poster

Holubice

  • anglický

    The White Dove

Poetický / Drama

Československo, 1960, 76 min

  • MáŠa
    **

    Moc ta vysoká hodnocení nechápu. Příběh tohohle filmu je děsně banální, když by ho člověk chtěl nějak shrnout. A to i když vezmu v úvahu část s uzdravujícím se chlapcem a jeho rozhodnutí, zda uzdravující se holubici pustit nebo ne. Není to pro mě něco, o čem bych měl přemýšlet ještě kdo ví jak dlouho. Z pohledu příběhu tak film byl pro mě spíš natažená nuda. Pěkné byly spíš zvuky a některé záběry. Režisér tím celkem slušně budoval atmosféru. Člověk byl zvědavý, co se bude dít, jak to asi skončí, a vono se dělo s prominutím celkem hovno.(23.7.2014)

  • Aleee89
    ***

    Tak jsem se v rámci studia vrhla na dalšího Vláčila. Neupírám mu osobitost a typickou poetiku, jeho způsoby inscenování apod. Ovšem zase se objevuje můj problém - já a poetické filmy. Neumím to s nimi, ony to neumí se mnou. Filmová báseň Holubice je úžasná svým obrazovým vyjádřením, lyričností, vědomím, že Vláčil ze sebe vymáčkl hodně. Taky na dlouhometrážní debut je to skvělé. Ale... Ani nevím, jak to svoje velké ale rozepsat, prostě já a poetické filmy nejdeme dohromady. Ocením u nich formální stránku, tuším za vším velké poselství, ale úplně docenit je neumím, protože mě zkrátka moc nebaví. 60 dávám také z úcty k Vláčilovi.(17.4.2012)

  • Adam Bernau
    *****

    Ačkoli jsem fanatickým obdivovatelem Vláčilových vrcholných filmů, Holubici jsem se vyhýbal, očekávaje cosi nudného. Hohó. Abych měl pocit, že si můj komentář může nárokovat jakousi úplnost, musel bych se zde kochat nejméně každým druhým záběrem a kompozicí, musel bych se pokoušet porozumět způsobu, jakým se herci s prostou samozřejmostí podřazují vizuálnosti Vláčilova filmu (resp. jsou do ní implementováni) coby její organické prvky, musel bych se snažit postihnout nadzemské vazby mezi postavami holubicí spojenými, musel bych se trápit se symbolikou holubice, moře či nože atp. K čemuž nejsem disponován, takže úplně jinak: (Dále spoilery k Holubici a k Trierovu Prvku zločinu, trošku k Markétě a Údolí včel.) Zažil jsem dnes v noci s Vláčilem něco podobného jako o něco dříve s Trierem, jehož dva pozdější velkofilmy mě nadchly, aby mě posléze zcela ohromila jeho prvotina mezi většími filmy (Prvek zločinu) svou totálně koncentrovanou těžce pulsující intensitou. Zcela obdobně i dlouho po vrcholných Vláčilových dílech tato jeho „třetí prvotina“. Až dodatečně jsem si uvědomil, že náhodou je oběma snímkům společná explicitní panevropská tématika (v Prvku zločinu jako téma, zde jako pocit, v obou případech explicitně rozprostřená do různoevropských míst, které se nějak jmenují.) Ale nejprve mi coby povrchnímu polovzdělanci evokovala Vláčilova Holubice jméno Američana Ernesta Hemingwaye, od nějž jsem nic nečetl. Je to taková zkratka od shody jmen s Holubicí Picassovou přes španělskou občanskou válku. A taky to mořské pobřeží (kdysi jsem byl divákem pěkného scénického čtení výtahu ze Starce a moře). Zkrátka dojem „Evropa a její patos od interbrigád až těsně před rebelantská šedesátá, abtrahovaný v nutné míře od Evropy nacistické a totalitní“, do jejíchž hlubin naopak obrací pohled Trier, jehož Prvek zločinu – také důrazně, ale jinak než Holubice – rozvíjí téma (mezi)osobního ztotožňování a vyúsťuje, což je v této souvislosti obzvlášť zajímavé, přesně kontra vyústění Holubice. (V obou filmech se také nachází scéna s nezvladatelným koněm, která také v obou případech vyznívá přesně opačně.) /// Ke kvalitě Vláčilova snímku především dvě slova: interiér, exteriér. A to, co je odděluje, stěny. Obrazy toho, v jakých prostorách postavy existují. Jestli bylo tvůrčím záměrem vyjádřit tím jejich uzavřenost ve vlastních či nevlastních stěnách, tak v mém případě se to nepovedlo (ač úvodní vypouštění z klecí, závěr i chlapcův příběh k tomu nabádají). Jestli, tak vidím na povrchu, jak stěny (sice spojují, ale hlavně) oddělují celý vnitřek od celého vnějšku, což ve velkolepém kontrastu, zda je tím venkem moře nebo město věží. Především ale autorovo (a kameramanovo!) kochání se způsobem a estetikou rozhraňování, utváření prostoru. Všude prosklené nebo síťované stěny, nevšedně zamířené pohledy na všední budovy, stavby domů. Postavy nejsou stěnami svírány, to spíš způsob a nuance stěn, staveb umožňují dění. Ostatně důraz na utváření prostoru je Holubici také společný s Prvkem zločinu, jenomže Trier právě naopak buduje prostory tak, aby dění odrážely, vyjadřovaly, nikoli teprve umožňovaly jako u Vláčila. (Trapné je, že této mé konstrukci zcela odporuje jak moře coby prostor volnosti a touhy, tak i chlapcův příběh, ale nemohu si pomoci). /// Něco pro psychoanalytiky, aby bylo jasno, proč dávám moře a město věží do přímé opozice: Úvodní vypouštění holubů: Holubice (či co za ptáky) vzlétající z kopce a dívka tu svou holubici jaksi chránící, nevypouštějící, k tomu ohroženost, motiv cely (klece) a konflikt dívky s očekávaným a požadovaným vztahem k tomu všemu se později objevuje i v úvodu Markéty Lazarové (do jejíhož věku mohla dívka z úvodu Holubice za ty roky mezi oběma filmy zhruba dospět). (Na okraj srov. chlapcův dar v Údolí včel – koš netopýrů mladičké nevěstě otcovské autority, ustanovující mu celu.) Sledujme dále: Vláčil důrazně ukazuje, kam „Zuzančina holubice… zabloudila“, totiž z širého moře do města chrámových věží. (Nadbytečným připomenutím otcovského zaslíbení Markéty klášteru urážím, jak doufám, bystrost svých čtenářů.) Uchyluje se však k prosklenému domu demiurga s kocourem – a padá zasažena chlapcem. Dívat se pak na německou dívku (a sakra, nejen v Markétě, Údolí a Adelheid, ale i tady Vláčil nějakou protikladnost vyjadřuje – velmi volně pojímáno - pomocí češství a němectví), tedy dívat se pak na Zuzanu jako na sestru Markéty dává Holubici ještě úplně nový rozměr – doporučuji. (Přihodím ještě srovnání bernardovské: zlý žert výrostka s holubičí návnadou na starce - zle žertovné vnadění Bernarda bečícími Kozlíkovými syny. Starcovo následné volání „Zuzano, Zuzano“ v souvislosti se ztracenou holubicí připomíná Bernardovo závěrečné „Markéto!... Koza!“ A jestli se nemýlím, postavu Bernarda převzal Vláčil z úplně jiné Vančurovy knihy.) /// Něco pro detektivy: Německý výrostek má na zádech trička nápis „Prince George B.C.“ – snad jméno lodi? /// Asi nejvíc mě odstřelil, těsně před koncem, zcela nedůležitý jedoucí záběr na sjíždějící zdviž - monumentální. /// Komentáře: Slovy jako „obrazy, kompozice, lyrika, poetika“ se to tu jen hemží, ale výrazy „architektura, architektonický“ najdete pouze u Ninkaa a Sandiego. Komentář, o němž nemohu říci, že bych se s ním ztotožňoval nebo mu rozuměl, ale který jediný je nějak zajímavý, napsal vyprávěč. Pěkný příhodný citát (Vančura?) dává anniehall. /// Říjen 2013: tak ten vyprávěčův komentář jsem už pochopil (prostě mi došlo, z čeho vychází), čímž spíše doporučuji. Tristní je, že jsem to "dojití" vůbec potřeboval, blaženi, kterým to nedojde a přece pochopí.(1.12.2012)

