Údolí včel

Příběh náboženského fanatika, který za slávu boží neváha šáhnout pro meč a touha po normálním životě je mu cizí. Člověku se ani nechce věřit, že tenhle film vznikl hlavně proto, aby se využily kostýmy z Markéty Lazarové. Údolí včel je stejně znamenitý, atmosféra 13.století z něj jenom čiší a hudba Zdeňka Lišky je jako vždy jedinečná. (11.05.2003)

Filozofično na plno. Také ale dusno na plno a především neosobitost, která potlačuje veškeré emoce a jakékoliv pocity, které film má a já je mohl vnímat. Výsledek je takový, že Údolí včel je dokonale a syrově zpodobněný středověk, který jen tak v české kinematografii neuvidíte. A i přesto, že mu chybí emoce, je rozhodně filmem, který nesmíte vynechat, protože Vás přesvědčí o tom, že u nás se dřív točilo cokoliv. A dokázalo to mít úspěch. Tak proč by nemělo dnes? (27.01.2015)

Bergman po česku? Aspoň tak to vnímám já, protože Vláčilovo pošmourné a zašpiněné vidění středověku ho ke švédskému géniovi hodně přibližuje. Stejně jako obřadnost gesta i slova, váha na jediný obraz, který zdánlivě nic neříká a přitom mluví každým detailem. Körnerův scénář je vystavěný mistrovsky, buduje kámen po kameni schodiště k závěrečné tragédii, která se vynoří z téměř harmonické oslavy pohanství středověku. Čepek, Kačer a další herci z Činoherního klubu vnesli do příběhu nádech divadelnosti, pomalost, důraz na každé slovo i čin. Zdeněk Liška zase potvrdil, že byl výjimečným skladatelem, jakkoli občas v podivném žoldu: jeho světský i náboženský hudební doprovod precizně podbarvuje tiše bzučící drama o dvou stranách víry. Ačkoli bylo Údolí včel celkem nelítostně zadupáno Novou vlnou, v čase dokázalo dominanci komplexní umělecké výpovědi nad dobovým filmařským experimentem. Při vší úctě k Nové vlně, tohle je prostě o třídu jinde. (26.01.2004)

Údolí včel je filmovou adaptací temného románu Vladimíra Körnera a je to spojení narozené pod šťastnou hvězdou. František Vláčil tu, stejně jako v Markétě Lazarové, před diváky zhmotnil svou vizi středověku a je to vize bolestná, vnitřně zraňující, bez romantizujících nánosů, vpravdě temná. ,,Trápilo nás slunce, pohani a krvotok." Zpoza hudebního doprovodu mrazivých gregoriánských chorálů Zdeňka Lišky se tu vynořují chladné obrazy podepřené pilířem gotické klenby, gotický oblouk je tu vedle kříže nejčastěji používaným symbolem. Vnitřně komplikovaný vztah dvou rytířů Řádu, představitele fundamentu Armina a na rozcestí stojícího Pavla, je svárem mezi svobodou a vazalstvím, vírou a dogmatem, ale i vírou a pohanstvím, onou nepochybnou křižovatkou středověku. Vláčil se nebojí svou představu pošpinit nánosem krutosti a zmaru, přesto je jeho obraz až překvapivě světlý. Češi jsou v ústech Arminových pohané, pročež lze cítit reflexi pozdějšího podhoubí protestanství. Jestliže je rytíř Krista Armin vnímán jako fanatik zaslepený elitářskou pýchou dogmatem slepé víry, která ho Kristu nedostižně vzdaluje, mnohem komplikovanější figurou je sám Ondřej. Je jeho cesta správná? A kroky po ní vykonané? A co vlastně žene Armina až k tak meznímu činu? Možná zásadní moment přichází s oslavou pohanských Letnic, tvůrci inscenují scénu lovu, který lze interpretovat coby ovládnutí mysli animálními pudy, scénu lokalizovanou navíc v místech, která prolínají život Ondřeje a smrt jeho otce (jenž výměnou za svůj život vložil syna do rukou Řádu=Bohu). ______ Formálně jde o velice vytříbený snímek, František Vláčil podpořil vyznění silným přeexponováním obrazu, většina scén je velmi světlých a některé záběry mají až přepálený charakter. Z hlediska velikosti záběrů zaujmou časté celky (nedozírnost moře, proti němuž vynikne nepatrnost člověka) a pohledy z ptačí perspektivy. Úchvatné jsou pak především úvodní scény u moře Baltského. Zaujme i kompozice - charakteristická třeba v jednom z posledních záběrů, který tvoří soulad tří prvků - koně, člověka a a právě moře. Tento záběr navíc vytváří významový rámec, naplňuje se tak rámcová kompozice celého příběhu. Zajímavé je také použití subjektivní kamery, což byl dobově oblíbený moderní výrazový prostředek. Mimo mrazivé hudby stojí za zmínku také vynikající ruchy, které ještě zvyšují sugestivnost řady scén. Baladickou povahu vyprávění zdůrazňuje Vláčil také poetičností textů a dialogů/monologů. Celý film se pak snoubí s opravdu ojedinělou měrou magičnosti a působivosti. ,,Včely necítí bolest." Nemohu si pomoci, ale z temného středověkého triumvirátu Bergman - Tarkovskij - Vláčil volím jednoznačně toho posledního... (03.01.2012)

"Řádu mě zaslíbil otec. Pro spásu své duše." Nebýt o rok mladšího Herzova Spalovače mrtvol sedělo by Údolí včel na mém pomyslném trůnu krále nad tuzemskou kinematografií. Takto je sice odsouzeno do pozice toho druhého, ale co už s tím... Z čehož plyne mimo jiné i to, že patřím k té "barbarské lůze" co považuje tento Vláčilův snímek za lepší Markéty Lazarové (což je trochu paradox, když vznikl vlastně jen pro upotřebení zbylých kostýmů a dekorací právě po ní). Bergmanovské proporce, nepopsatelně nádherná kamera (obvzláště záběru v závěru s mizením Ondřeje do temna se asi nikdy plně nenabažím) a Liškova partitura dělají ze sledování požitek pro mysl, zrak i sluch. No a herci jsou přímo... Tady není žádný Petr Čepek, ale jenom Ondřej z Vlkova. Není tu ani žádný Jan "rodinnými pouty zpoutaný" Kačer, ale pouze a jedině Armin von Heide. To samé platí i o všech ostatních. Jasné? Jasné! (14.02.2008)

Andělé jsou mezi námi. Bez nich bychom žili jako zvěř. Že se andělé neprojevují vždy právě tím nejjemnějším způsobem, je nad slunce jasné. Není nic vyššího než víra a za záchranu něčí víry je třeba bez mrknutí oka položit život svůj i kupu životů dalších. Rytíř Armin vše pochopil a konal nehledě na překážky a neohlížeje se na způsoby. Donedávna jsem si myslel, že vrcholem naší kinematografie je Markéta Lazarová; byl jsem donucen svůj soud zobecnit - je jím tvorba Františka Vláčila. (04.01.2006)

Slovy klasika, my máme Údolí včel, Rusové Andreje Rubleva a Švédové Sedmou pečeť. Celkem názorně tenhle rozskřípaný mýtus kmene Čechů demonstrují stránky Nostalghia, věnované padlým andělům, rozuměje exponátům z řad kanonických vele-režisérů, jejíž autoři zařadili Vláčila velkoryse po bok Kurosawy či Felliniho, byť symbolicky až na konec lajny. Po dvou neuvěřitelně krvavých a krutých nacionalistických válkách je obtížné pochopit, jak může někdo brát takový rousseauovský romantický nacionalismus vážně. V devatenáctém století jej naši předkové, tápající po národní totožnosti, vážně brali, ale dnes? Zdá, že Češi stále nemají jasno v tom, jak se dívat na své dějiny. Byli husité hrdinové nebo „lupičská cháska"? Úpěli jsme za Rakouska nebo jsme se měli dobře? Bordwell dává podobným spekulacím útrum. Když si v Dějinách filmu vytipuje – především z řad proslulých Olympanů, bez výjimky neamerických – osm jakýchsi „super-auteurů“, které pojedná přednostně a nezávisle na kontextu národních kinematografii, jimž přináležejí, o Vláčilovi nikde ani zmínka. O Tarkovském pravda také ne, ale ten nenatočil své nejlepší dílo v 50. a 60. letech vyhlášených časopisem Cahiers du Cinéma za vzestup autorského uměleckého filmu a ke všemu se mu dostalo vrchovatě prostoru v kapitole ohledávající Nové kinematografie a nové směry v Evropě a Sovětském svazu od 70. let. Kdežto o naší národní pýše Vláčilovi nikde ani čárka. Když Masaryk kritizoval dva velké rukopisné podvrhy, s láskou a oddaností přijímané, ze kterých čerpali nejen Alois Jirásek a Mikoláš Aleš, nýbrž i František Palacký a na nichž náš rodící se národ založil své novodobé sebevědomí, známými slovy, že nic není veliké, co není pravdivé, plaval proti proudu. Krátkodobě ho pravicové Národní listy vyobcovaly z národa jako ohavného zrádce, kterého nejspíš neporodila česká matka, ale lítá saň. Ať si to přejeme nebo ne, ať je nám bližší ten či onen moment našich dějin, Vláčil na Bergmana ani Tarkovského neměl. Stál pod nimi. (19.02.2010)

