poster

Holubice

  • anglický

    The White Dove

Poetický / Drama

Československo, 1960, 76 min

Komentáře uživatelů k filmu (78)

  • Magyar
    ***

    V kině Ponrepo proběhl EXPERIMENT. Podle úvodního slova ó velkého POMA se mohlo zdát, že tento spočíval v tom, kolik lidí přijde v osm večer na projekci – považte! – černobílého filmu ze 60. let. Ale kdepak. Hodný táta celé naší velké čsfd rodiny pro nás připravil opravdovou reality show. Ještě teď mi tečou slzy dojetí, když si vzpomenu, že jsem mohla být při tom, když vznikalo umělecké dílo. Ještě že si to POMO nechal jako překvapení, to bych snad možná ani nepřišla! Děkuji těm třem už od pohledu šikovným hochům s kamerou, že budu mít co ukazovat děckám, vnoučatům, sousedům (no táto, ti budou valit voči!). Škoda jenom, že se páni filmaři nepředstavili, a tak teď nevíme, kam posílat děkovné dopisy.. __ Film samotný jsem vnímala především jako soubor líbivých statických obrazů. Nedokážu říct, do jaké míry to bylo způsobené přítomností toho hurá štábu před, při i po promítání, ale pozitivně ten zážitek určitě neovlivnil. I když jedna transcendence by tu byla; připadalo mi, že jsem se nedobrovolně zhmotnila v dokumentu Šmejdi. Opravdu velmi poučný experiment.(24.7.2014)

  • kiddo
    ***

    Jeden z mnoha výplodů mé čelní žily, jenž nepřežil pravidelnou genocidu komentariátních tumorů, jelikož se však ukázalo, že vysmívaný výtvor kupodivu nezabředl v análech ČT a "vyžraný pan dokumentarista" vyžraného pana dokumentaristu obzvlášť zaujal, vcelku logicky předpokládám, že v duchu typických domácích tvůrčích snah bude úhlem pohledu té krásně zmanipulované kino inscenace "koukejte na ty internetové sraby, co nepřežijí reálnou konfrontaci se svým názorem", a nebudu tomu poskytovat další munici. Tož si ten výplod z července 2014 užijte v celé své původní kráse:Tak člověk na to jde v domnění, že se zahajuje tradice projekcí aspoň mírně high-brow filmů, a on si jen POMO před vyžraným pánem dokumentaristou přeje vypadat jako šiřitel filmového vzdělání, a ne jako propagátor stupidního mainstreamu, kterej bychom si bez té projekce nejspíš tak maximálně stáhli na torrentech. Ale tak proč ne, když ze mě ČT může násilím ždímat poplatky, proč by mě bez předchozího upozornění nezavřela s aktivníma umňělcema s kamerou v kině. Komedie v Ponrepu za pět, film samotný hezky nasnímaný, ale banální, pečlivě vysvětlený kýč, který je pro Vláčila zjevně celkem typický.(7.10.2016)

  • Morien
    ****

    Při sledování filmu jsem hodně často myslela na Směšného pána, nevím proč, výsledné dojmy z obou filmů se dost lišily, i styl jejich vyprávění byl vcelku jiný, každopádně mně se tak nějak slily do jedno, asi kvůli těm holubům, kdo ví... Vláčil mě každopádně zasáhl daleko víc, protože zatímco Směšný pán byl celou dobu spoután a ačkoliv se zmítal a bránil, spoután i skončil, kdežto na konci Holubice přichází popraskání pout a hluboký, intenzivní nádech.(8.12.2010)

  • TheRaven
    ***

    Náhodou to bylo pěkné. Osmiletý zapšklý mrzák, který nakonec znovuobjeví radost ze života a pochopí jeho výjimečnost. Škoda jen, že mě taky tak nehryzalo svědomí, když jsem jako malý střílel vzduchovkou vrabčáky, třeba ze mě mohl být lepší člověk. :-/(24.7.2014)

