Obsahy(1)
Dva příběhy ze života pohraničníků. První povídkou - Pronásledování (natočená roku 1958) debutoval v hrané kinematografii František Vláčil a hrál v ní tehdejší student FAMU Jan Němec. Druhá povídka, Bloudění z roku 1959 Milana Vošmika, byla o pohraničníkovi, jehož žena chce i s dítětem odejít do vnitrozemí. (oficiální text distributora)
Recenze (42)
Celkem povedený povídkový snímek skládajicí se ze dvou krásných ale asi jen půlhodinových povídek jednich pohraničníků na Šumavě v Horní Plané či na Kvildě a v okolí řeky Vydry. 1. povídka: Pronásledování- r. F.Vláčil debutujicí vůbec v hrané kinematografii. 2. povídka: Bloudění-r. M.Vošmik který debutoval už roku 1952 ale to se převážně jednalo o krátké povídkové o různé kratičké příběhy ze života či etudní filmy a starší diváci ho mají zafixovaného převážně jako dětského režiséra takových snímků jako Honzíkova cesta,Táto sežeň štěně atd. ()
Povídkový film o životech šumavských pohraničníků. První povídka (PRONÁSLEDOVÁNÍ) od Vláčila, která je zároveň jeho debutem, je naprosto vynikající. Nese v sobě hodně z Vláčilova pozdějšího rukopisu, včetně citu pro sounddesign. Je z ní hodně cítit odkaz na klasické westerny - jízda na koni po zasněžených šumavských pláních, procházení vagóny a závěrečná pomalá konfrontace s dosud neznámým antagonistou. Hlavní roli tu hraje perfektní Zdeněk Kutil. Jeho kolegu, mladého pohraničníka tu hraje Jan Němec. Za mě je tahle vláčilova povídka ohromný objev. K tomu ještě hodně zvláštní kytarový soundtrack Svatopluka Havelky (5*) __ Druhá povídka (BLOUDĚNÍ) od Milana Vošmika je pak již velice rutinním klukovským dobrodružstvím naroubovaným na vztahové drama o tom, jak to rodiny vytížených pohraničníků mají těžké a jaké jsou neděle s manželem u stolu vzácné. V první části se lze ještě nějak ukojit sympatií s manželkou, která strádá o samotě při nekonečných směnách svého manžela, brzy se ale povídka přetaví v poměrně plytkou nudu. (2*) ()
Příjemé překvapení. Film mi byl prezentován jako zanedbatelný počin (jenom taková povídka...), ale přitom se jedná o dva velice kvalitně natočené příběhy. V povídce Pronásledování je nepřehlédnutelná Čuříkova výtečná kamera. Není malých rolí a není banálních příběhů, když je dostane do rukou ta správná osoba. Vláčil vykouzlil na nějakých 36 minutách poetický příběh, který nepostrádá napětí a přitom si dokáže pohrát s obrazem i odhalit skryté z poměrně málomluvných postav. Ani v povídce Bloudění nechybí poetika a napětí. Milan Vošmik měl za sebou ve svých 29 letech tři studentské a tři celovečerní filmy. Vedení od Václava Kršky je patrné. Po žánrově čistším provedení svého staršího kolegy jeho zpracování nijak nezaostává. Děj si udržuje svěží tempo, obsazení i herecké výkony jsou dobré, děj vnímám spíš jako lidský příběh matky, které se ztratí dítě, než jako propagandu. Pokud by se dalo něco označit jako propagadistické dílo, vnímala bych to mnohem víc u první povídky. Námět Bedřich Kubala (alias Jaroslav Klíma.) ()
Obě povídky se liší nejen zvoleným příběhem, ale vlastně nemají ani moc společného. Vyjma toho, že jsou pouze ze života našich pohraničníků. U první povídky se nezapře básnický Vlačilův styl. Žel, logika tu dostává pěkně na frak. Druhá povídka se liší jakousi jinou náladou, kde je výslednicí usoužená maminka a malý chlapec na útěku. Co říci celkem? I když mají příběhy rozdílnou úroveň, není to úplně špatný film. ()
