Clouds of Glass
Režie:
František VláčilScénář:
František VláčilKamera:
Josef VanišHudba:
Miloš VacekHrají:
Antonín ZíbObsahy(1)
Malý chlapec sleduje brzy ráno loučení svého otce s dědečkem. Během dne si pak hoch hraje s modelem letadla. Pouští jej z cihlového komína, odkud model spadne na blízký skleník a rozbije tabuli skla. Chlapec uteče až na kraj blízkého letiště. Mezitím se jeho invalidní dědeček snaží spravit poškozený model letadla. Na stěnách visí fotografie z jeho mládí, kdy létal jako pilot, ale po úrazu mu museli amputovat nohu. Hoch se na letišti dostane do opuštěného letadla, kde si hraje v kabině. Poté sleduje zdáli start tryskového vojenského letounu, který pilotuje jeho otec. Chlapec na něj marně volá, aby se vrátil. Po krátké chvíli opojné volnosti z letu však nastane tragédie. Dědeček s chlapcem čekají u operačního sálu, kde se lékaři snaží marně zachránit pilotovi život. Starý muž oplakává mrtvého syna, vnuk je ale stále přitahován atmosférou letiště. Symbolický obraz letadla letícího nad oblaky postupně splývá s nebeskou modří... (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (31)
Nasadil jsem si svá křídla a nechal se unášet... Jedná se vlastně o Vláčilův první a opravdu nádherný film pojednávající o věčné lidské touze. Vláčil dokázal v tomto snímku na malém prostoru vyždímat obrovskou dávku emocí! Zážitek z téměř němého filmu umocňuje krásná Vackova hudba. To prostě musíte prožít! ()
Komplikovaný příběh do dvaceti minut zkrátka nevměstnáte. Ale pokud jste František Vláčil a máte neskutečné množství fantastických režijních nápadů, nemusí vás to vůbec trápit. I docela prostá historka pak může být plná emocí a navzdory tragickým osudům jejích protagonistů prostě nádherná. Okouzlení malého chlapce v kabině proudového bombardéru se hravě vyrovná velmi podobné scéně ze Spielbergovy Říše slunce. ()
Je to nádherná obrazová podívaná. Je to překrásná ukázka toho, že Vláčil vycházel z výtvarného umění a s každým obrazem filmu si dokázal vyhrát do nejmenšího detailu. Jeho obrazové hrátky jsou úchvatné a povznášející. Je to poezie obrazu v celé své jedinečné kráse i tragédii. Hrátky s vodou v mnoha podobách a obměnách, hrátky se sklem a zkreslováním, hrátky se stíny a odrazy, hrátky s oblohou v různých variacích. Samotný příběh sice nepatří k tomu v tomto poetickém dílku není podstatný, ale pro nevšední vyjadřování obrazových kreací jde o nadprůměrný výtvor, které vzdává vzletný hold filmařskému řemeslu ve své jeho kráse a jedinečnosti. ()
"Skleněným oblakům" ubližuje především technická stránka věci, neostrá a barvotiskově působící kamera a ne úplně povedený zvuk. Přesto tenhle krátkometrážní film odhaluje obrovský Vláčilům potenciál. Odvyprávět tolik, s pomocí tak mála, to si rozhodně zaslouží smeknou. Mnohý režisér nedokáže do děje filmu vnést tolik dramatického děje ani na ploše mnohonásobně větší, nemluvě o pozoruhodných optických experimentech, opět patřících do škatulky počinů naprosto nevídaných... Celkový dojem: 75% ()
Vizuální symfonie, k níž opravdu netřeba jakýchkoli slov. Přestože poetismus se mi ve filmu většinou příčí, v tomhle případě mě všechny ty neskutečně nádherné záběry a kamerové finesy objaly tak silně, že jsem si přál namísto osmnácti minut rovnou celovečerák. Vláčil měl nepopsatelný talent pro vykreslení atmosféry a duševní hloubky, takhle odzbrojující autorský debut se jen tak nevidí... ()
Galerie (2)
Photo © Brno 16
Reklama