  • sportovec
    *****

    Způsob, jakým básník stříbrného plátna naložil s tak křehkým tématem, bere dech. Hlavní postavou filmu nejsou lidé, ale smolařská holubice, kterou chová německá holčička na baltském pobřeží. Holubice však není jen postavou - to je samo o sobě pozoruhodným výkonem - ale také symbolem. Do básnivé roviny vstupuje přitom i ta každodenní, hádkou majitelů holubů počínaje a sourozeneckými vztahovými disharmoniemi na německém severu konče. Tato pohádka - v dobrém slova smyslu - pro dospělé sleduje i další pozoruhodný motiv - vztah sochaře s něžnou duší dítěte a kluka, kterému život načas přistřihl křidélka víc, než je pro dětskou povahu únosné. Na potenciální křižovatce života kluk v rozpuku let řeší hned několik vnitřních problémů: proč postřelil ptáka, který mu ničím neublížil, jak se vyrovnat s tím, aby nezahynul, a konečně pochopit, že vlastnit neznamená milovat (jako jakýsi divácký "dezert" navíc je tu i jeho vyrovnávání se s nedobrým zdravotním stavem a postupný chlapcův návrat do světa dětských radostí). A že svoboda vlastní je nemyslitelná bez svobody bližních, byť v tomto případě "pouhého" ptáka. Socha chlapce, kterou sochař vytvoří, podobně jako grafický list s holubicí, poslaný německé holčičce, měly v dobovém v kontextu více významů. Stále tu byla přítomna bolestná válečná zkušenost; herci filmu jsou i krajina písečných pláží i jedinečné siluety pražských věží, hrotů směřujících do nadoblačného nebesna; holubice, picasovská holubice, byla symbolem světového mírového hnutí lidí dobré vůle na tehdejším Východě i Západě. Film doslova nabitý vjemy a myšlenkami-obrazy, krášlený básnivou kamerou Jana Čuříka a dále rozvíjený hudbou Zdeňka Lišky, přitom skutečný talent tvůrce MARKÉTY LAZAROVÉ mohl jen naznačit. Ale skutečnost, že Vláčilovy oči tak neuvěřitelně splývají s pohledem dítěte, dětským vnímáním světa, soud, vyřčený v přecházející větě, značně relativizuje. K prospěchu díla i Vláčila samého.(24.7.2014)

  • NinadeL
    **

    Je to samozřejmě oku lahodící záležitost, ale mnohem více to jako celek působí jako vynikající cvičení na téma kompozice. Kontextuálně sice tleskáme všemu, co mezi Banskou Bystricí a Čs. novou vlnou nebylo na jedné vlně s U nás v Mechově, ale. #čsfdprojekce(24.7.2014)

  • Ej Hlemýžď
    ****

    Velmi působivý film, který jsem viděll v dětství asi 4 x, příliš jsem jej asi nechápal, nedělal mi vůbec dobře. Přesto, když ho v kině reprisovali, znovu jsem na něj musel jít.(2.8.2003)

  • Sarkastic
    ****

    Už při úvodních titulcích, kde jsou zmíněna taková jména jako Liška či Čuřík, jsem pojal „podezření“, že se mám na co těšit. A také, že ano. Čuříkova kamera je parádní, škoda jen, že sem si ji nemohl kvůli horší kvalitě sledované kopie vychutnat opravdu naplno. To však naštěstí neplatilo o perfektní Liškově hudbě, velmi dominantní, která dělala skoro polovinu velmi zvláštní a svým způsobem magické atmosféry filmu. Z hlediska příběhu (z kterého bych tu „zahraniční část“ osobně ani nepotřeboval) se mi to postupné a synchronizované léčení chlapce (duševní) a holubice (fyzické) moc líbilo a samozřejmě mě naplňovalo zvědavostí, jak to dopadne (a ona proslulá Vláčilova poetičnost tu myslím byla také dobře cítit). A konec ve své podobě mi nepřišel špatně vyřešený. Celkově hodnotím solidními 4*.(8.6.2014)

  • tahit
    *****

    Volné tempo a pomalé pasáže, ve kterých se zdánlivě nic neděje. Všechno je záměrně vsazeno do lyrické polohy v dokonalé harmonii s úspornými dialogy. Perfektní pásmo poezie obrazů filmové básně s celou řadou krásných momentů. To přesně vystihuje výjimečnost Františka Vláčila. Uměl se fantasticky vyjadřovat filmovým obrazem. Navíc je vše prostoupeno filosofickým tónem, který se dotýká smyslu lidského bytí a štěstí. Z tohoto důvodů za pět *****(14.2.2016)

