Miláčku, pomoz mi

... a nezlob se, prosím. Já vím. Za dezerci stávajících, za  mozoly na srdci, neboť požádala jsem nejbližšího, když uzřela jsem pod římsami, v přední lodi, nový idol. Tys nedělal vědu. Tys vyklepal kamínky ze střevíčků, z duše. On roztopil, rozehřál kamínka, na mušle. Na pobřeží, "pro malířku." V pomerančovém háji hájí právo na dezertní lásku. (16.04.2023)

Sordi dokáže jako režisér uplatňovat stejné přednosti, na jakých postavil i svou hereckou kariéru - elegantně a sebejistě přeskakuje od klukovské rozpustilosti ke střízlivosti a vyzrálosti, od citu k rozumu, od humoru k tragičnu a celé jeho snažení působí tak lehce a samozřejmě, jakoby v něm nebyl ani náznak kalkulu. Amore mio aiutami je film, kterému z přísně kritického odstupu můžete leccos vytknout (třeba to, že ta poslední třetina na lodi je k předchozí části filmu trochu neuměle "naroubována") a lecjaký dnešní divák - pakliže na film nějakým nedopatřením narazí - bude asi volat "proč je to, ty vole, tak dlouhý"? Ale pokud se chcete nechat okouzlit, pak možná budete okouzleni. Způsobem, jakým se dá o citech, vymykajících se kontrole, natočit komedie, která není ani na chvíli vulgární. A s tak dospělým koncem, o jakém se dnešním žánrovým tvůrcům může jenom zdát. (05.04.2020)

Celkom dobre natočený film o manželstve, ktorý vo mne zanechal dosť zmiešané dojmy. Príbeh je totiž postavený na nezvyčajnom manželskom vzťahu. Giovanni je totiž neobyčajne racionálny muž a jeho vzťah s Raffaellou je síce vrúcny ale v zásade pragmatický čo v kombinácii s následným zamilovaním Raffaelly do iného muža vytvára množstvo komických situácií, s ohľadom na to, že sa Alberto Sordi a Monica Vitti v romantických komických polohách neocitli prvý krát. Nie je to síce treskuto vtipné, ale stále tu cítiť silný potenciál, keby sa herci trocha viac posnažili, tak by to mohla byť celkom slušná zábava. Žiaľ tieto ambície sa nenaplnia a príbeh má záver skôr manželskej tragédie ako romantickej komédie. Možno ho budem musieť pozrieť ešte raz vážnou optikou. (20.01.2024)

Alberta Sordiho znám jako herce, ale v roli režiséra jsem měl možnost ho sledovat prvně. Bohužel tento film je trochu i mimo notoricky známou pověst "italských manželství". Giovanni Machiavelli se totiž nejprve nemůže srovnat s manželčinou láskou k jinému muži, ale posléze ho nenapadne nic jiného než ženu od platonické lásky oddělit. To funguje jen do té doby, než se ti dva znovu potkají. I tak ale manžel trochu připomíná pejska, který plní ženě všechno, co jí na očích vidí a stává se tak trochu jejím slouhou, aby byla spokojená a neměla čas a chuť mu zahýbat. Jenže ona se zase své lásky vzdát nechce za žádnou cenu a před svým mužem hystericky pláče pro jiného, což si on musí nechat líbit. Jednak proto, že ji miluje a jednak proto, že mu vlastně ani nic jiného nezbývá. Ona nechce odejít, ale za vysněným amantem jít ani nemůže. A tak sledujeme de facto jen přetahovanou o to, kdo nakonec bude mít navrch, přičemž muž ani nemá moc šancí vyhrát. A ani ta slavná ohnivá povaha Italů se zde nijak neprojevuje. Dialogy jsou plytké stejně jako situace, které se neustále opakují a po čase začínají být ohrané. Nakonec manžel zjistí to, co kdyby udělal dávno, mohl si ušetřit spousty nervů a peněz, že "když se chce jeden trhnout, tak ten druhý mu v tom nemá bránit". (16.04.2023)

„Zíde z očí, zíde z mysle?” • Vskutku ani poriadne netuším, čo si mám vlastne myslieť o tomto »režisérskom počine« v podaní Alberta Sordiho, ktorý na mňa dýchal takou naprosto zvláštnou «neobyčajnou obyčajnosťou», pričom si k tomu ešte zahral i vo vlastnom titule, a tak práve teraz asi ani neviem správne posúdiť, že v podstate čo bolo v tomto prípade oveľa horšie; a to buď to, že pred kamerou ako ústredný protagonista: Giovanni Machiavelli, takmer úplne do bezvedomia surovým spôsobom [z]mlátil svoju zákonitú manželku Raffaellu v podaní Monicy Vittiovej, alebo skrátka som popritom všetkom [scenáristickom] vyčíňaní vnímal predovšetkým i to, že aj za kamerou to snáď ani nebolo o nič lepšie, nakoľko jeho réžia bola tak »extrémne nudnou«, že som tomu normálne ani nechápal, ako pri sledovaní tohto daného titulu pocitovo strašne trpím; presne tak: častejšie som mával zvláštnejší pocit, že namiesto reálnej, dvojhodinovej stopáže, malo toto dianie-nedianie, minimálne aspoň aj o dobrú hodinku viacej, ako v skutočnosti má, čo nikdy nie je pre potenciálneho diváka priaznivou správou, ak si čoraz viac dajme tomu uvedomuje, že sa v danej veci skoro vôbec nikam nepohne? • A rovnako asi nie je pre určitú postavu v manželskom zväzku priaznivou správou, ak jej ďalšia postava v opačnom pohlaví, zrazu znenazdajky len tak oznámi, že priamo z jej strany môže kľudne dôjsť k akejsi «potenciálnej nevere», keď odteraz sa vari automaticky natískala otázka v tom význame, že aké sú totižto vhodné možnosti na zažehnanie tejto manželskej krízy, kedy partner povedzme postupne zaviedol i akúsi »šokovú terapiu«, ktorá by teda nakoniec mala túto možnú cudzoložnicu vyliečiť i z porušenia VI. bodu ["Nezosmilníš"] podľa tabuľky klasického Desatora? • Ponúka sa síce viacero otázok, no bez jasnejších odpovedí, ako naozaj títo Machiavelliovci napokon dopadnú, kedy sa azda nejednalo vonkoncom o žiadny novátorskejší prístup, o ktorom by ste už nepočuli niekedy i predtým. • V rámci celku išlo o bežnú rutinu, ktorú by šikovnejší herec, resp. režisér v jednom a tom istom ponímaní, vedel podať o dosť zaujímavejším postupom; námatkovo ma momentálne z talianskeho prostredia napadá zrovna uviesť iba: Vittoria De Sicu. (27.01.2024)