,,VELIKÁ A MOCNÁ JE SÍLA ŘÁDU. VÍTĚZÍ NAD LIDSKOU PÝCHOU A ZLOBOU SVÝCH NEPŘÁTEL.“...... /// Kačerův hlas, Vláčilův filmovej svět a fantastická Körnerova studnice příběhů. Historická balada, plná poetickejch textů a magickejch dialogů … no jo, když vona to byla vobčas i nuda. Chyběla mi tam dynamika děje a čekání na dramatický drama v závěru prostě ta proklamovaná a oslavovaná síla dialogu neukrátila. Hledáte filmový umění? Tak to jste tady správně! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou napsal Vladimír Körner, číst nebudu. 2.) Mohu odpouštět jen těm, co jsou čistí. 3.) Neustále váhám mezi triem Bergman - Tarkovskij - Vláčil. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (15.05.2013)

Tam, kde mnozí spolukomentátoři vidí "famóznost", "vrchol kinematografie", "dokonalé filmové umění", nebo "filmový zážitek", tam já filmem částečně potěšen i zklamán hledám v komentářích také druhou stranu mince. Nacházím nesmělé zmínky (někomu chybí "bitvy", jiný komentuje "trochu neakční" nebo "naprosto monotóní atmosféra" a např. Boogeyman hodnotící čtyřmi hvězdičkami přímo píše "je to skvělý snímek, ale já se prostě dost nudil"). Snímek je na tuzemské poměry vysoce umělecky natočen (nádherná Uldrichova kamera), středověk je vykreslen velmi důvěryhodně a dost krutě. Téma víry však je pro mnohé diváky nezajímavé a děj lze vyjádřit jedinou větou - dezerce Ondřeje z rytířského řádu zpět ke světskému životu, zatímco jeho souvěrec se ho snaží přimět k návratu do kláštera. Tempo děje je pomalé, film je více psychologický než dramatický a mnohdy nejednoznačný co do pohnutek (jinak výtečně zahraných) hlavních hrdinů. Budu filmovým kacířem a dám intelektuálnímu klenotu české kinematografie jen průměrné hodnocení. A soudě podle pouhých 187 hodnocení na IMDb (k 11.3.09) bude Údolí včel asi pokladem jen v národním měřítku. Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=jw4mu37Riqw (11.03.2009)

Tak tomuhle říkám filmový zážitek. Obraz středověku podaný takovým způsobem jakým to uměl jen génius českého filmu František Vláčil. Atmosféra snímku je dokonale budovaná a za pomoci dokonalé černobílé kamery a famózní hudby Zdeňka Lišky jsem měl na 90 minut pocit, že jsem se opravdu ocitl ve středověku. O hereckých výkonech je zbytečné se dlouze rozepisovat. Tehdy začínající Petr Čepek mě dokonale odrovnal a Jan Kačer, který ztvárnil Armina von Heiden, zde nejspíš odehrál nejlepší výkon své kariéry. Těžko se věří faktu, že film vznikl pouze na popud filmového studia, aby se upotřebily kostýmy z Markéty Lazarové. Pro někoho možná těžko snesitelný snímek, ale jedná se o dokonalé filmové umění............ (26.11.2008)