  • troufalka
    *****

    Příběh, kde není hlavním tématem bělostný opeřenec, ale touha po svobodě. Malý chlapec se stal obětí posměchu a šikany, po nehodě se uzavírá do sebe, odmítá chodit, setkat se s kamarády. Z letargie ho probere raněná holubice ...                   Vláčil nám předkládá spoustu obrazů a symbolů. Jednotlivé záběry jsou promyšlené, mají kompozici, hraje si se světlem a stínem, vybírá si působivé interiéry. Jsou tu zábrany, skleněné stěny, zdi, vysoké pletivo a zajatci. Jedni ve svých představách, bolestech, ukřivděnosti, jiní drženi v zajetí. Je tu bílá holubice jako symbol čistoty, nevinnosti a svobody, černý kocour Satan, který číhá, porozuje, znamená dravost a ohrožení. Mluví se málo, matka pouze zavolá chlapce, nekárá, ani muž nic nevysvětuje, nevyčítá, jen drží v rukou holubici. Chlapec na vozíku bere do dlaní raněnou holubici. Oběť a oběť - nic se neděje bez příčiny, každý čin má svůj dopad. Pomalu dochází i uzdravení obou. V jiné části Evropy čeká děvče na svou holubicí. Dokáže chlapec najít cestu k vnitřní svobodě? Američané by viděli jediný možný závěr - holubice se vrací ke své majitelce, třepetá křídly, děvčátko se směje a utírá si slzy štěstí ... Je jak opravdu tak důležité, co se stane s holubicí? Není důležitější, zda chlapec nalezne opět svoji tvář?                                                                                                            Zajímavé komentáře: sportovec, vypravěč                                                                                                                          Sochu chlapce vytvořil český sochař Jan Koblasa, autorem malby a dekorace je akademický malíř a nositel Českého lva Theodor Pištěk(15.3.2014)

  • Arbiter
    ****

    Holubici jsem viděl nedlouho po Markétě Lazarové a to aniž bych dopředu věděl, že jde o dílo stejného režiséra. I zde mě ale Vláčil okouzlil především skrze obrazy, skrze jednotlivé záběry. Vystačil bych si s nimi i kdyby nebyly prostředkem filmové narace. Banální námět děje nevnímám jako negativum, protože právě jednoduchost evokuje až dětsky upřímnou čistotu mysli (dobroty, zvídavosti, strachu i zloby) a jakousi křehkost v duchu Malého prince, kterou pro mě reprezentovala právě i vizuální složka. Pokud se jedná o kýčovitost této křehkosti a děje i motivů, vždycky jsem byl shovívavý. V mnoha ohledech jsem holt cílovka, cynik mě netrestej. Ona přímočarost by ale měla být v takovém případě jasná jako křišťál a mně bohužel nepřesvědčila motivace konání některých postav. Stejně tak mě trochu zklamala přílišná doslovnost a vysvětlivky u předkládaných motivů a symbolů. Ale ty obrazy, ty jsou pro mě vážně nezapomenutelné. ____ O co intimnějším zážitkem snímek pro mnohé byl, o to víc mě naštvaly okolnosti během ČSFD projekce. Jestli něco zařvalo, tak dokumentaristická etika. Vybudovat tak strojenou atmosféru, kdy se většina sálu nutně musí cítit jako banda bílých myšek během pokusu v laborce, dokáže málokteré eso. Co chce tvůrce "autentického" zachytit, když z jeho strany dochází k tak necitlivé a nešikovné orchestraci "výzkumného" prostředí? Nejdřív se nám jako loutka na gumě odkudsi vytáhne ze situace očividně nadšený Douglas, jen aby se s pocitem úlevy zase rychle vytratil. A kamery čekaly.. jásot? Vzlyk? Něco? Emoci.. a žer. Jak chce dokumentarista získat představu o tom, co se jal poznávat, když direktivně udává tempo dění? Jak si může někdo dovolit bez předchozího upozornění natáčet skupinu lidí (a mezi upozornění vážně nepočítám až zbabělé "teď vás natáčíme a bude to super") a jako bezohledný krvesaj pár vteřin po konci snímku očekávat sofistikované odpovědi na debilní otázky - ale pozor, pouze na mikrofon! Kdyby to tvůrci eticky zvládli, skončí s náma po projekci na pivu a maj materiál o asociálních pseudointelektuálních nerdech z ČSFD na dva filmy. První dvě piva jsem byl jejich a vlastně i Pomovým přístupem vážně zklamanej a rozčarovanej. Teď už mám zase v hlavě jen ony Vláčilovy obrazy.(24.7.2014)

  • Rosomak
    ***

    Asi zatím můj nejproblematičtější Vláčil. Neberu mu jeho poetiku a obrazotvornost (která je mimochodem opět díky kameramanovi úžasná) ale příběh filmu mi nedovolil brát ho nějak vážněji. Spoustu věcí jsem nechápal: (např. chlapec střelí holuba, který se vzápětí stane jeho mazlíčkem; kluk je na vozíčku a když začne chodit nikdo se tomu vlastně ani nepodiví) a už vůbec jsem nechápal proč jsou v příběhu tři linie a z jakých motivací postavy jednají, protože mi jejich reakce přišli naprosto nelogické... Kvůli respektu k Vláčilovi dávám tři hvězdičky, ale i ty jsou s odřenýma ušima...(30.4.2008)

  • Aky
    ***

    Film, u kterého mám dojem, že forma je všechno a obsah (nehodí-li se do zvolené formy) vem čert.(4.6.2012)

  • Fingon
    ****

    Je to zvláštní, ale v tomhle nevinném snímku se vyskytuje nejděsivější scéna, kterou jsem kdy měl možnost vidět.. A ten kocour dělá svému jménu (Satan) skutečně čest...(29.4.2008)

  • swamp
    ****

    Obrazově poetický snímek Františka Vláčila vypovídá o krutosti způsobené krutostí jinou - krutostí osudu...(7.4.2016)

  • Pacco
    *****

    FOTO - GENIE(27.1.2009)

  • Rocky62
    ****

    V Rusku mají přes stylizovanou poetiku a filozofii Tarkovského, my máme Františka Vláčila, neboť i on má božský dar diváka nutit přemýšlet a klást si otázky nad vším možným. O čem Holubice je? Toť otázka, na níž budu odpověď hledat hodně dlouho, možná měsíce, možná roky. Je to snad pouhý výplod lidské fantazie z režisérovy umělecké duše? Či snad zakomplexované dílo skýtající pod svým povrchem výpovědi o lidské povaze, činech a následných rozhodnutích? Pokusím se přemýšlet, ale bude to zbytečné. Nedovedu vysvětlit podstatu Holubice, s jistotou ale vím, že F. Vláčil byl mimořádná osobnost s nezaměnitelnou režijní formou a právě Holubice je vhodným filmem pro ty, jenž se chtějí nechat unášet na vlnách nenapodobitelného a jedinečného umění.(1.8.2011)

  • CaptainNor
    *****

    Filmová báseň Holubice je hustý a silný koncentrát průzračného umění a esencí vymačkané umělcovy duše, snů a představ. Po tom touží každý umělec a ne každému se to podaří, a už málokterému hned v prvním celovečerním debutu. Po této stránce měl František Vláčil splněno. Prostřednictvím svobodných holubích křídel a zurčením tónů Liškovy šokující kompozice pohrdá dílo čárami na mapě, kterým lidé říkají hranice a boří i hranice mezi lidmi samotnými. Ovšem k tomu, aby člověk film pochopil a prožil, být chovatelem holubů nestačí...(3.7.2008)

  • Slarque
    *****

    Příběh na hranici banality posouvá výtvarné vidění režiséra a geniální hudba Zdeňka Lišky do kategorie fascinujících uměleckých děl. Dialogy jsou odsunuty na vedlejší kolej, tady se kreslí obrazy. Přestože se na pana Vláčila vzpomíná častěji v souvislosti s jeho historickými filmy (viz. Sentiment), kdybych měl vybrat nejlepší z jeho děl, vyhrála by právě Holubice.(25.2.2004)

  • asLoeReed
    *****

    Někdy záleží, kdy, jak, kde a s kým film vidíte.(4.6.2010)

  • nascendi
    ***

    Film tohto druhu zvyknem považovať za darček režisérovi. Dostane kameramana, filmový materiál, v hlave sa mu roja nápady a on sa začne pohrávať s obrazom, svetlom, motívmi, kontrastmi, symbolmi, pridáva k tomu vhodnú hudbu, výsledok usporiada a je spokojný, pretože si splnil časť svojho sna. Divák v ňom síce nefiguruje na prvom mieste, ale pokiaľ je citlivejší alebo je aspoň chovateľom poštových holubov, pochopí. A my ostatní pozrieme, sem-tam nás to i zaujme, napíšeme komentár a zabudneme.(20.11.2009)

<< předchozí 1 2 3 4
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace