Vyděrač

Soudobá literatura, zvláště ta, která se vymykala běžným konvencím, nebyla mezi filmaři ve třicátých letech příliš prosazována. Diváci byli zvyklí na své hvězdy a na příběhy, které předem vylučovaly sebemenší znepokojení. Kritický pohled na problémy tehdejší společnosti se v kinech objevuje jen velmi ojediněle – nejúčinněji patrně v satirických veselohrách Voskovce a Wericha a v některých průbojných dílech režiséra Václava Kubáska. Adaptace románu Egona Hostovského (1908 – 1973) slibovala mnohé, už proto, že hrdinou příběhu je bezvýznamný úředník, bývalý zaměstnanec textilního molochu, prahnoucí po absolutní spravedlnosti v předem prohraném souboji s mocnými a bohatými. Odvaha režiséra Ladislava Broma obsadit snímek méně známými tvářemi z pražských kamenných divadel zavdala výjimečnou příležitost k hereckému oživení jinak ustálených pravidel a jak pro Vítězslava Bočka, tak pro Jiřího Plachého znamenal Vyděrač i určitou uměleckou satisfakci, které se jim jen obtížně dostávalo ve filmech komerční produkce. V tomto ohledu pak překvapí ryze epizodní vystoupení Adiny Mandlové, která se tehdy již ocitala na výslunní své oslnivé herecké kariéry. Bohužel, film je inscenován v pomalých záběrech, nevýrazně a nezajímavě, bez emocí a pro současného diváka je to spíš už jen cosi jako pravěký muzejní kousek. Smělé pokusy o zastoupení soudobé moderní literatury ve filmových ateliérech se bohužel u producentů nesetkávaly s tak výraznou odezvou a v následujícím období se až na výjimky (Vávra, Frič) nic podobného již nekonalo. (23.12.2008)

Český zvukový film jakoby zpočátku zapomněl na šíři žánrů, které by bylo možné dále rozvíjet. I proto se český film 30. let může jako celek jevit relativně homogenně jako přehlídka různých komedií, hudebních melodramat nebo sociálně laděných příběhů. Pokud bychom procházeli jednotlivé roky, samozřejmě bychom našli výjimky vyvracející tento dojem, zejména pak v produkčním roce 1937, kdy kulminovala výroba a vznikla celá padesátka nových filmů. Tento vrchol přinesl nepřebernou nabídku, kterou tehdejší síť kin sotva stíhala odbavovat a kritici se zdaleka nedokázali plnohodnotně vyjádřit ke každému titulu. Trojice filmů z této éry rozmachu představovala první sólové počiny Ladislava Broma. Jeho debut, sociální drama Harmonika, ovlivnil studijní pobyt v SSSR. Následovala roztomilá adaptace časopiseckého románu pro paní a dívky Kariéra matky Lízalky; a konečně Vyděrač podle Egona Hostovského. Hostovský patřil mezi výrazné české židovského literáty, kterého čekal život ve dvojím exilu. Bylo vlastně štěstí, že se za 1. republiky dočkal alespoň jednoho filmového zpracování, protože veškeré další adaptace vznikaly už jen z jeho exilové práce. Takto vznikl film s autentickou atmosférou dobové inklinace k expresionistickému a psychologickému románu. Konkrétně novela Ztracený stín (1931) se zabývá klasickým tématem ztráty vlastní osobnosti, jakéhosi "stínu" našeho já, pokud se člověk dostane do bezvýchodné situace. Situace je rozehraná výborně, jednotlivé postavy jsou zajímavé. Je tu vše od finančně strádající mladé lásky (Mandlová/Pešek), přes znuděnou manželku továrníka (Bušová/Vrbský) až po proradného generálního ředitele (Plachý), který je jedna ruka s prezidentem koncernu (Deyl st.). Hlavním hrdinou je pak bývalý účetní (Boček), který velmi snadno podléhá příležitosti vymanit se z chudoby. A. M. Brousil napsal glosu pro Venkov pod názvem Hledání našeho filmu, kde označil Vyděrače jako režisérovu omluvu za Matku Lízalku a shrnul film společně s přepisem Kopty Hlídač č. 47. Dnešní divák, který není uvyklý filmy třídit na domněle vysoké a nízké umění, si dokáže s Vyděračem poradit lépe, jako s klíčovým dílem, které formovalo cestu českého filmu za psychologickým výrazem. (23.02.2024)

Já se prostě nemohu zbavit dojmu, že snímek je prostě jen taková výchovná agitka bez většího nápadu i výsledku. 40% (03.01.2012)

Na svou dobu je tento film mírně nadprůměrný, vybočuje z řady srdceryvných romantických slaďáren, či groteskních komedií. Téma vyděračství je nové, neotřelé, nevystupuje zde ani příliš okoukaných herců, snad s výjimkou zde průměrné Mandlové a rovněž tak průměrného Peška. Půvabnějším stvořeníčkem je však v tomto případě Helena Bušová, která zde Mandlovou překonala, dokonce i herecky. Tři je málo, čtyři moc. Dneska však nebudu shovívavý... (07.10.2013)

Dobový pohled: Obrazy a dialogy jsou bez závady, též námět bez kazů. Provedení však, pokud se týče umělecké stránky, hodně pokulhává. Montáž vázne, děj není ucelený. Režie nedovedla využít velké možnosti, které námět skýtal. (26.01.2009)