Tak prvá povídka je snad všem známa, o tom, kterak dvojka odvážných hraničářů vypátrala stopu a nakonec zlikvidovala nebezpečného diverzanta. Asi tisíckráte zfilmováno. Druhá je nudné povídání o starostech paní hraničářové a jejího nezbedného synka, když taťka zrovna dohání v hlubokých lesích hor diverzantíky... ()
,,Dál už nesmíš, tudy chodí diverzanti! '' ---- Když jsem byl malý, často jsem poslouchal ve škole nebo z různých debilních televizních pořadů neuvědomujíc si tehdá, že jde o propagandu, jak náš klidný spánek střeží stateční pohraničníci. Nijak jsem tehdá neřešil před kým, ale fakt, že někde na čáře ve dne i v noci hlídají naši zem mladí kucí v jehičnatejch maskáčích se sapíkama, dalekohledem na krku a vostrejma vlčákama po boku mne tak nějak vnitřně naplňoval jakýmsi klidem. Jenže jak šel čas, stárl jsem a vzdělával se. Občas i někde něco zaslechl a najednou se obraz těch hodných chlapíků začal pomalu ale jistě měnit v brutální nástroj totalitní komunistické moci, která nejednou poštváním psů, střelbou, minovými poli či proudem nabitými dráty bránila naprosto normálním neozbrojeným lidem opustit ten komunistický ráj. A přiznávám, že dnes je to v mých očích stejná banda jako byly LM, nebo pořádkové síly VB. Střežení železné opony jim nikdo neopáře, ani ty mrtvé, zmrzačené či pozatýkané. A že plnili rozkaz? Ono šlo také střelit dávku krapet jinam. Jenže to by nebyly ze odměnu Primky a opušťák. Ano, takovou cenu měl pro někoho lidský život. Hodinky a dva dny volna. Vím, že jsou celé spolky pohraničníků, kteří se dnes scházejí a s dojetím se zajíkají jak tenkrát střežili tu naší socialistickou hranici... Nemám pro to ani kouska pochopení. Proto na tendenční filmy o chrabrých hraničářích a to ještě z padesátých let hledím rovnou s mírným despektem. První z povídek je z filmařského hlediska opravdu velice povedená. Prostě Vláčil už tenkrát... Nádherná kamera, až westernová hudba na kytaru, dobré herecké výkony. Myslím si, že chudáka Kutila fakt v té vánici nechali krapet omrznout aby vypadal, že má dost a on toho dost evidentěně měl :-). Jinak příběh sám o jakémsi diverzantovi jdousím sněhem..... Eh... Druhá povídka je o tom jak to mají ženy hraničářů těžké. Chlapi pořád ve službě, pořád mimořádky na čáře a ony sami doma s dětmi. Koho by takové žití bavilo? Jenže pro chlapa ,,je těžké svlíct tu zelenou uniformu'' a jít dělat jinam. Nakonec i Jiřinka Švorcová pochopí a přestane doma dělat svému muži kvůli jeho službě rodeo. --- Vezmeme-li obě povídky z čistě uměleckého hlediska, tak první celkem známá stojí určitě za vidění i přes ideové zabarvení. Ta druhá je o ničem. Dojímat se tu jako někteří nehodlám. Dávám tedy za dva výstřely ze světlice. * * ()
První "zimní“ povídka je velmi povedená - nepostrádá napětí, disponuje skvělou hudbou a navíc již zde Vláčil ukázal svůj cit pro poetiku a vytváření obrazů. Zato druhá „letní“ povídka příliš neoslňuje ani obsahově, ani umělecky. Shrnutí: Vláčilova povídka Pronásledování ****, Vošmikova povídka Bloudění **. ()
Skutečně, obraz pohraničníků v poválečné době. A je zde vše, jak těžká práce na "bojišti" tak těžký rodinný život těchto mužů a jejich manželek. Kdo jiný, než perfektní Jiřina Švorcová, může hrát manželku pohraničníka, která řeší dilema neustálého nedostatku času jejího manžela pro rodinu. A zároveň opravdovou závislost svého synka na jeho otci. Ta se projeví útěkem asi 5ti letého kluka do pohraničního pásma za otcem. Teprve tahle zkušenost a skutečný odraz jejich vlastních problémů na jiném manželském párů dovede Jiřinu k prozření a pochopení. Hvězdičky dolů za trochu divokou režii druhého snímku a taky jsem se na to díval hlavně kvuli paní Švorcové. ()
Vláčilova povídka je na prvotinu překvapivě vyspělá, šikovně snoubí drama s poetikou, dokonce ani závěrečná akce nevypadá hloupě. Druhá povídka je více naivní, dramatičnost je dána samotným faktem, že prcek není k nalezení, k tomu burácí heroická hudba, aby by pomalejší divák tušil, že se děje něco děsivého. Bloudění drží nad vodou nezvykle dobrá Švorcová, které to zde i mimořádně sluší. ()
Ideologicky zabarvené téma první z povídek by nemělo stát v cestě za objevením jedné z prvních Vláčilových režijních prací, již silně ovlivněnou soudobými zahraničními vzory. Zimní scenérie šumavských sněhových plání, v nichž Vláčil nalezl jedinečnou příležitost pro dramatické i lyrické ztvárnění příběhu mužů oddaných smrti, v určitých okamžicích dokonce připomínají slavné záběry z Markéty Lazarové. Druhá z povídek se zabývá nejednoduchým postavením členů Pohraniční stráže, obětujících veškerý volný čas službě vlasti. Konflikt, vedený zanedbávanou manželkou, vede ke zmizení malého chlapce, s jehož nalezením se harmonují i vztahy mezi oběma manžely. Poněkud tezovitý příběh je ozvláštněn spontánním hereckým projevem sedmiletého Michala Stanince, který se během krátkého období objevil celkem ve čtyřech celovečerních filmech. Shodou okolností byl ve stejném roce natočen i kontroverzní Kachyňův snímek Král Šumavy, v němž jednu z hlavních rolí představovala také Jiřina Švorcová. Ta se zároveň objevila i v druhé Vošmikově povídce. Náhoda nebo osud? ()
Musím hodnotit níž, než padesáti procenty námětu se shodující později natočený Boty plné vody. Konkrétně se v oné shodě jedná o povídku Pronásledování, která je ve Vláčilově provedení méně napínavá, ale zato poetičtější. Hledání malého chlapce bylo hodně natahované, září tu Sklenčka a koneckonců sympatie sbírá i Vladimír Hrubý coby nešťastný voják-zadřenec. Miloš Kopecký ve filmu nehraje, jenom tu dabuje vraha ve vlaku. ()
Dve poviedky zo života pohraničnej stráže sa nesú hlavne vo vizuálnej stránke, ktorá je excelentná. Príbehy sú tendenčné a poplatné dobe, hoci akceptovateľné. Lepší priemer. ()
Vláčilova povídka je fantastická - bílé peklo v mnoha krásných záběrech. (Hodně) vzdáleně mi to připomnělo Corbucciho velké ticho - zasazením do sněhu a westernovým nádechem. Druhá povídka je pak příliš doslovná, lehce poplatná - ale i tady je vidět určitý nádech poetiky - tentorkát dětského pohledu na přírodu. ()
Dvojici povídek „ze života pohraničníků“ nelze upřít poctivé úsilí o sugestivní vylíčení „divého“ šumavského prostředí – a dlužno dodat: oběma se to daří. Obě také aktualizují klíčový motiv pohraniční kultury – stopování (diverzanta, pašeráka, emigranta, převaděče…). První – dobrodružná (a česko-slovenská) – toho dosahuje především westernovými prvky a tomu odpovídající hudbou, druhá, jíž se vhledem do rodinné krize současně daří přiblížit šumavský civilní život, rozvíjí pátrání po zaběhlém pohraničníkově synkovi: jeho pouť „do pásma“ eskalující prolézáním opuštěných ruin po vysídlených starousedlících lze téměř chápat jako bezděčnou metaforu sestupu do podvědomí, které v surrealistickém kánonu zprostředkovávají právě různé periferie – jako půdy, sklepy a předměstí. Zatímco první povídku snižuje přehnaný rozdíl mezi oběma strážci hranic (mající zřejmě za cíl umožnit lyričtější pohled na prostředí optikou toho mladšího), smysluplností druhé poněkud viklá vyšetřovací postup, korunovaný úspěšným a neomylným zásahem Oty Sklenčky – „v poslední vteřině“. ()
