouštějí stovky poštovních holubů... Jednu bílou holubičku marně vyhlíží její majitelka, plavovlasé děvčátko Zuzanka, mezi mořskými vlnami a písečnými dunami... Holubice byla zanesena bouří do vzdáleného stověžatého města, do Prahy. Usedla unavená ve výtahové šachtě moderního činžáku. A tam ji postřelil z okna vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný po nervovém šoku na pojízdnou židli, chlapec krutý, protože sám trpí... (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (100)

kiddo 

všechny recenze uživatele

Jeden z mnoha výplodů mé čelní žily, jenž nepřežil pravidelnou genocidu komentariátních tumorů, jelikož se však ukázalo, že vysmívaný výtvor kupodivu nezabředl v análech ČT a "vyžraný pan dokumentarista" vyžraného pana dokumentaristu obzvlášť zaujal, vcelku logicky předpokládám, že v duchu typických domácích tvůrčích snah bude úhlem pohledu té krásně zmanipulované kino inscenace "koukejte na ty internetové sraby, co nepřežijí reálnou konfrontaci se svým názorem", a nebudu tomu poskytovat další munici. Tož si ten výplod z července 2014 užijte v celé své původní kráse:Tak člověk na to jde v domnění, že se zahajuje tradice projekcí aspoň mírně high-brow filmů, a on si jen POMO před vyžraným pánem dokumentaristou přeje vypadat jako šiřitel filmového vzdělání, a ne jako propagátor stupidního mainstreamu, kterej bychom si bez té projekce nejspíš tak maximálně stáhli na torrentech. Ale tak proč ne, když ze mě ČT může násilím ždímat poplatky, proč by mě bez předchozího upozornění nezavřela s aktivníma umňělcema s kamerou v kině. Komedie v Ponrepu za pět, film samotný hezky nasnímaný, ale banální, pečlivě vysvětlený kýč, který je pro Vláčila zjevně celkem typický. ()

Morien 

všechny recenze uživatele

Při sledování filmu jsem hodně často myslela na Směšného pána, nevím proč, výsledné dojmy z obou filmů se dost lišily, i styl jejich vyprávění byl vcelku jiný, každopádně mně se tak nějak slily do jedno, asi kvůli těm holubům, kdo ví... Vláčil mě každopádně zasáhl daleko víc, protože zatímco Směšný pán byl celou dobu spoután a ačkoliv se zmítal a bránil, spoután i skončil, kdežto na konci Holubice přichází popraskání pout a hluboký, intenzivní nádech. ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Už při úvodních titulcích, kde jsou zmíněna taková jména jako Liška či Čuřík, jsem pojal „podezření“, že se mám na co těšit. A také, že ano. Čuříkova kamera je parádní, škoda jen, že sem si ji nemohl kvůli horší kvalitě sledované kopie vychutnat opravdu naplno. To však naštěstí neplatilo o perfektní Liškově hudbě, velmi dominantní, která dělala skoro polovinu velmi zvláštní a svým způsobem magické atmosféry filmu. Z hlediska příběhu (z kterého bych tu „zahraniční část“ osobně ani nepotřeboval) se mi to postupné a synchronizované léčení chlapce (duševní) a holubice (fyzické) moc líbilo a samozřejmě mě naplňovalo zvědavostí, jak to dopadne (a ona proslulá Vláčilova poetičnost tu myslím byla také dobře cítit). A konec ve své podobě mi nepřišel špatně vyřešený. Celkově hodnotím solidními 4*. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Způsob, jakým básník stříbrného plátna naložil s tak křehkým tématem, bere dech. Hlavní postavou filmu nejsou lidé, ale smolařská holubice, kterou chová německá holčička na baltském pobřeží. Holubice však není jen postavou - to je samo o sobě pozoruhodným výkonem - ale také symbolem. Do básnivé roviny vstupuje přitom i ta každodenní, hádkou majitelů holubů počínaje a sourozeneckými vztahovými disharmoniemi na německém severu konče. Tato pohádka - v dobrém slova smyslu - pro dospělé sleduje i další pozoruhodný motiv - vztah sochaře s něžnou duší dítěte a kluka, kterému život načas přistřihl křidélka víc, než je pro dětskou povahu únosné. Na potenciální křižovatce života kluk v rozpuku let řeší hned několik vnitřních problémů: proč postřelil ptáka, který mu ničím neublížil, jak se vyrovnat s tím, aby nezahynul, a konečně pochopit, že vlastnit neznamená milovat (jako jakýsi divácký "dezert" navíc je tu i jeho vyrovnávání se s nedobrým zdravotním stavem a postupný chlapcův návrat do světa dětských radostí). A že svoboda vlastní je nemyslitelná bez svobody bližních, byť v tomto případě "pouhého" ptáka. Socha chlapce, kterou sochař vytvoří, podobně jako grafický list s holubicí, poslaný německé holčičce, měly v dobovém v kontextu více významů. Stále tu byla přítomna bolestná válečná zkušenost; herci filmu jsou i krajina písečných pláží i jedinečné siluety pražských věží, hrotů směřujících do nadoblačného nebesna; holubice, picasovská holubice, byla symbolem světového mírového hnutí lidí dobré vůle na tehdejším Východě i Západě. Film doslova nabitý vjemy a myšlenkami-obrazy, krášlený básnivou kamerou Jana Čuříka a dále rozvíjený hudbou Zdeňka Lišky, přitom skutečný talent tvůrce MARKÉTY LAZAROVÉ mohl jen naznačit. Ale skutečnost, že Vláčilovy oči tak neuvěřitelně splývají s pohledem dítěte, dětským vnímáním světa, soud, vyřčený v přecházející větě, značně relativizuje. K prospěchu díla i Vláčila samého. ()

TheRaven 

všechny recenze uživatele

Náhodou to bylo pěkné. Osmiletý zapšklý mrzák, který nakonec znovuobjeví radost ze života a pochopí jeho výjimečnost. Škoda jen, že mě taky tak nehryzalo svědomí, když jsem jako malý střílel vzduchovkou vrabčáky, třeba ze mě mohl být lepší člověk. :-/ ()

NinadeL 

všechny recenze uživatele

Je to samozřejmě oku lahodící záležitost, ale mnohem více to jako celek působí jako vynikající cvičení na téma kompozice. Kontextuálně sice tleskáme všemu, co mezi Banskou Bystricí a Čs. novou vlnou nebylo na jedné vlně s U nás v Mechově, ale. #čsfdprojekce ()

troufalka 

všechny recenze uživatele

Příběh, kde není hlavním tématem bělostný opeřenec, ale touha po svobodě. Malý chlapec se stal obětí posměchu a šikany, po nehodě se uzavírá do sebe, odmítá chodit, setkat se s kamarády. Z letargie ho probere raněná holubice ...                   Vláčil nám předkládá spoustu obrazů a symbolů. Jednotlivé záběry jsou promyšlené, mají kompozici, hraje si se světlem a stínem, vybírá si působivé interiéry. Jsou tu zábrany, skleněné stěny, zdi, vysoké pletivo a zajatci. Jedni ve svých představách, bolestech, ukřivděnosti, jiní drženi v zajetí. Je tu bílá holubice jako symbol čistoty, nevinnosti a svobody, černý kocour Satan, který číhá, porozuje, znamená dravost a ohrožení. Mluví se málo, matka pouze zavolá chlapce, nekárá, ani muž nic nevysvětuje, nevyčítá, jen drží v rukou holubici. Chlapec na vozíku bere do dlaní raněnou holubici. Oběť a oběť - nic se neděje bez příčiny, každý čin má svůj dopad. Pomalu dochází i uzdravení obou. V jiné části Evropy čeká děvče na svou holubicí. Dokáže chlapec najít cestu k vnitřní svobodě? Američané by viděli jediný možný závěr - holubice se vrací ke své majitelce, třepetá křídly, děvčátko se směje a utírá si slzy štěstí ... Je jak opravdu tak důležité, co se stane s holubicí? Není důležitější, zda chlapec nalezne opět svoji tvář?                                                                                                            Zajímavé komentáře: sportovec, vypravěč                                                                                                                          Sochu chlapce vytvořil český sochař Jan Koblasa, autorem malby a dekorace je akademický malíř a nositel Českého lva Theodor Pištěk ()