  • anniehall
    *****

    "Ach, jak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovat je znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane. Jak je krásné kouzliti ohně a po širém světě si pohrávati malými oblými věcmi." Ach, jak je krásné čarovat obrazem a jen lehce spřádat nitky vyprávění. Jak je krásné malovat příběhy bez velkých gest. Jak nádherné je nechat promlouvat hudbu a um..... Čas však kráčí rychlým krokem a nezbývá nikoho, kdo by podobných věcí zachytil. A tak ze strun zaznívá smutek. Smutek a stesk, neboť vše uplývá...(1.4.2010)

  • kiddo
    ***

    Jeden z mnoha výplodů mé čelní žily, jenž nepřežil pravidelnou genocidu komentariátních tumorů, jelikož se však ukázalo, že vysmívaný výtvor kupodivu nezabředl v análech ČT a "vyžraný pan dokumentarista" vyžraného pana dokumentaristu obzvlášť zaujal, vcelku logicky předpokládám, že v duchu typických domácích tvůrčích snah bude úhlem pohledu té krásně zmanipulované kino inscenace "koukejte na ty internetové sraby, co nepřežijí reálnou konfrontaci se svým názorem", a nebudu tomu poskytovat další munici. Tož si ten výplod z července 2014 užijte v celé své původní kráse:Tak člověk na to jde v domnění, že se zahajuje tradice projekcí aspoň mírně high-brow filmů, a on si jen POMO před vyžraným pánem dokumentaristou přeje vypadat jako šiřitel filmového vzdělání, a ne jako propagátor stupidního mainstreamu, kterej bychom si bez té projekce nejspíš tak maximálně stáhli na torrentech. Ale tak proč ne, když ze mě ČT může násilím ždímat poplatky, proč by mě bez předchozího upozornění nezavřela s aktivníma umňělcema s kamerou v kině. Komedie v Ponrepu za pět, film samotný hezky nasnímaný, ale banální, pečlivě vysvětlený kýč, který je pro Vláčila zjevně celkem typický.(7.10.2016)

  • - Natáčení závěrečné scény, kdy chlapec vypouští holubici, točil kameraman Miroslav Ondříček celý měsíc. Holubi se vždy snesli dolů, jen jednou se podařilo, že holub vylétl vzhůru. Tento záběr byl ve filmu použit. (troufalka)

  • - Filmování probíhalo v Praze ve Starém Městě. Ateliér umělce, kterého ztvárnil Václav Irmanov, byl postaven v Praze na Kotvě. (dyfur)

  • - František Vláčil požiadal Theodora Pištěka, aby mu robil výtvarného supervízora pre scénu v sochárskom ateliéri. Vláčil chcel, aby bol maximálne verný a zodpovedal ateliéru skutočného umelca. Keď mu Pištěk pomohol s návrhom scény, povedal Vláčil, že by nebolo zlé, keby pre film urobil aj kostýmy. Pištěk sa zdráhal, ale Vláčil vraj povedal: „Vyberieš pár tričiek a džínsy a je to." (Raccoon.city)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace