Days of Betrayal II.
Režie:
Otakar VávraKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jiří Pleskot, Bohuš Pastorek, Gunnar Möller, Jaroslav Radimecký, Martin Gregor, Bořivoj Navrátil, Otakar Brousek st., Josef Langmiler, Rudolf Krátký (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Tento velkofilm Otakara Vávry předkládá podrobný záznam událostí, vedoucích k přijetí osudné, ponižující smlouvy, rozmluvy státních představitelů prý vycházejí ze zachovaných stenografických zápasů. Avšak zdánlivě objektivní pojetí je zcela poplatné ideologickým požadavkům - jedinou silou, která odmítala podřízení nacistickému Německu, se licoměrně stávají českoslovenští a sovětští komunisté. Dopad mnichovských událostí je sledován jak ve vládních kruzích (zvláště v protikladném přístupu poraženeckého Beneše a rozvážně bojovného Gottwalda), tak v osudech dělnických rodin a též u vojenských jednotek v příhraničních oblastech. Lid vedený komunistickou stranou se chtěl bránit, ale ničemná buržoazie jej zradila. Postižení vzhledu historických postav je přesvědčivé stejně jako napodobení způsobu mluvy, v gestech i chůzi, jen jazyková rovina není zcela domyšlena: zatímco Hitler vyřvává německy, francouzští a angličtí diplomaté mluví česky. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (70)
Neštěstí se dovršilo. Pátá kolona sudeťáků se projevila jako bídná čeládka, Beneš jako nerozhodný padavka, agrárnící jako z neštěstí vlasti tyjící prasata - občas to tak vypadá i doslova. Naši vojáci zhrzeně opouštějí moderní pevnosti, zatnuvše dlaně v pěst a slibujíce rozhodnou odplatu. Ne, ten odchod je opravdu moc hezká scéna. Ještě k Dolfimu - Gunnar Möller není žádná máčka, ale zkušený německý herec, a tady, ač hrál jenom psychopatického paňďuláčka, se předvedl dost slušně a člověk se u toho i pěkně nasmál. Mussolini byl ovšem zprzněn neskonale, podobal se více praseti než ducemu. Každopádně i tenhle film se počítá a pan Vávra je režisér první třídy. ()
Tenhle komentář píšu víc jak měsíc po shlédnutí filmu, v zájmu objektivity. A tvrdím, že z hlediska historického ani dramatického tam není nic, co si zaslouží takové odsudky, které se v některých komentářích objevují. Důvodem je zřejmě nesmyslně agresivní averze už jen proti slovu komunis-ta/-mus. Je samozřejmě zcela nepochybné a zřejmé, že vyobrazení Gottwalda a spol. jako těch pravých obhájců republiky je dobově podmíněno, některá slova z davu až tahají za uši, ale co se týče cesty k Mnichovu, jeho politického pozadí a rolí jednotlivých aktérů, jde o podání věrné a působivé. Plně se podepisuji pod komentáře sportovce, dr.fish (u prvního dílu) a některých dalších. Vávrovy schopnosti jsou patrné v davových scénách, herci jsou přesvědčiví a hudba pasuje. JESTLI NĚKDE SMRDÍ HOVNO, JE TO HOVNO ZRADY, PROTOŽE NEBÝT JÍ, NEMUSELI TU TEĎ NĚKTEŘÍ ŽEHRAT NA KOMUNISMUS. JSEM HLUBOCE PŘESVĚDČEN, ŽE KDYBY TZV. DEMOKRATÉ DĚLALI CO MĚLI, HITLERA BYLO MOŽNO ZASTAVIT. ()
Zatímco první díl vrcholil mobilizací, druhý díl Dnů zrady už jen pokračuje v zavedeném stylu. Hitler se dostává do ráže, naše už brzy exilová vláda propadá hutnějším depresím, Kléma má sem tam hezkou chvilku k pokorným dialogům... A vrcholem je logicky podpis Mnichovské smlouvy. Nicméně kdyby oba díly ubraly a staly by se jediným filmem, bylo by to ku prospěchu věci. Pak by bylo možné i tu "hrozbu bolševismu" vnímat bez příkras. ___ Na českém DVD pak zásadně chybí vyjádření Vávry, který v jiných případech neměl problém zavzpomínat i pro takové "úpadkové" medium. ()
Zrada dokonána. O nás bez nás. Naivní západ si mnul ruce jak naším obětováním zabránil válce, ale to ještě nevěděli co přijde. Úloha komunistů se pravda přeceňuje, ale jinak strhující historická výpověď.90% ()
Hudba ale dobrá... ()
Zajímavě natočené, ale tak nudné.... ()
O nás bez nás a proti nám. Jediné, co zde beru jako čistou práci soudruhů, je Krampolovo nadšení a nebojácnost. Určitě i Klementovo hrdinství, který je zde vylíčen jako samotný voják v poli, je účelové. Jinak je vše výborné, stejně jako v předchozí části. Benešova bezvýchodná situace, Chamberlainova naivní snaha vyjednávat a samozřejmě náckovská euforie. Liška se zde vytáhl snad ještě víc než předtím, skutečně tomu dodává vše, co je třeba. ()
Vyhrocená atmosféra, skvělé davové scény a naprosto báječný Pleskot v roli Beneše, který se z rozhodného státníka během chvilky proměnil v zoufalou trosku. ()
Film vzhledem ke své době obsahuje určité množství propagandy. Jedná se především o karikace pravice, scénky s komunisty + pár přidaných (zcela nepodstatných) scén. Tyto věci ale nijak nesnižujou historickou věrnost filmu. Každý divák pozná, že tyto scény nejsou pravdivé a dokáže si to přefiltrovat. Z filmu by se dnes dal sestříhat tak o 15 minut kratší film, který by ve výsledku byl tím nejvěrnějším historickým filmem všech dob. Pochybuju že to někdo udělá, ale musíte pochopit co tady chci říct. Dav příjde na hrad - nějaké projevy - jednání vlády - dav náhle začne zpívat na 5 sekund internacionálu - zase jednání ===== na zpívající dav zapomenout a jede se dál. Na tomto principu se na Vávrovu trilogii narozdíl od jiných filmů dá koukat a výsledný dojem je perfektní, takže odpad! zde není na místě. ()
Každý den někdo někoho zradí. Režisér Vávra tohoto záporného jevu využil a natlačil do kulis 2.SV. ()
Dvoudiskové vydání (106 + 92 minut) filmu Otakara Vávry, jak stateční komunisté nechtěli dát Němcům republiku a kapitalisté utekli. Pokud máte rádi paralelní realitu, prosím. ()
Je to o malilinko lepší než první díl.... Bylo tu trochu víc akce, dokonce sem tam probleskla snaha jak Edvarda Beneše, tak některých jiných o vyřešení situace jinou cestou. Navíc tu až tolikrát nezaznělo odvolávání se na sovětskou pomoc a scéna naštvaných vojáků v pevnosti se zakládala na skutečnosti... Závěr zobrazující odchod vojáků z pevnosti a přesun obyvatelstva do vnitrozemí by pak byl skvělý, kdyby se na konci neobjevil výrok Klémy Gottwalda... Takže i když je to pořád hnusná politická agitka, druhý díl nebyl tak příšerný jako ten první... ()
Druhý díl se věnuje situaci před podpisem a následném uzavření Mnichovské dohody. Mně přišel zajímavější z důvodu situace: "už jde do tuhého". Děj odsýpal a dobře se na ty politické intriky a machinace proti našemu státu dívalo, samozřejmě z kulturního hlediska. Když si pak člověk uvědomí, že to mohlo dopadnout úplně jinak, kdyby nebyl celý svět posraný z Hitlera, je to až k breku. A pro ty, kteří pořád polemizují, zda bychom se ubránili, tak neubránili. Bez vnější pomoci ne. Ano, dali bychom Hitlerovi po rypáku a bůhví jak by se potom vyvíjely dějiny, ale naše republika by byla rozbombardovaná od Luftwaffe a po několika týdnech, možná měsících, bychom zřejmě kapitulovali. ()
Určitě lepší než první díl. ()
ocenenia : MFF Moskva 1973 - Diplom poroty ()
Ve většině obdobných filmů se někdo hrdinně brání a někdo zbaběle útočí (lze i naopak, ale jen v rámci spřátelené produkce).Následně někdo hrdinně padne a někdo zbaběle zvítězí.-Todle je jediný dílko svého druhu, které by mohlo být završeno konfliktem mezi stranami při řádné inventarizaci kancelářského zařízení předávaných pevností. ()
Podrobnejsie som sa rozpisal uz v komentari k filmu Dny Zrady 1. A k filmu Dny Zrady 2 plati to iste, co som napisal uz u jednicky. 89 % ()
A druhá část spiknutí vládců Evropy, kde je zdůrazněno chování komunistů jako jediné správné a zdůraznění, že Sovětrský Svaz je přítel jediný a ten nejlepší. Zákulisní dohody bez účasti zástupců Československa předkládá Československu diktát. Z toho vyplívá, že jediným připraveným na válku byl do jisté míry jen Hitler se svým Německem. Chamberlain (Jaroslav Radimecký) je zde vyobrazen jako člověk, který nemá rád odporu při vyjednávání, ale protože si uvědomuje slabost své země, schválí a prosadí všechny Hitlerovo nároky vůči Československu. Daladier (Martin Gregor) je sice postaven do trochu příznivějšího světla a dokonce se snad rozhodoval o možné pomoci, ale nakonec oba dva ve jménu uchování světového míru, připouštějí historickou a národnostní křivdu. Zřejmě jim oběma pozdě došlo, jak se to bude vyvíjet dále. Klement Gotwald (Bohuš Pastorek) je zde vyobrazen jako jediný zastánce prostého lidu, který se snažil organizovat nějaký odpor, dokonce jsem v něm občas spatřoval postavu Jana Žižky z Vávrových filmů 50. let. Lidový dobrák, který chce pouze blaho lidu a je ochoten obětovat vše, zvlášť když to nebude jeho. Za zmínku už snad jen stojí rozhořčení komunistických bojovníků, když se rozhodlo, že se územním nárokům Německa podrobí republika bez odporu. Ano to rozhořčení na neschopnost kapitalistického státu, který jde vždy proti lidem chápu. Bohužel komunistické zřízení neznamená lepší svět, jen je jinak upravený a lže se úplně všem. ()
Podobně jako první části je spíš než děj samotný, zajímavější sledovat jak byl děj přetvořen ve prospěch komunistické ideologie. Je totiž překrouceno takových věcí, až hanba mluvit. ()
Dny zrady, největší velkofilm Československa s rozpočtem (v přepočtu na dnešek) 400 milionů korun, rozdělený na dvě části, byť tak úzce propojené, že by to bylo lepší jako jeden opravdu dlouhý film. Má to svůj smysl - ten film v sobě má mnoho směšných detailů, neskrývanou agitaci komunistů a Gottwalda jako hrdinu, jenže díky funkční střihové skladbě se mi do toho povedlo dostat a prostě jsem jen se zájmem sledoval děj a pitomostí si tolik nevšímal. Buď to, nebo je druhá část skutečně lepší - a dávalo by to smysl, protože mimo její začátek a konec zde nejsou kecy KSČ a Gottwalda a na těžce přehrávajícího Gunnara Möllera se dá zvyknout, když tu je několikanásobně víckrát na scéně než v první části. Filmařsky to sice málokdy přinese cokoli zajímavého, ale tématem a atmosférou by to skutečně mohl být skvělý český velkofilm... který ale vznikl za normalizace a už to dává jasně najevo, jak moc to pohřbívá výsledek. Celou první část jsem s tím dlouho bojoval a měl jsem pocit, že sleduji cosi mezi parodií a mizernou televizní inscenací. Že tu bude KSČ bojovat za blaho světa a že Sovětský svaz bude za hrdiny, které kdyby tehdy Beneš požádal o pomoc, tak by všemu zabránili a snad ani válka by nebyla, jsem čekal. Ale že mě bude rozesmívat představitel Hitlera při každé druhé replice, to bych fakt neřekl. Jako sorry, ale když srovnám Gunnara Möllera a Wolfa Musera, který ztvárnil Hitlera v seriálu Muž u vysokého zámku, tak je Muset nesrovnatelně lepší. Z něj jde strach a je nepříjemné ho jen sledovat, zatímco Hitler v podání Möllera má asi čtyři herecké projevy - 1. Za chvíli dostanu infarkt, 2. Za chvíli dostanu záchvat, 3. Naštvaný ksicht, 4. Mám pokročilou demenci. Třeba v tom je záměr, který mi úplně nedochází, ale vždycky když se Hitler rozeřval, tak jsem se musel začít smát. A úplně nejlepší je detail na něj, když vidí nadšení po svém projevu a on se tváří, jak kdyby zapomněl kde je, kdo je, co se tu děje a kde má brýle, které nikdy nenosil. V nějakém Tromáckém filmu by vynikl líp. A co se týče té inscenovanosti, nejvíc bije do očí opět ve scénách z první části, kde při prvním záběru s Benešem vidíme, jak má spoustu práce a okukuje nějaké papíry na stole, ale vše to vypadá směšně a uměle. Takových míst je tam opravdu mraky, ale jak už jsem psal, přijde mi, že jsou hlavně v první části. V druhé se objevila i scéna, která mě vyloženě nadchla - je to ta s rodinnou večeří, kdy všichni netrpělivě čekají, jestli z rádia ohlásí válku či ne, jedni se bojí, druzí jsou optimističtí, do toho se s mezerami opakuje znělka zpráv v rozhlasu (což mě vždycky znepokojovalo, prostě má něco přijít a stále to nepřichází, tudíž se stal problém a nikdo mimo studio neví, jaký), pak přijde otec s tím, že jeden jejich syn byl zastřelen Němci a v tu chvíli se všichni dozví o mobilizaci. Sice mě štve, že ona rodina pak z dění zmizí (až na úplný závěr), ale přesto mi tahle scéna přišla nesmírně působivá - a naprosto upřímně. První části dám takové zmatené 2* se shrnutím Nevěděl jsem, jestli se mi to líbí nebo ne, přičemž označení "líbí" zde znamenalo "je to vtipný brak" - který mě ale zároveň upřímně bavil. a druhé částí dám čisté tři se shrnutím Nebýt vší té agitky, mohlo to být solidní a silné, ale takhle se to nevyhlo patetickému nacionalismu typickému pro normalizační válečné filmy, které nemůžou mít podle historie šťastný konec, ale aby v nich něco šťastného bylo, musí přijít štěstí z pocitu jednoty. 2*/3* () (méně) (více)