Ej Hlemýžď 

všechny recenze uživatele

Velmi působivý film, který jsem viděll v dětství asi 4 x, příliš jsem jej asi nechápal, nedělal mi vůbec dobře. Přesto, když ho v kině reprisovali, znovu jsem na něj musel jít. ()

tahit 

všechny recenze uživatele

Volné tempo a pomalé pasáže, ve kterých se zdánlivě nic neděje. Všechno je záměrně vsazeno do lyrické polohy v dokonalé harmonii s úspornými dialogy. Perfektní pásmo poezie obrazů filmové básně s celou řadou krásných momentů. To přesně vystihuje výjimečnost Františka Vláčila. Uměl se fantasticky vyjadřovat filmovým obrazem. Navíc je vše prostoupeno filosofickým tónem, který se dotýká smyslu lidského bytí a štěstí. Z tohoto důvodů za pět ***** ()

Arbiter 

všechny recenze uživatele

Holubici jsem viděl nedlouho po Markétě Lazarové a to aniž bych dopředu věděl, že jde o dílo stejného režiséra. I zde mě ale Vláčil okouzlil především skrze obrazy, skrze jednotlivé záběry. Vystačil bych si s nimi i kdyby nebyly prostředkem filmové narace. Banální námět děje nevnímám jako negativum, protože právě jednoduchost evokuje až dětsky upřímnou čistotu mysli (dobroty, zvídavosti, strachu i zloby) a jakousi křehkost v duchu Malého prince, kterou pro mě reprezentovala právě i vizuální složka. Pokud se jedná o kýčovitost této křehkosti a děje i motivů, vždycky jsem byl shovívavý. V mnoha ohledech jsem holt cílovka, cynik mě netrestej. Ona přímočarost by ale měla být v takovém případě jasná jako křišťál a mně bohužel nepřesvědčila motivace konání některých postav. Stejně tak mě trochu zklamala přílišná doslovnost a vysvětlivky u předkládaných motivů a symbolů. Ale ty obrazy, ty jsou pro mě vážně nezapomenutelné. ____ O co intimnějším zážitkem snímek pro mnohé byl, o to víc mě naštvaly okolnosti během ČSFD projekce. Jestli něco zařvalo, tak dokumentaristická etika. Vybudovat tak strojenou atmosféru, kdy se většina sálu nutně musí cítit jako banda bílých myšek během pokusu v laborce, dokáže málokteré eso. Co chce tvůrce "autentického" zachytit, když z jeho strany dochází k tak necitlivé a nešikovné orchestraci "výzkumného" prostředí? Nejdřív se nám jako loutka na gumě odkudsi vytáhne ze situace očividně nadšený Douglas, jen aby se s pocitem úlevy zase rychle vytratil. A kamery čekaly.. jásot? Vzlyk? Něco? Emoci.. a žer. Jak chce dokumentarista získat představu o tom, co se jal poznávat, když direktivně udává tempo dění? Jak si může někdo dovolit bez předchozího upozornění natáčet skupinu lidí (a mezi upozornění vážně nepočítám až zbabělé "teď vás natáčíme a bude to super") a jako bezohledný krvesaj pár vteřin po konci snímku očekávat sofistikované odpovědi na debilní otázky - ale pozor, pouze na mikrofon! Kdyby to tvůrci eticky zvládli, skončí s náma po projekci na pivu a maj materiál o asociálních pseudointelektuálních nerdech z ČSFD na dva filmy. První dvě piva jsem byl jejich a vlastně i Pomovým přístupem vážně zklamanej a rozčarovanej. Teď už mám zase v hlavě jen ony Vláčilovy obrazy. ()