"Nechci spásu pro sebe. Zbloudil, ale jeho duše se vrátí sem." Dle zdejšího hodnocení se jedná o mimořádný klenot, který však z mého úhlu pohledu má jednu nepatrnou slabinu - nedá se na něj dívat. I na pohřbu mé babičky, na kterém svědomitým truchlením celé rodiny vzniklo slzavé údolí, bylo více zábavy než u tohoto umění natočeného zcela mimo mé vnímání. V rámci bývalé životní nudy, záchvatů mladistvého intelektualismu a podobných nezbytných fází života jsem kdysi pár Vláčilových děl pozorně sledoval, ale nyní mohu při plném vědomí prohlásit, že už to nikdy neudělám. (08.10.2011)

Nemám rád Bergmana ani Tarkovského, ale když už, tak Bergman dokáže oslovit hlubokými myšlenkami a Tarkovskij atmosférou, či vizuálem. Údolí Včel se vzdáleně podobá Sedmé pečeti a Andreji Rublevovi a upřímně mě nebavilo ani z jednoho pohledu. Do atmosféry jsem nepronikl, ke zdejšímu rytířství, jejich poslání a náboženství jsem si taktéž cestu nenašel a nemyslím si, že by to byla vyloženě jen má chyba. Film je obtížné uchopit a zpracovat, divák to musí vyloženě chtít, jinak má smůlu a bude trpět. Pochválit můžu akorát Čepka, ale jinak můj skromný a ryze subjektivní verdikt zní 3/10 (08.04.2009)

Mírně rozvleklé a mírně neobjevné. Je to ale natočeno takovým "vznešeným" způsobem a i když mám pocit, že se to trochu podbízí a hraje si to na víc, než to je, tak se na to kouká dobře a nemá se to za co stydět. (23.06.2010)

Vláčil bohužel moc nepobral umění vyprávět a na jeho obrazovém cvičení je to dost znát. Nic proti filozofování, ale tady se neobjevila jediná silná myšlenka. Navíc dialogy na sebe často vůbec nenavazují, což značně znepříjemňuje sledování. Vůbec mi přijde zbytečné točit film o někom, kdo jde tam, zpátky, zase tam a celou dobu vůbec neví. (10.01.2012)

Zatímco Markéta Lazarová mě nikdy moc neuchvátila, tohle snad díky přehlednějšímu ději a výborně vystiženým charakterům patří do skutečně zlatého fondu naší kinematografie. Zobrazení fanatismu, přesvědčení, že idea vyššího světa může být povýšena nad rozum, život a svědomí. Náboženská víra vede člověka k tomu, aby nehledal zdroj svého jednání sám v sobě, ale aby svým jednáním naplňoval vyšší smysl. problém je, co tím vyšším smyslem má být. Obvykle něco, co zase říkají jiní lidé, že tím smyslem je. Armin byl muž silné víry, které byl ochoten obětovat nejen sebe, ale i druhé. Vyššímu smyslu, který však patřil jen jemu a jen on se postavil svými činy do role soudce o osudu druhých. Co kdyby jeho rozhovor s Ondřejem proběhl nějak takto: Armin: "Moje víra mi říká, že tě mám přivést zpět do Řádu." (ať už by k tomu dodal cokoli - bůh s tebou má jiné úmysly, řád znamená hráz proti bezvěrectví, očistíš svou duši - to je celkem jedno). A Ondřej by mu odpověděl: "Ale já věřím, že bůh chce, abych byl šťastný se ženou na své tvrzi." Kdo pak rozhodne, co chce bůh? Proč tohle věřící nedokážou pochopit, že věřit lze čemukoli a v cokoli a jen a pouze z víry nelze odvodit, která je ta správná hodná následování. A náboženství k víře přidává to, že samo sebe ze své podstaty staví na tu pravou a jedinou víru, která je povolána jiným říkat, co mají a co nemají dělat. Proto jsem já sám nikdy náboženské víře nepřisoudil jakýkoli smysl a neučinil z ní nikdy zdroj motivace svého jednání. Člověk se řídí rozumem a samozřejmě i pocity, ale musí být připraven je vždy podrobit testování, zkoušce ve střetu s realitou, vlastními zkušenostmi a tak dále. Armin ve jménu své víry dokonce zavraždil ženu, protože to odůvodnil vyšším smyslem svého počínání - odvrácení Ondřeje od smilstva a zvířecích pudů ("ti dva tam žijí jako zvěř"), aniž by ve skutečnosti se někdo kromě něj dopouštěl něčeho hanlivého nebo nesprávného. Člověk, který používá rozum, si takový úsudek udělat může, ale věřícímu (jak to vidím ostatně i z některých mírně fanatických komentářů) je takové vlastní rozumové zvážení věci odepřeno. Už jen za tento pohled na způsob myšlení věřícího člověka si film zaslouží maximální hodnocení a to ani nemluvím o zbytku, kameře, výpravě a herectví. Mimochodem, musím říci, že v tomhle filmu se mi Galatíková moc líbila jako žena, nikde jinde jsem jí tak vlastně nevnímal (díky pozdějším rolím ji mám hlavně zařazenou jako matku/tetu, hodnou či zlou, dle role), ale tady z ní tryská taková kombinace osobní síly, důstojnosti i smutku, který ji činí krásnější než jak dokáže jen prostá fyzická krása. (14.05.2007)

