Na špičce jazyka

Film, ve kterém jeden zvrat střídá druhý. Poněkud nadneseně je zde vykreslen osud jedné ostýchavé dívky, která se snaží poznat sama sebe. Její první láska - idol z divadelní estrády- jí zlomí srdce, dostane se tak na samé dno a odtud jí pomůže druhá láska jejího života, u které najde nejenom domov, ale i oporu a jistotu. Jenže jak to tak bývá první láska bývá silná a jen tak se na ni nezapomíná. I když je zde znatelná snaha o autentické vykreslení prostředí a doby, já jsem to tvůrcům tohoto snimku moc nevěřila, a domnívám se, že to byl i účel samotných filmařů. Docela úsměvně působí dobové "kluby, kde se schází jen ženy" nebo fakt, že puritánská anglie je zde vykreslena jako místo otevřené všem lesbám a podivným existencím. Není těžké se s některou z postav ztotožnit, o to víc vás děj vtáhne. Stručně řečeno je to taková pěkná lesbí pohádka, kde dobro vítězí nad zlem a všechno zlé je po zásluze potrestáno:-) (06.12.2009)

Tipping the Velvet je popravdě taková červená knihovna s příběhem, která se od běžných románků pro ženy liší tím, že v něm muži příliš nevyskytují. Sarah Waters má ten dar, že všechny její práce, ať jsou lepší či horší, jsou napsány hrozně čtivě, což právě zrovna Tipping the Velvet prospívá (pokud tedy nejste zapřísáhlý vyhledavač milostných scén - a to ještě o něco pikantnějších). Film j podle knihy ztvárněn víc než dobře, jen to televizní aranžmá a pak zejména výběr hereček tomu trochu škodí. Ne že by paní (či slečny) byly ultra nesympatické, ale nebylo se tam na koho a na co dívat. (navíc - milostné scény - nuda!) (26.10.2011)

Vždycky jsem si viktoriánskou Anglii představovala jako emociálně chladnou a hodně upjatou dobu a ona je to překvapivě doba emocemi téměř přetékající. Lidé se stejně jako dnes, možná i o něco více než dnes, chtěli odpočinout od každodenní reality, která číhala na každém rohu a bavit se, prostě zapomenout. Rádi chodili do velkých divadel, navštěvovali nejrůznější kabarety a také samozřejmě hodně pili. O světě kabaretů a nejen o nich je právě tento film, jehož předlohou je kniha Špičkou jazyka od Sarah Waters. Knihu v Británii odmítlo deset nakladatelství. Byla prý moc skandální a pouze pro úzkou skupinu čtenářů a to si nakladatelství nemohla vzít na triko. Někde jsem četla, že je Sarah Waters označována jako druhý Dickens. Budiž jí to ke cti. Píše velmi čtivou formou a dokáže vtáhnout čtenáře do příběhu a nepustí ho, dokud knihu nepřečte celou. Mě se kniha líbila mnohem více než film. Působila jinak. Všechno je skutečně natočeno tak, jako by divák dění sledoval odněkud z povzdálí nebo dokonce klíčovou dírkou. (14.12.2010)

Bylo by to i těch 5, ale ačkoli miluju med, tento byl přece jen příliš sladký... Nicméně se nemohu ubránit úsměvu na rtech z krásné lehké ironie, okouzlení z hlavní představitelky a pocitu, že snad i mně se zastesklo po nějakém to prvním polibku z lásky, kdy se člověk víc třese než chápe, co se děje. (26.04.2010)

„Mohli se dívat, ale nemohli dotýkat.“ Věta, která padne ve druhé části, charakterizuje vlastně celou tuto povedenou minisérii. Touha po divání se zde projevuje ve velké míře, vlastně by se celý film dal označit za pohled klíčovou dírkou. Pořád se někdo dívá, pořád někdo „šmíruje“. Vlastně jsme to my. Díváme se a nejsme viděni, stejně jako určité postavy. Nebo třeba krysa. Zdůrazněno je to i častými podhledy či nadhledy. V závěru je pak samotného „šmírování“ méně. Najednou to totiž není potřeba... Kromě tohoto mě tento počin zaujmul i úžasnou hudbou, zvrhlým humorem a sladkou, nejsladší Florence. A mimochodem… „Na špičce jazyka“ je sice dobrý název, ale nevystihuje provokativnost sousloví „tipping the velvet“. Ve své vulgárnosti... okouzlující. (01.08.2008)