poster

Džingi naki tatakai

  • Japonsko

    仁義なき戦い

  • Japonsko

    Jingi naki tatakai

  • USA

    Battles Without Honor and Humanity

Drama

Japonsko, 1973, 99 min

Komentáře uživatelů k filmu (7)

  • ORIN
    ****

    Ačkoli z mezinárodního hlediska je nejznámějším Fukasakovým filmem jeho poslední, Battle Royale, v Japonsku je fanaticky uctíván jako geniální tvůrce právě díky sérii Battles Without Honor and Humanity (dále jen Bitvy). Celkem devítidílná série (když připočteme i tři díly New Battles a poslední, naprosto neznámý díl již bez Fukasakovy účasti z roku 1979 pod režijní taktovkou Eiiči Kudóa) vznikla částečně na popud hlavního producenta studia Tóei jako reakce na klesající zájem žánru ninkjó eiga, který víceméně držel studio nad vodou v letech 1963 až 1972, tedy v době své největší popularity. V porovnání s ním měla oblíbenost džicuroku eiga, jehož jsou Bitvy hlavním představitelem, krátkého trvání. V podstatě šlo o pouhé tři až čtyři roky mezi 1973 a 1976, období, v němž vzniklo všech osm Fukasakových dílů. Fukasaku a Sugawara především roky 1973 a 1974 charakterizovali jako velmi zběsilou dobu, kdy vzniklo všech pět dílů původní série. Na žádost studia Fukasaku pak již v pomalejším sledu v letech 1974 až 1976 přidal další tři části, než se finálně se sérií rozloučil. Fukasaku snad více než kdy dříve pocítil se svými Bitvami systematickou sériovou výrobu studia Tóei. Důslednost šéfů vyždímat z tématu, co se dá, byla pro Tóei naprosto typická a Fukasaku tak měl možnost zažít podobné pocity jako před deseti lety před ním Teruo Išii se svým Abashiri Prison. Išii natočil celkem 10 z 18 dílů a dokázal se s nimi vejít do pouhých tří let (1965-67). Ale zpět k Bitvám. Fukasaku zde dokázal propojit vše, co ve svých předešlých filmech trpělivě piloval – precizní para-dokumentární styl (kamera neustále v pohybu, akce snímaná výhradně z jejího centra), komentář (někdy vnitřní hlas hlavní postavy, v tomto případě neutrální hlas vypravěče), mnohem realističtější vyobrazení představitelů jakuzy (a vlastně celé tehdejší japonské společnosti) a ikonický hudební motiv použitý vždy v zásadních momentech. Už v předešlých Fukasakových filmech vystupovalo velké množství postav, mezi nimiž byly často velmi podivné (ne)vztahy. V Bitvách to tvůrci svým cíleně dokumentárním přístupem, kdy chtěli co do rozsahu maximálně možně zpracovat knižní předlohu, dovedli do polohy ad absurdum. V celé sérii vystupuje tolik postav, že jen trochu nepozorný divák i přes informační titulky nemá příliš šancí pochytit celou síť vztahů a hierarchii jednotlivých gangů, které se neustále slučují, rozpadají, přeskupují a vzájemně napadají. I přes tento úvodní nápor, který později sice nepolevuje, ale divák už si na něj trochu zvykne, je první díl jednoznačně nejlepší. Pocit, že jakuza vznikla v podstatě z poválečné bídy, chaosu a zmaru je natolik pohlcující, že je možné odpustit i některé zmíněné ani ne nedostatky, spíše problematické aspekty, které komplikují divákovi čtení syžetu a následnou konstrukci fabule. Základní příběhová linie Bitev složitá není. Sugawara zde ztvárňuje Hirona, mladého jakuzu, kterého vyprávění začíná sledovat krátce po II. světové válce. Události, které uvnitř gangu zažije, ho nicméně přinutí změnit priority a následně i působiště, když postupně založí vlastní gang. V závěru první části Hirono dorazí na pohřeb člena bývalého gangu, a protože je v něm vnímán částečně už jako persona non grata, všichni očekávají nevyhnutelné. Hirono namísto toho rozstřílí fotku zesnulého a přilehlou výzdobu, čímž symbolicky on (i tvůrci) zabijí ideu džingi. Ideu, která stejně nikdy neexistovala a právě na pohřbu se její křehkost ukáže v celé své nahotě. Dva bossové, kteří přišli vzdát hold zesnulému gangsterovi, totiž zároveň mohou za jeho smrt. V druhém dílu se příběh více odklání od Hirona, což je i pochopitelné, protože stráví nemálo let ve vězení za několik vražd. V třetím a dalších dílech jde ale už opět o něj, Hironův příběh celou sérií prochází jako jeho pevná součást, jako pevný kmen, přičemž linie ostatních postav pak tvoří další a další příběhové větve. Závěr páté části, který se časově posunul na počátek 70. let, zastihne Hirona v situaci, kdy se rozhodne jako jeden z mála přeživších zanechat jakuzáckého způsobu života a opustit svět zločinu. Tedy svět, kde jedni přicházejí, druzí odcházejí, ale většina z nich umírá. Bitvy zcela jistě patří do zlatého fondu japonských kriminálních filmů a i celé japonské kinematografie.(7.5.2016)

  • Niktorius
    ***

    Na Fukasakův divoký a neučesaný styl jsem byl připravený, ale v tom množství postav jsem se ztratil už při čtení synopse :((2.1.2016)

  • ledzepfan
    ****

    Parádní a zároveň docela těžko žvýkatelné žužu prp labužníky. Hned ze startu film jede v poměrně svižném tempu, s kadencí ratatata kulometu představuje solidní hromadu postav, po celou dobu nic moc nevysvětluje a vlastně celkově se s divákem moc nemazlí. Ten musí být docela na pozoru aby chytal všechny ty intriky, byl v obraze kdo s kým a proti komu a do toho se snažil sblížit s nějákou postavou přestože tady nemají moc dobrou životnost a dost chladný styl vyprávění taky není zrovna příznivý pro nějáké ty hlubší sympatie. Tohle není pomaloučkej, houpavej a hřejivej Kmotr. Tohle je syrová, intrikánská, vzteklá, chaotická a chladná mapa Hiroshimského podsvětí.(12.1.2015)

  • Foma
    *****

    Celá série je fakt zábavná, strhující a něco se taky naučíme, o tom Japonsku :-).(1.12.2016)

  • neoBlast
    ***

    První díl Battles Without Honor and Humanity opravdu nemá daleko k epičnosti mafiánského Kmotra. Narozdíl od klasiky od Coppoly, ale nevychází z grandiózní knihy (prvního Puzova Kmotra stále považuji za nejlepší knihu co jsem kdy četl), nýbrž z novinových článků o reálných životech příslušníků Yakuzy v poválečném Japonsku. Je fascinující jak filmový styl vyprávění koresponduje se soudobou vlnou v Hollywoodu - agresivní kamera, hudba, nelítostné, nepříliš sympatické, charaktery. Žádný naleštěný Kurosawa se nekoná. Navíc má snímek vražedné nástup, kde se již během úvodních pěti minut seznámíme s tuctem postav a několika useknutými končetinami (a ne, doprovodné pomocné titulky bordel v hlavě nesrovnají). Celkově se Battles Without Honor and Humanity trochu s přibývajícími křížky zakuckává v "nemoderním" tempu, ale tolerantní divák může mít výborný zážitek z toliko realistické atmosféry. Určitě chci vidět i další části ságy. 65 %(17.9.2013)

  • Cedr
    *****

    První díl žánr transformujícího eposu začíná výbuchem atomové bomby shozené na Hiroshimu. Silnější stanovisko, že tento film se s ničím párat nebude udělat asi ani nešlo. A vskutku jen pár vteřin po úvodních titulcích ústřední hrdinové zamezí znásilnění o které se v poválečném chaosu pokoušeli američtí vojáci. Do toho všeho Fukasaku v bleskovém sledu představí dobrý tucet charakterů včetně jejich budoucích rolí v hierarchii yakuzy. A bude jen hůř. Mnohem hůř. Nové (a pro příběh naprosto zásadní) postavy přicházejí a (mnozí velmi rychle a nečekaně) zase odcházejí zleva i zprava celou pěticí filmů takřka neustále. Monitorovat kdo je kdo vyžaduje maximální úsilí. Monitorovat ale neustále měnící se vztahy mezi celkem takřka 50 mluvenými rolemi je úkolem skoro nadlidským. Vtip je v tom, že celá tato sága je právě postavena na těchto mocenských vztazích a orientování se v nich je naprosto a vyloženě zásadní. Odměnou za divákovu pozornost je dodnes nepřekonané mohutný epos, který nejenže s naprostým přehledem kraluje všem yakuza filmům, ale dost agresivně otřásá žebříčkem všech gangsterských filmů celého světa. A to nejlepší? Špičkový Kasaharův scénář je celý založen na skutečných událostech. Důležité si je uvědomit, že tato provařená větička není v tomto případě laciným marketingovým tahákem, ale dost zásadní informací. Ostatně v době vzniknu se film dokonce naopak nesměl propagovat jako film založený na pravdě. Kasahara nejenže zpracoval zápisky skutečného člena yakuzy, ale při psaní scénáře navštívil všechny osoby, kterých se tento příběh týkal a původní story v zápiscích zásadně rozšířil o nové události o kterých se při svém extenzivním researchi dozvěděl. Výsledkem je vskutku monumentální dílo, kterého se ujal Kinji Fukasaku, který v té době měl už solidní zkušenosti s bořením tradic yakuza žánru. V Battles Without Honor and Humanity se projevil vskutku naplno. Ruční a mimořádně dynamická kamera diváky poprvé vtáhla přímo do dění. Brutální akce a způsob její prezentace neměl tehdy obdoby. Fukasaku značně oživil i kompozici dialogů, které jsou středobodem celé série. Výsledkem je jedno z nejzásadnějších děl japonské kinematografie, ale hlavně úžasná podívaná, která nenechá diváka vydechnout.(31.10.2014)

  • inutihar
    ****

    Násilí, čest a tradice. Zrod moderní jakuzy v chaosu poválečného Japonska. I s ohledem na dalších několik dílů rozvíjejích původní příběh se dá film sledovat jako japonský Kmotr. Jeho kvalit sice série nedosahuje, ale i tak to je výborný zážitek.(3.4.2011)