"Včelám můžete rozbít domov, ale neuděláte jim bolest jako člověku. Začnou hned stavět nový." (29.09.2017)

Filmová lahůdka, která vznikla jako vedlejší produkt a chudší bratříček Markéty Lazarové. V podstatě velice jednoduchý děj je natočen poeticky a přitom syrově, jedná se o neobyčejně sugestivní filmový zážitek s hudbou dokonale šitou na míru,výbornou kamerou a skvělými hereckými výkony Čepka s Kačerem. V tomhle filmu ale dokonale platí otřepané "není malých rolí". Tvrdím, že provedené v barvě by Údolí včel bylo poloviční, černobílý materiál spoluvytváří baladickou atmosféru příběhu. Celkový dojem 95%. (29.04.2007)

No, co se dá dělat, jsem trochu zklamaný. Čekal jsem něco vypjatějšího a nervy drásavějšího. Ale toho se mi (snad kromě konce) moc nedostalo. Snímek svoje nesporné kvality má, ale nebudu ho hodnotit plným počtem, protože jsem se prostě místy nudil. (21.12.2008)

Můj pocit již před lety ze zhlédnutí tohoto šperku českého a československého filmu je, že se zde oba jeho tvůrci - Vláčil i Körner - nejvíce přiblížili historické Bergmanově filmové řadě. Ač historický námětem, je evidentně dílem, které prostředkuje mnohé z otazníků doby bezprostředně předcházející osmašedesátému roku. Hloubka těchto dotazů i neúprosnost dialogu, který se za nimi skrýval, jsou nejvíce patrny z hloubky i tragičnosti kofliktu, který je nosným jádrem nejen námětu, ale i scénáře a režie. A také z nevídané míry umělecké výsostnosti, která do toho všeho byla všemi tvůrci vložena. (27.08.2007)

Dokonale vyšperkovaný klenot, který nemá snad jedinou stinnou stránku a svoje klady nám servíruje mírou vrchovatou. Začněme odzbrojující geniální hudbou Zdeňka Lišky, kde sborové vokály příjemně navnaďují atmosféru středověku, přes excelentní kameru Františka Uldricha, až po nejvyšší stupínek, brilantní režií génia Františka Vláčila. A samozřejmě, abych nezapoměl, suprové herecké výkony. Charismatický, tehdy začínající Petr Čepek v roli Ondřeje z Vlkova si vás svýma uhrančivýma očima získá a do konce filmu vás nepustí. Výtečný záporák Armin Von Heide je snad nejsilnější herecký výkon Jana Kačera. Z pohledu do tváře Věry Galatíkové alias Lenory na vás sálá tajemství, chlad, zatrpklost, ale i přívětivost. "Údolí včel" podává reálný obraz středověku a prostřednictví černobílé kamery, i přes příběh jasně zakotvený do parného léta, je mrazivý až běda. 100%. (24.03.2006)