Hodnotím jen Vláčila a odečítám z hodnocení dobovou poplatnost (a jednu hvězdu). Vláčil je tu naroveň Trierovi v Evropě - je to překrásně natočené. Hudba (špatná) napovídá, že je to celé country a Jack London. Padesátky a ochrana hranic je jen kamufláž. Taky se mi už poněkolikáté vtírá myšlenka na to, co bylo za silným vztahem dvou mužů ve Vláčilových zápletkách. Ať už je to zde, v Marketě, v Údolí včel anebo ve Stínu kapradiny, ten testosteronový souboj, ta koexistence, nepřátelství anebo bratrství, všechny mají v sobě skoro homoero nádech. ()
Odhlédnu-li od ideologického zaměření, je pvní povídka (Pronásledování) skvělý dobrodružný příběh (ba vskutku téměř western) s úžasnou atmosférou zimy v její laskavé i nemilosrdné podobě. I zde dokázal Vláčil propašovat nádherné poetické pasáže, které se ale dobře snášejí se scénami velmi akčními. Konec v promrzlém a téměř prázdném nočním vlaku je vynikající, boj muže proti muži a nakonec rozhoduje rychlost při tasení revolveru. V druhé povídce (Bloudění) lze pochválit nádherné záběry šumavské přírody, ale jinak je to čajíček velmi slabý. ()
Na "westerny" tady nemáme podmínky ani rekvizity, zato umíme totočit (nazveme je pracovně) "prohraničáky" - po květnu, po únoru, po srpnu, podnětů bylo víc než dost; a dalších se dočkáme velice brzy. Jako by právě naše hranice byla něco supervýsostného. Jako kdyby se právě na ní se tvořila historie českého národa. Ostatně na téma "hodný pohraničník“ (strážník vlasti) a „zlý narušitel" (diverzant, špion) se už toho navyprávělo habaděj. "Hranice" přišla jaksi na zavolanou, husitské hnutí, Burianovy koniny a Slavětínského červená knihovna, se už začínaly přejídat. Filmů s pohraniční tématikou se nevyhnul Kachyňa, Vávra, ani Vláčil. I když dlužno říct, že jeho film "Vstup zakázán" je z nich nejméně jednoznačný a nejméně vypjatý; i když jako ostatní dokládá všeobecnou oblíbenost tohoto prostředí. ()
Dvě filmové povídky z prostředí pohraničníků, v níž ani jednoho z tvůrců nezajímají žádní diverzanti. Zatímco Vláčil se vyžívá v koňských dostizích na bílém horizontu a odrazech Jana Němce ve zlaté kouli (v povinném finále ve vlaku pak opisuje z amerických westernů), Vošmika obecně fascinuje narušenost manželských vztahů (nejen řidič, ale i strážce hranic tvrdej chleba má) a konkrétně pak Jiřina Švorcová. Dlužno podotknout, že pokud divák ukončí sledování filmu po Vláčilově příspěvku, o nic zásadního nepřijde. ()
Filmy z ceskoslovenskeho pohranicia /len tak mimochodom, hranica Ceskoslovenska s NSR bola sucastou Zeleznej Opony/ ma vzdy budu fascinovat. Tuna sa rezie chytili Frantisek Vlacil, ktory reziroval jeden pribeh a teda polku filmu. Druhym reziserom bol Milan Vosmik, a teda reziroval druhu polku filmu. Pani Svorcovu mam osobne na haku, ale film som si uzil pre zaujimave exteriery ceskoslovenskeho pohranicia a pre vyborne vykresleny rodinny zivot prislusnikov pohranicnej straze. Yvan Mystryk vedel hrat, a slo fuckt o talentovaneho herca, no a pani Svorcova tiez. Ano, ano - stale si myslim, ze hrat vedela, a ze komunisticky svetonazor bol jej osobna, sukromna zalezitost, do ktorej je ostatnych dementalov leda tak hovno! 72 % ()
Prvni povidka a zaroven debut Frantiska Vlacila mi chvilemi (bloudeni ve snehu) pripominal Dersu Uzalu od Kurosawy. Zaverecne sceny z vlaku byly vyborne. Druhou povidku hodnotim jako vyrazne horsi nez Pronasledovani. Svorcova svou roli nezahrala spatne. Celkove me zaujal fakt, ze je film barevny a zaslouzi si silne tri hvezdicky. ()