poster

Holubice

  • anglický

    The White Dove

Poetický / Drama

Československo, 1960, 76 min

  • Rosomak
    ***

    Asi zatím můj nejproblematičtější Vláčil. Neberu mu jeho poetiku a obrazotvornost (která je mimochodem opět díky kameramanovi úžasná) ale příběh filmu mi nedovolil brát ho nějak vážněji. Spoustu věcí jsem nechápal: (např. chlapec střelí holuba, který se vzápětí stane jeho mazlíčkem; kluk je na vozíčku a když začne chodit nikdo se tomu vlastně ani nepodiví) a už vůbec jsem nechápal proč jsou v příběhu tři linie a z jakých motivací postavy jednají, protože mi jejich reakce přišli naprosto nelogické... Kvůli respektu k Vláčilovi dávám tři hvězdičky, ale i ty jsou s odřenýma ušima...(30.4.2008)

  • CiTrus007
    ***

    Lyricky silný snímek vytváří prostřednictvým rozličných symbolů a metafor velmi hustou poetickou atmosféru. Výprava je na můj vkus dosti statická, herecké výkony jsou ryzí a přímočaré. Scénáristicky mi přišel snímek vcelku fádní. Zaujal mě ale magicky uhrančivý vizuál Čuříkovy kamery, jehož intenzitu ještě umocňuje postmoderní hudební doprovod Zdeňka Lišky. Jako celek pro mě Holubice byla těžkým soustem, které jsem musel dlouho převalovat v ústech a ještě dlouho potrvá, než jej zcela strávím. 6/10(24.7.2014)

  • Rocky62
    ****

    V Rusku mají přes stylizovanou poetiku a filozofii Tarkovského, my máme Františka Vláčila, neboť i on má božský dar diváka nutit přemýšlet a klást si otázky nad vším možným. O čem Holubice je? Toť otázka, na níž budu odpověď hledat hodně dlouho, možná měsíce, možná roky. Je to snad pouhý výplod lidské fantazie z režisérovy umělecké duše? Či snad zakomplexované dílo skýtající pod svým povrchem výpovědi o lidské povaze, činech a následných rozhodnutích? Pokusím se přemýšlet, ale bude to zbytečné. Nedovedu vysvětlit podstatu Holubice, s jistotou ale vím, že F. Vláčil byl mimořádná osobnost s nezaměnitelnou režijní formou a právě Holubice je vhodným filmem pro ty, jenž se chtějí nechat unášet na vlnách nenapodobitelného a jedinečného umění.(1.8.2011)

