Houkání sovy

Hodně zajímavý, psychlogicky laděný snímek, ve kterém je všechno zdánlivě normální, ale čím hlouběji jsem se do snímku nořil, tím více na povrch vystupovalo temné, všudypřítomné zlo, ať již v podobě pokrytectví, chorobné žárlivosti či pomsty. Film má pomalé tempo, které mu moc slušelo, navíc podpořený perfektní hudnou Matthieua Chabrola. (18.07.2014)

Houkání sovy je stylizovaným kriminálním thrillerem na Chabrolův způsob černého humoru. Claude Chabrol se filmem dle předlohy americké spisovatelky thrillerů Patricie Highsmith nejvíce přiblížil k náladovému rozjitření vnitřních světů Alfreda Hitchcocka. Nakonec se nadvlády nad filmovým tvořením ujmul černý humor a Chabrolův neřízený útok na morálku vyšší střední třídy je po jedné straně lemován žánrovým karikováním a po té druhé zas hororovou marností obzvláště cynického osudu. Nebývale krutý kanadský žertík, řízený ženskou rozmařilostí v mužské pomstychtivosti, je záměrně vyhrocen až na úplnou mez snesitelnosti, a tam se vymkne již z jakékoliv kontroly. Absolutismus černého humoru nemá vítěze, ale pouze samé poražené. Hlavní rituální obětí lstí a hororových hrátek černého humoru je Robert (sympatický Christophe Malavoy), technický kreslič a knižní ilustrátor ptáků, hledající tu vnitřní rovnováhu po bouřlivém rozvodu v poklidu Vichy. Bohužel, to nalezení vnitřního klidu je několikrát chybně interpretováno a všechny rejdy lidské zahořklosti už nikdo nedokázal udržet v jejich zběsilosti křepčení. Druhou obětí je Juliette (zajímavá Mathilda May), nezkušená žena. Na jedné straně si uvědomí nedostatek uspokojení svým manželstvím, ale na té druhé příliš podléhá svému dětskému traumatu magického Thanata. Významnou postavou je Patrick (zajímavý Jacques Penot), Juliettin manžel. Nedokáže se smířit s partnerskou ztrátou, a je pro její opětovné získání schopen udělat cokoliv. Důležitou postavou je Véronique (příjemná Virginie Thévenet), bývalá Robertova manželka v nutkavé posedlosti po jeho neustálém ponižování, jako důsledek zášti i marnivosti. Hrátky nabývají na intenzitě. Z dalších rolí: k těm Robertovým nehodám nepříliš důvěřivý policejní komisař (Jean-Pierre Kalfon), zásadně poddajnější partner bývalé Robertovy ženy Marcello (Patrice Kerbrat), pohříchu jediná Robertova opora a kolega z práce Jacques (Jean-Claude Lecas), k Robertově osamělosti soucitný lékař (Victor Garrivier), či decentní ředitel firmy Robertova zaměstnavatele (Charles Millot). Film Houkání sovy, to jsou hrátky Chabrolova černého humoru s filmovým žánrem v jeho struktuře i náladě. Uspokojující, byť poněkud samoúčelné, to filmové pobavení. (30.08.2020)

Napínavé; a co dál? Středobodem je tu nejspíš vztah Roberta s Véronique (někdejší manželkou). Z něho pramení i Robertovy problémy, a z nichž se v podstatě skládá celý jeho charakter (především neschopnost někoho plně milovat, nejen Juliette, ale zřejmě dříve ani Véronique; obě se "brání", každá svým způsobem, ale nakonec obě, když přejdou, svým způsobem, do útoku, nemají šanci. Mužské reakce ponechávám stranou, přestože i ony tu hrají svou roli, tvoří však až druhý plán. Zdá se, jako by tu chtěl Chabrol komentovat až příliš reálnou rovnici: neschopnost lásky = smrt. Ne toho, kdo není schopen citu, ale těch, kdo se mu přiblíží s láskou nebo nenávistí a očekávají od něho totéž. Jediným znejisťujícím momentem je, když se "slídil sám odhalí a identifikuje". V tu chvíli nadobro ztrácí svojí výhodu slídila. Spíš je to záměrem než chybou, protože v celém dalším vypravování se snaží tento okamžik vynulovat, ale tento okamžik je fatální. (02.11.2022)

Když pominu svůj ideologický problém s tím, že osoba trpící chronickou depresí je okolím stigmatizovaná jako psychicky vyšinutá, pak je Houkání sovy velmi zábavný camp, kde potěšení z dívání se některým jistě umocní i nějaké to štěstíčko v krvi. Chabrol byl mistr ve vyprávění bizarních maloměšťáckých příběhů o patologické vášni a voyeurství. Předlohu jsem nečetla, tak nevím, do jaké míry jsou některé repliky Patricie Highsmith nebo Clauda Chabrola, nicméně daly by se tesat do kamene. Úvodní "Už jsem tři měsíce v pohodě. Od té doby co tě sleduju." anticipuje ujetost všeho, co se v následujících sto minutách stane protagonistovi, o němž všichni říkají, že je nemocný (=vyšinutý), zatímco to však vypadá, že nemocní jsou všichni okolo něho. Díky vysoké míře subjektivizace je pak k zamyšlení, do jaké míry je vypravěč, jehož perspektivou příběh nazíráme, spolehlivý... A o to zvrhlejší to celé je. Jako předfilm by k filmu výborně seděl animovaný kraťas o sově s LMD z cyklu Animoterapia: https://www.youtube.com/watch?v=N7mIrV-Xh9s (11.07.2020)

Už rok žije Robert (Christophe Malavoy) odloučen od své manželky Véronique (Virginie Thevenet ). Opustil Paříž a stal se ve Vichy technickým kreslířem. Vedle toho ilustruje knihu o ornitologii. Večer co večer se krade k domu Juliette (Mathilda May), jíž je zcela pohlcen; skryt za stromem ji pozoruje. Konečně nalézá odvahy ji oslovit... Jeden z nejnapínavějších a nejhlubších filmů spoluzakladatele Nouvelle Vague. Tento psychothriller o zlobě, žárlivosti, vraždě a pomstě se setkal v době svého uvedení s nadšením diváctva i kritiků, nejinak tomu musí být i dnes. (30.06.2005)