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

František Vláčil patří mezi nejvýraznější tvůrce československé filmové nové vlny. Vynikal především v tom ohledu, že si pro své filmy dopředu připravoval nákresy, v podstatě všechny jeho filmy jde poté přiřádit k filmové básní. Jinak na tom není ani Vláčilova Holubice z roku 1960, která se mimo jiné dočkala i mezinárodního uznání a v roce 1960 se dokonce ucházela o cenu za nejlepší film na Filmovém festivalu v Benátkách. A není se vůbec čemu divit. Filmová báseň především vypraví obrazem a snaží se skrze něj prodat emoce. Neznamená to automaticky 100% absenci dialogů, stěžejně se tu ovšem vypráví především právě obrazem. I díky dopředu připraveným nákresům a především jasné vizi je Holubice skutečně nádherný film. Skrze obraz se vykreslují i postoje postav, většinou se saází na to, že si ze samotného obrazu divák vyčte, co se teď děje či jak se kdo cítí. V příběhu je Holubice střelena chlapcem upoutaným na pojízdné křeslo. Právě toto postřelení holubice a následné výčitky a péče o ní ovšem v chlapci, který na svět tak trochu zavrhl probudí nový život. Pod tím nádherným vizuálem je tak navíc skrytý skutečně silný příběh, který i díky preciznímu vizuálnímu podání dokáže vzbudit neskutečně silné emoce. Holubice je plná dokonalé kompozice, hraní si se stíny, kamera Jana Čuříka v divákovi něco zanechává. Holubice očividně obsahuje mnoho skrytých významů, které rozhodně stojí za úvahu. Na první pohled se vlastně nic neděje, na tu druhou se toho ovšem děje opravdu hodně. Holubice na první pohled nemá děj jako průměrná lyrická báseň, na ten druhý je ho tam ovšem vlastně dost. Jde o precizní práci filmové řečí, která filozofickým nádechem připomene Ingmara Bergmana nebo Terrence Malicka. Jde skutečně o film tvůrce, který má každý záběr očividně promyšlený a pak už to jenom chce se tou vizuální pastvou pro oči kochat. A to není vůbec těžký úkol. Je to příklad uměleckého filmu. Uměleckého filmu, který není pro každého, především i proto, že v očích mnoha se v tom filmu vlastně skutečně nic neděje. V tomhle případě to ovšem nechce ty nejtluští brýle, ale naopak se zkusit dívat pozorněji, hledat v tom všem hloubku. Na první pohled skutečně banální film má spousty silných vrstev, které v divákovi mají neskutečný poteciál rezonovat. Jde o audiovizuální dílo, které v sobě má silné audio i silný vizuál. Těchto filmů není nikdy dost. Holubice je nádherná a silná, není ovšem pro každého. I díky faktu, že trvá pouze lehce přes hodinu, jde o jeden z prvních filmů jednoho z nejvýznamnějších lokálních tvůrců a je především skutečně dokonalý po stránce obsahu i vizuálu by si přeci jen šanci zasloužil od každého. Ten film se mu neodvděčí automaticky vděčnou záležitostí, minimálně v něm ovšem určitě něco zanechá....... ()

Rosomak 

všechny recenze uživatele

Asi zatím můj nejproblematičtější Vláčil. Neberu mu jeho poetiku a obrazotvornost (která je mimochodem opět díky kameramanovi úžasná) ale příběh filmu mi nedovolil brát ho nějak vážněji. Spoustu věcí jsem nechápal: (např. chlapec střelí holuba, který se vzápětí stane jeho mazlíčkem; kluk je na vozíčku a když začne chodit nikdo se tomu vlastně ani nepodiví) a už vůbec jsem nechápal proč jsou v příběhu tři linie a z jakých motivací postavy jednají, protože mi jejich reakce přišli naprosto nelogické... Kvůli respektu k Vláčilovi dávám tři hvězdičky, ale i ty jsou s odřenýma ušima... ()

Aky 

všechny recenze uživatele

Film, u kterého mám dojem, že forma je všechno a obsah (nehodí-li se do zvolené formy) vem čert. ()

mchnk 

všechny recenze uživatele

Překrásný sen, myšlenka, odkaz...mistr Vláčil svým druhým počinem, na samém počátku šedesátých let, dosahuje světové úrovně a to si to nejlepší ještě schovával, neuvěřitelný tvůrčí talent. ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Ačkoli jsem fanatickým obdivovatelem Vláčilových vrcholných filmů, Holubici jsem se vyhýbal, očekávaje cosi nudného. Hohó. Abych měl pocit, že si můj komentář může nárokovat jakousi úplnost, musel bych se zde kochat nejméně každým druhým záběrem a kompozicí, musel bych se pokoušet porozumět způsobu, jakým se herci s prostou samozřejmostí podřazují vizuálnosti Vláčilova filmu (resp. jsou do ní implementováni) coby její organické prvky, musel bych se snažit postihnout nadzemské vazby mezi postavami holubicí spojenými, musel bych se trápit se symbolikou holubice, moře či nože atp. K čemuž nejsem disponován, takže úplně jinak: (Dále spoilery k Holubici a k Trierovu Prvku zločinu, trošku k Markétě a Údolí včel.) Zažil jsem dnes v noci s Vláčilem něco podobného jako o něco dříve s Trierem, jehož dva pozdější velkofilmy mě nadchly, aby mě posléze zcela ohromila jeho prvotina mezi většími filmy (Prvek zločinu) svou totálně koncentrovanou těžce pulsující intensitou. Zcela obdobně i dlouho po vrcholných Vláčilových dílech tato jeho „třetí prvotina“. Až dodatečně jsem si uvědomil, že náhodou je oběma snímkům společná explicitní panevropská tématika (v Prvku zločinu jako téma, zde jako pocit, v obou případech explicitně rozprostřená do různoevropských míst, které se nějak jmenují.) Ale nejprve mi coby povrchnímu polovzdělanci evokovala Vláčilova Holubice jméno Američana Ernesta Hemingwaye, od nějž jsem nic nečetl. Je to taková zkratka od shody jmen s Holubicí Picassovou přes španělskou občanskou válku. A taky to mořské pobřeží (kdysi jsem byl divákem pěkného scénického čtení výtahu ze Starce a moře). Zkrátka dojem „Evropa a její patos od interbrigád až těsně před rebelantská šedesátá, abtrahovaný v nutné míře od Evropy nacistické a totalitní“, do jejíchž hlubin naopak obrací pohled Trier, jehož Prvek zločinu – také důrazně, ale jinak než Holubice – rozvíjí téma (mezi)osobního ztotožňování a vyúsťuje, což je v této souvislosti obzvlášť zajímavé, přesně kontra vyústění Holubice. (V obou filmech se také nachází scéna s nezvladatelným koněm, která také v obou případech vyznívá přesně opačně.) /// Ke kvalitě Vláčilova snímku především dvě slova: interiér, exteriér. A to, co je odděluje, stěny. Obrazy toho, v jakých prostorách postavy existují. Jestli bylo tvůrčím záměrem vyjádřit tím jejich uzavřenost ve vlastních či nevlastních stěnách, tak v mém případě se to nepovedlo (ač úvodní vypouštění z klecí, závěr i chlapcův příběh k tomu nabádají). Jestli, tak vidím na povrchu, jak stěny (sice spojují, ale hlavně) oddělují celý vnitřek od celého vnějšku, což ve velkolepém kontrastu, zda je tím venkem moře nebo město věží. Především ale autorovo (a kameramanovo!) kochání se způsobem a estetikou rozhraňování, utváření prostoru. Všude prosklené nebo síťované stěny, nevšedně zamířené pohledy na všední budovy, stavby domů. Postavy nejsou stěnami svírány, to spíš způsob a nuance stěn, staveb umožňují dění. Ostatně důraz na utváření prostoru je Holubici také společný s Prvkem zločinu, jenomže Trier právě naopak buduje prostory tak, aby dění odrážely, vyjadřovaly, nikoli teprve umožňovaly jako u Vláčila. (Trapné je, že této mé konstrukci zcela odporuje jak moře coby prostor volnosti a touhy, tak i chlapcův příběh, ale nemohu si pomoci). /// Něco pro psychoanalytiky, aby bylo jasno, proč dávám moře a město věží do přímé opozice: Úvodní vypouštění holubů: Holubice (či co za ptáky) vzlétající z kopce a dívka tu svou holubici jaksi chránící, nevypouštějící, k tomu ohroženost, motiv cely (klece) a konflikt dívky s očekávaným a požadovaným vztahem k tomu všemu se později objevuje i v úvodu Markéty Lazarové (do jejíhož věku mohla dívka z úvodu Holubice za ty roky mezi oběma filmy zhruba dospět). (Na okraj srov. chlapcův dar v Údolí včel – koš netopýrů mladičké nevěstě otcovské autority, ustanovující mu celu.) Sledujme dále: Vláčil důrazně ukazuje, kam „Zuzančina holubice… zabloudila“, totiž z širého moře do města chrámových věží. (Nadbytečným připomenutím otcovského zaslíbení Markéty klášteru urážím, jak doufám, bystrost svých čtenářů.) Uchyluje se však k prosklenému domu demiurga s kocourem – a padá zasažena chlapcem. Dívat se pak na německou dívku (a sakra, nejen v Markétě, Údolí a Adelheid, ale i tady Vláčil nějakou protikladnost vyjadřuje – velmi volně pojímáno - pomocí češství a němectví), tedy dívat se pak na Zuzanu jako na sestru Markéty dává Holubici ještě úplně nový rozměr – doporučuji. (Přihodím ještě srovnání bernardovské: zlý žert výrostka s holubičí návnadou na starce - zle žertovné vnadění Bernarda bečícími Kozlíkovými syny. Starcovo následné volání „Zuzano, Zuzano“ v souvislosti se ztracenou holubicí připomíná Bernardovo závěrečné „Markéto!... Koza!“ A jestli se nemýlím, postavu Bernarda převzal Vláčil z úplně jiné Vančurovy knihy.) /// Něco pro detektivy: Německý výrostek má na zádech trička nápis „Prince George B.C.“ – snad jméno lodi? /// Asi nejvíc mě odstřelil, těsně před koncem, zcela nedůležitý jedoucí záběr na sjíždějící zdviž - monumentální. /// Komentáře: Slovy jako „obrazy, kompozice, lyrika, poetika“ se to tu jen hemží, ale výrazy „architektura, architektonický“ najdete pouze u Ninkaa a Sandiego. Komentář, o němž nemohu říci, že bych se s ním ztotožňoval nebo mu rozuměl, ale který jediný je nějak zajímavý, napsal vyprávěč. Pěkný příhodný citát (Vančura?) dává anniehall. /// Říjen 2013: tak ten vyprávěčův komentář jsem už pochopil (prostě mi došlo, z čeho vychází), čímž spíše doporučuji. Tristní je, že jsem to "dojití" vůbec potřeboval, blaženi, kterým to nedojde a přece pochopí. () (méně) (více)

Anderton 

všechny recenze uživatele

Jeden z najkrajších pocitových, poetických a zároveň detských filmov, aké som kedy videl. To nemyslím len v tejto kombinácii, ale aj samostatne. Trochu sa o niečo podobné snažil u nás Dimitrij Plichta, ale poézie Vláčilovho diela nedosiahol. Niektoré zábery by ste si hneď nechali zarámovať nad posteľ, či skôr na stenu pred ňu, aby ste ich videli ako to prvé po zobudení. Pokiaľ ste teda melancholický typ. ()

Fingon 

všechny recenze uživatele

Je to zvláštní, ale v tomhle nevinném snímku se vyskytuje nejděsivější scéna, kterou jsem kdy měl možnost vidět.. A ten kocour dělá svému jménu (Satan) skutečně čest... ()

swamp 

všechny recenze uživatele

Obrazově poetický snímek Františka Vláčila vypovídá o krutosti způsobené krutostí jinou - krutostí osudu... ()

nascendi 

všechny recenze uživatele

Film tohto druhu zvyknem považovať za darček režisérovi. Dostane kameramana, filmový materiál, v hlave sa mu roja nápady a on sa začne pohrávať s obrazom, svetlom, motívmi, kontrastmi, symbolmi, pridáva k tomu vhodnú hudbu, výsledok usporiada a je spokojný, pretože si splnil časť svojho sna. Divák v ňom síce nefiguruje na prvom mieste, ale pokiaľ je citlivejší alebo je aspoň chovateľom poštových holubov, pochopí. A my ostatní pozrieme, sem-tam nás to i zaujme, napíšeme komentár a zabudneme. ()

Související novinky

Lednové tipy z VOD služeb

Lednové tipy z VOD služeb

31.01.2024

Zima nám stále ještě nekončí, a tak pokud hledáte nápady, jak si zpříjemnit chladné večery strávené u televizních obrazovek v pohodlí a teple domova, máme pro vás opět pár zajímavých i netradičních… (více)

Filmová ocenění benátského festivalu

Filmová ocenění benátského festivalu

26.04.2017

Nejstarší filmový festival a jeho ocenění je nyní už i na ČSFD. Festival v Benátkách patří mezi tzv. "Velkou trojku", kterou tvoří festivaly v Benátkách, Cannes a Berlíně. Založen byl už v roce 1932… (více)

Fenomén ČSFD.cz tento pátek na ČT Art

Fenomén ČSFD.cz tento pátek na ČT Art

20.10.2016

Jedinečný cyklus osmi půlhodinových dokumentů od pěti režisérů nabízí originální pohled na české filmové dědictví i péči o něj. Série vznikla v úzké spolupráci s Národním filmovým archivem (NFA).… (více)

Cyklus filmů českého génia stříbrného plátna

Cyklus filmů českého génia stříbrného plátna

23.01.2008

Strašnické divadlo se již od svého počátku snaží návštěvníkům nabídnout i jinou než divadelní produkci. Každý měsíc má své místo v programu promítání filmu a koncert. Až do konce této sezony povládne… (více)

Reklama

Reklama