  • Adam Bernau
    *****

    Ačkoli jsem fanatickým obdivovatelem Vláčilových vrcholných filmů, Holubici jsem se vyhýbal, očekávaje cosi nudného. Hohó. Abych měl pocit, že si můj komentář může nárokovat jakousi úplnost, musel bych se zde kochat nejméně každým druhým záběrem a kompozicí, musel bych se pokoušet porozumět způsobu, jakým se herci s prostou samozřejmostí podřazují vizuálnosti Vláčilova filmu (resp. jsou do ní implementováni) coby její organické prvky, musel bych se snažit postihnout nadzemské vazby mezi postavami holubicí spojenými, musel bych se trápit se symbolikou holubice, moře či nože atp. K čemuž nejsem disponován, takže úplně jinak: (Dále spoilery k Holubici a k Trierovu Prvku zločinu, trošku k Markétě a Údolí včel.) Zažil jsem dnes v noci s Vláčilem něco podobného jako o něco dříve s Trierem, jehož dva pozdější velkofilmy mě nadchly, aby mě posléze zcela ohromila jeho prvotina mezi většími filmy (Prvek zločinu) svou totálně koncentrovanou těžce pulsující intensitou. Zcela obdobně i dlouho po vrcholných Vláčilových dílech tato jeho „třetí prvotina“. Až dodatečně jsem si uvědomil, že náhodou je oběma snímkům společná explicitní panevropská tématika (v Prvku zločinu jako téma, zde jako pocit, v obou případech explicitně rozprostřená do různoevropských míst, které se nějak jmenují.) Ale nejprve mi coby povrchnímu polovzdělanci evokovala Vláčilova Holubice jméno Američana Ernesta Hemingwaye, od nějž jsem nic nečetl. Je to taková zkratka od shody jmen s Holubicí Picassovou přes španělskou občanskou válku. A taky to mořské pobřeží (kdysi jsem byl divákem pěkného scénického čtení výtahu ze Starce a moře). Zkrátka dojem „Evropa a její patos od interbrigád až těsně před rebelantská šedesátá, abtrahovaný v nutné míře od Evropy nacistické a totalitní“, do jejíchž hlubin naopak obrací pohled Trier, jehož Prvek zločinu – také důrazně, ale jinak než Holubice – rozvíjí téma (mezi)osobního ztotožňování a vyúsťuje, což je v této souvislosti obzvlášť zajímavé, přesně kontra vyústění Holubice. (V obou filmech se také nachází scéna s nezvladatelným koněm, která také v obou případech vyznívá přesně opačně.) /// Ke kvalitě Vláčilova snímku především dvě slova: interiér, exteriér. A to, co je odděluje, stěny. Obrazy toho, v jakých prostorách postavy existují. Jestli bylo tvůrčím záměrem vyjádřit tím jejich uzavřenost ve vlastních či nevlastních stěnách, tak v mém případě se to nepovedlo (ač úvodní vypouštění z klecí, závěr i chlapcův příběh k tomu nabádají). Jestli, tak vidím na povrchu, jak stěny (sice spojují, ale hlavně) oddělují celý vnitřek od celého vnějšku, což ve velkolepém kontrastu, zda je tím venkem moře nebo město věží. Především ale autorovo (a kameramanovo!) kochání se způsobem a estetikou rozhraňování, utváření prostoru. Všude prosklené nebo síťované stěny, nevšedně zamířené pohledy na všední budovy, stavby domů. Postavy nejsou stěnami svírány, to spíš způsob a nuance stěn, staveb umožňují dění. Ostatně důraz na utváření prostoru je Holubici také společný s Prvkem zločinu, jenomže Trier právě naopak buduje prostory tak, aby dění odrážely, vyjadřovaly, nikoli teprve umožňovaly jako u Vláčila. (Trapné je, že této mé konstrukci zcela odporuje jak moře coby prostor volnosti a touhy, tak i chlapcův příběh, ale nemohu si pomoci). /// Něco pro psychoanalytiky, aby bylo jasno, proč dávám moře a město věží do přímé opozice: Úvodní vypouštění holubů: Holubice (či co za ptáky) vzlétající z kopce a dívka tu svou holubici jaksi chránící, nevypouštějící, k tomu ohroženost, motiv cely (klece) a konflikt dívky s očekávaným a požadovaným vztahem k tomu všemu se později objevuje i v úvodu Markéty Lazarové (do jejíhož věku mohla dívka z úvodu Holubice za ty roky mezi oběma filmy zhruba dospět). (Na okraj srov. chlapcův dar v Údolí včel – koš netopýrů mladičké nevěstě otcovské autority, ustanovující mu celu.) Sledujme dále: Vláčil důrazně ukazuje, kam „Zuzančina holubice… zabloudila“, totiž z širého moře do města chrámových věží. (Nadbytečným připomenutím otcovského zaslíbení Markéty klášteru urážím, jak doufám, bystrost svých čtenářů.) Uchyluje se však k prosklenému domu demiurga s kocourem – a padá zasažena chlapcem. Dívat se pak na německou dívku (a sakra, nejen v Markétě, Údolí a Adelheid, ale i tady Vláčil nějakou protikladnost vyjadřuje – velmi volně pojímáno - pomocí češství a němectví), tedy dívat se pak na Zuzanu jako na sestru Markéty dává Holubici ještě úplně nový rozměr – doporučuji. (Přihodím ještě srovnání bernardovské: zlý žert výrostka s holubičí návnadou na starce - zle žertovné vnadění Bernarda bečícími Kozlíkovými syny. Starcovo následné volání „Zuzano, Zuzano“ v souvislosti se ztracenou holubicí připomíná Bernardovo závěrečné „Markéto!... Koza!“ A jestli se nemýlím, postavu Bernarda převzal Vláčil z úplně jiné Vančurovy knihy.) /// Něco pro detektivy: Německý výrostek má na zádech trička nápis „Prince George B.C.“ – snad jméno lodi? /// Asi nejvíc mě odstřelil, těsně před koncem, zcela nedůležitý jedoucí záběr na sjíždějící zdviž - monumentální. /// Komentáře: Slovy jako „obrazy, kompozice, lyrika, poetika“ se to tu jen hemží, ale výrazy „architektura, architektonický“ najdete pouze u Ninkaa a Sandiego. Komentář, o němž nemohu říci, že bych se s ním ztotožňoval nebo mu rozuměl, ale který jediný je nějak zajímavý, napsal vyprávěč. Pěkný příhodný citát (Vančura?) dává anniehall. /// Říjen 2013: tak ten vyprávěčův komentář jsem už pochopil (prostě mi došlo, z čeho vychází), čímž spíše doporučuji. Tristní je, že jsem to "dojití" vůbec potřeboval, blaženi, kterým to nedojde a přece pochopí.(1.12.2012)

