Vstup zakázán

Vláčilova povídka je fantastická - bílé peklo v mnoha krásných záběrech. (Hodně) vzdáleně mi to připomnělo Corbucciho velké ticho - zasazením do sněhu a westernovým nádechem. Druhá povídka je pak příliš doslovná, lehce poplatná - ale i tady je vidět určitý nádech poetiky - tentorkát dětského pohledu na přírodu. (07.02.2022)

Hodnotím jen Vláčila a odečítám z hodnocení dobovou poplatnost (a jednu hvězdu). Vláčil je tu naroveň Trierovi v Evropě - je to překrásně natočené. Hudba (špatná) napovídá, že je to celé country a Jack London. Padesátky a ochrana hranic je jen kamufláž. Taky se mi už poněkolikáté vtírá myšlenka na to, co bylo za silným vztahem dvou mužů ve Vláčilových zápletkách. Ať už je to zde, v Marketě, v Údolí včel anebo ve Stínu kapradiny, ten testosteronový souboj, ta koexistence, nepřátelství anebo bratrství, všechny mají v sobě skoro homoero nádech. (29.03.2020)

Musím hodnotit níž, než padesáti procenty námětu se shodující později natočený Boty plné vody. Konkrétně se v oné shodě jedná o povídku Pronásledování, která je ve Vláčilově provedení méně napínavá, ale zato poetičtější. Hledání malého chlapce bylo hodně natahované, září tu Sklenčka a koneckonců sympatie sbírá i Vladimír Hrubý coby nešťastný voják-zadřenec. Miloš Kopecký ve filmu nehraje, jenom tu dabuje vraha ve vlaku. (20.11.2016)

Příjemé překvapení. Film mi byl prezentován jako zanedbatelný počin (jenom taková povídka...), ale přitom se jedná o dva velice kvalitně natočené příběhy. V povídce Pronásledování je nepřehlédnutelná Čuříkova výtečná kamera. Není malých rolí a není banálních příběhů, když je dostane do rukou ta správná osoba. Vláčil vykouzlil na nějakých 36 minutách poetický příběh, který nepostrádá napětí a přitom si dokáže pohrát s obrazem i odhalit skryté z poměrně málomluvných postav. Ani v povídce Bloudění nechybí poetika a napětí. Milan Vošmik měl za sebou ve svých 29 letech tři studentské a tři celovečerní filmy. Vedení od Václava Kršky je patrné. Po žánrově čistším provedení svého staršího kolegy jeho zpracování nijak nezaostává. Děj si udržuje svěží tempo, obsazení i herecké výkony jsou dobré, děj vnímám spíš jako lidský příběh matky, které se ztratí dítě, než jako propagandu. Pokud by se dalo něco označit jako propagadistické dílo, vnímala bych to mnohem víc u první povídky. Námět Bedřich Kubala (alias Jaroslav Klíma.) (23.03.2015)

Dvojici povídek „ze života pohraničníků“ nelze upřít poctivé úsilí o sugestivní vylíčení „divého“ šumavského prostředí – a dlužno dodat: oběma se to daří. Obě také aktualizují klíčový motiv pohraniční kultury – stopování (diverzanta, pašeráka, emigranta, převaděče…). První – dobrodružná (a česko-slovenská) – toho dosahuje především westernovými prvky a tomu odpovídající hudbou, druhá, jíž se vhledem do rodinné krize současně daří přiblížit šumavský civilní život, rozvíjí pátrání po zaběhlém pohraničníkově synkovi: jeho pouť „do pásma“ eskalující prolézáním opuštěných ruin po vysídlených starousedlících lze téměř chápat jako bezděčnou metaforu sestupu do podvědomí, které v surrealistickém kánonu zprostředkovávají právě různé periferie – jako půdy, sklepy a předměstí. Zatímco první povídku snižuje přehnaný rozdíl mezi oběma strážci hranic (mající zřejmě za cíl umožnit lyričtější pohled na prostředí optikou toho mladšího), smysluplností druhé poněkud viklá vyšetřovací postup, korunovaný úspěšným a neomylným zásahem Oty Sklenčky – „v poslední vteřině“. (11.01.2020)