  • Magyar
    ***

    V kině Ponrepo proběhl EXPERIMENT. Podle úvodního slova ó velkého POMA se mohlo zdát, že tento spočíval v tom, kolik lidí přijde v osm večer na projekci – považte! – černobílého filmu ze 60. let. Ale kdepak. Hodný táta celé naší velké čsfd rodiny pro nás připravil opravdovou reality show. Ještě teď mi tečou slzy dojetí, když si vzpomenu, že jsem mohla být při tom, když vznikalo umělecké dílo. Ještě že si to POMO nechal jako překvapení, to bych snad možná ani nepřišla! Děkuji těm třem už od pohledu šikovným hochům s kamerou, že budu mít co ukazovat děckám, vnoučatům, sousedům (no táto, ti budou valit voči!). Škoda jenom, že se páni filmaři nepředstavili, a tak teď nevíme, kam posílat děkovné dopisy.. __ Film samotný jsem vnímala především jako soubor líbivých statických obrazů. Nedokážu říct, do jaké míry to bylo způsobené přítomností toho hurá štábu před, při i po promítání, ale pozitivně ten zážitek určitě neovlivnil. I když jedna transcendence by tu byla; připadalo mi, že jsem se nedobrovolně zhmotnila v dokumentu Šmejdi. Opravdu velmi poučný experiment.(24.7.2014)

  • - Film získal několik zahraničních ocenění v Cannes, Montevideu a Versailes. Na výtvarné stránce se podílel kameraman Jan Čuřík. (M.B)

  • - Natáčení závěrečné scény, kdy chlapec vypouští holubici, točil kameraman Miroslav Ondříček celý měsíc. Holubi se vždy snesli dolů, jen jednou se podařilo, že holub vylétl vzhůru. Tento záběr byl ve filmu použit. (troufalka)

  • - František Vláčil požiadal Theodora Pištěka, aby mu robil výtvarného supervízora pre scénu v sochárskom ateliéri. Vláčil chcel, aby bol maximálne verný a zodpovedal ateliéru skutočného umelca. Keď mu Pištěk pomohol s návrhom scény, povedal Vláčil, že by nebolo zlé, keby pre film urobil aj kostýmy. Pištěk sa zdráhal, ale Vláčil vraj povedal: „Vyberieš pár tričiek a džínsy a je to." (Raccoon.city)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace