History of Philosophy
Režie:
Otakar VávraScénář:
Otakar VávraHudba:
Jan BranbergerHrají:
Jan Pivec, Ladislav Boháč, Vladimír Hlavatý, Stanislav Neumann, Jindřich Plachta, Zdeňka Gräfová, Ela Poznerová, Karla Oličová, Zdeňka Baldová (více)Obsahy(1)
Slečna Elis má na bytě litomyšlské studenty, filozofy Frýborta, Vavřenu, Špínu a Zelenku. Výbojný Frýbort a tichý Špína milují Márinku, dceru paní domácí Krupkové. Špína nedokáže dát Márince svůj cit najevo a trápí se jejím nezájmem. Vavřena je zamilován do schovanky aktuára Roubínka, Lenky. Roubínkovi by však raději viděli, kdyby dal přednost jejich dceři Lotty. Filozofské Majáles je Metternichovým příkazem zrušeno jako ryze česká slavnost, ale studenti Majáles přesto oslaví za účasti celého města. Nájemníci slečny Elis jsou za to potrestáni karcerem. Špína, neúspěšný při závěrečných zkouškách i ve vztahu k Márince, odchází do kláštera Milosrdných bratří v Praze. Rok 1848 přinese zřízením konstituce nový život i do poklidné Litomyšle. Frýbort a Vavřena se stanou důstojníky studentské legie, která se vydá na pomoc Praze, vzbouřené proti rakouskému absolutismu... (ČSFD)
(více)Recenze (48)
Prtevedenim romanu Aloise JIraska na filmove platno se ze zajimaveho romanu stal jen standardni dobovy film bez vyraznejsiho zablesku kvality. ()
Abych si tenhle film dokázal užít, zřejmě bych musel žít v tak vypjaté době, jako byla ta předmnichovská, kdy pocit ohrožení národa budil vlastenectví. Filosofská historie je tímto značně poznamenána, kdysi snad v dobrém, dnes ve špatném slova smyslu. Až a zda přijde čas blanických rytířů a bruncvíkova meče, snad hvězdu přidám. Dříve ne, nebudu si přeci hrát na Proroka. ()
Alois Jirásek je dnes - jak mu to kdysi předpověděl jeho mladší současník F. X. Šalda - mrtvým autorem. Je to velká škoda nejen pro tohoto vynikajícího Čecha, ale ještě větší pro jeho národ. Celá řada jeho skvělých románových skladeb (PROTI VŠEM, BRATRSTVO, TEMNO, F. L. VĚK, U NÁS, PSOHLAVCI) patří do zlatého odkazu naší národní literatury právě tak jako některá z jeho dramat (LUCERNA) či ostatních drobnějších próz (NA CHLUMKU, STARÉ POVĚSTI ČESKÉ, ZÁHOŘANSKÝ HON). Románová povídka FILOSOFSKÁ HISTORIE je vroucím Jiráskovým ztotožněním s vrstevnatě výrazným litomyšlským geniem loci a připomenutím národotvorných dálostí měřeno pohledem jeho života vlastně současným. Otakara Vávru k Jiráskovi přitahovala i jejich velká společná láska: František Palacký. Poměrně obsáhlá úvodní pasáž se svým záběrem snaží naznačit přednosti, ale i slabší místa výchozího půdorysu Vávrova autorského záměru. Povídka i film sám jsou vlastně souborem několika vypjatých obrazů z let 1847-1848, doby, která tolik připomíná konec šedesátých let minulého století. Zkostnatělá vrchnost královéhradecké diecéze, posilována policejním Metternichovým režimem, vytváří v pozdním biedermaieru litomyšslkého měšťanstva ovzduší takřka nedýchatelné, ale současně jaře veselé nezkrotným temperamentem i svobodomyslným liberálním smýšlením početného studentského houfu kolem filozofických studií. Mohu jen souhlasit s tím, že ze čtveřice poněkud přezrálých studentů nejlépe obstojí Jan Pivec, pro něhož film znamenal vzácnou příležitost předvést na stříbrném plátně to, co běžně zvládal na divadelních prknech; svůj standard zvládli na solidní úrovni i Boháč (skvělý přednes proklamací v osmačtyřicátnickém stylu), Neumann a do značné míry i Eleny Hálkové a "Špína" Vladimíra Hlavatého. K Pivcovi lze přiřadit Plachtu. Za zmínku také stojí nevypučelý talent-projev Karly Oličové (vyženěné neteře Edvarda Beneše) i připomenutí mladičkého Svatopluka Beneše. Podobné ocenění zaslouží i režie a kamera. Kvalita filmu kulminuje v jeho úvodu a v první části; poslední třetina se láme do spěšně natáčených i hekticky stříhaných scén revolučního roku a posléze vyúsťuje do poněkud křečovité a deklarativní idyly svatebního ruchu. Naopak kresba provinčních salonů a krámů i jejich až figurkovitě působících lidiček či náladových momentů během zvlášť vypjatých interiérových rozhovorů je až drobnohledně přesná a zdařilá. Skutečnost, že film natočený během pouhých 11 natáčecích dnů mohl sáhnout po mezinárodním filmovém ocenění v již tehdy prestižních Benátkách, povyšuje také vedle přetrvávající hloubky vlastního diváckého zážitku tento velký Vávrův juvenilní čin do klasického zlatého fondu naší národní kinematografie hraného filmu. ()
Navzdory negativním konotacím, kterými bylo obklopeno celé Jiráskovo dílo i jeho osobnost (zejména po roce 1945), z filmových a televizních přepisů lze překvapivě doporučit jako aktuální či v jiném smyslu kvalitní či zajímavé prakticky všechny tituly. Jirásek sám se dožil pouze první němé Lucerny, ze které byl nadšen. Z éry třicátých let pak vynikají Psohlavci, Vojnarka, Filosofská historie i nová verze Lucerny stejným dílem. Vávra vsadil na klasický titul, zkušené tvůrce a nechal rozkvést mladé herectví Boháče a Pivce (Vavřeny a Frýborta), aniž by jim do hry příliš zasahoval. Boháč znovu horoval pro éterickou Oličovou, stejně jako v K. H. Máchovi, který měl premiéru o dva měsíce dříve. A Pivci se zas líbila Elena Hálková, z Národního. Z Národního byla i Ela Poznerová (Lotty Roubínková), ve 20. letech vítězka Miss Československo z regionální sekce v nadnárodní soutěži Fanamet z roku 1927. O dekádu později ovšem již zcela řadová česká herečka, bez dalších ambicí uspět za hranicemi. Z celkové bilance nejlepší službu udělala nicméně Filosofská historie Heleně Friedlové (slečně Elis), která debutovala ve zvukovém filmu až v Srdci v soumraku o rok dříve a nesla si s sebou škatulku přepisu časopiseckého románu podle Maryny Radoměrské, což je poněkud jiný žánr, než Jirásek. ()
Ačkoliv bych mohl Filosofskou historii snadno kritizovat za přemíru vlastenectví, nebudu to dělat. Vznikla rok před pádem Československa, v době, kdy to (nejen) za hranicemi bublalo jako v papiňáku, a tak toho kromě roku 1848 hodně říká také o nástupu druhé světové války a o tom, že se Češi i tehdy burcovali a národní hrdost posilovali, jak jen to šlo. Literaturou, divadlem, filmy. Otakar Vávra si s debutem poradil dobře a spousta scén je působivých - ze studentské oslavy přímo dýchá a voní jaro, Špínův odchod do kláštera je zase patřičně trpký. Z obsazení je třeba pochválit samozřejmě Jana Pivce, Jindřicha Plachtu a Zdeňku Baldovou, velice se mi však líbila i půvabná Karla Oličová. Scéna potlačení vzpoury se Vávrovi povedla, akorát ji bůhvíproč podkresluje nevhodná "jásavá" hudba (ale vlastně to možná byl záměr). ()
Vivat academia, vivat professores, vivat Jirásek....und Böhmen, Böhmen über alles. A chudák Špína! ()
Otakar Vávra již od začátku točil filmy, které mapují historii českého národa. Naštěstí u toho i zůstal. Tento snímek nás zavede do doby, jež je opět plná německé nadvlády. 400 let od upálení mistra Jana Husa i bitvy u Lipan bojový a revoluční duch v utiskovaném českém národu ještě nezanikl, ba naopak, přetrvává ve studentech filosofie, kteří v Litomyšli zapálí oheň revoluce tím, že zorganizují zakázané, ryze české, slavnosti Majáles. Vše vyústí v nešťastnou revoluci roku 1848. Kvalitní herectví, příběh, drama, humor i přehled krásných žen československé kinematografie. Revoluční film, natočený před nejtěžšími léty českého národa. "Žižka a Franc Josef, to byli ti největší Čechové". ()
Myšlienka fajn, bojová scéna dobrá, ale tie dialógy a hlavne postavy? Film vznikol v roku 37; presne v strede medzi Scarefaceom a Casablancou. Vznikol v Československu, točili ho Češi; to nebolo Slovensko, to bolo Česko - kultúra stáročí. Čistá paródia, bez omluvy. ()
Velmi příjemná výprava do malé osady zvané Litomyšl, která je zajímavá zejména z hlediska zkoumání tehdejších zvyků a poměrů ve společnosti. Nejvíce mě zaujalo asi to, že tehdejší svět a mužové byli nepěkně zpomalení ve vývoji. Teprve po třicítce začínali svá studia na místní univerzitě. Sice jsem tuhle dobu, bohudík, nezažil a ani se mi nechce trávit čas internetováním, abych si následně mohl hrát na filosofa, ale předpokládám, že je to ultra píčovina. Krom toho se mi film ovšem líbil. Divák se dozví kupříkladu, jak obtížné tehdy bylo prosadit si a zorganizovat obří ilegální studentský mejdan, nebo že ženy tehdy ještě byly vzorem cudnosti. Doba před rozmachem masmédií byla vůbec zajímavá. Tím, že se k běžnému lidu dostával od vrchnosti jen úzký proužek informací, který bylo snadné seshora kontrolovat a lůza si tyto informace neměla jak ověřit, tak slovo panovníka bylo prakticky svaté. Proto tehdy ještě neznělo slovo "vlastenectví" jako slovo sprosté a tamní mužové byli ochotní bez mrknutí oka položit život za ubohé spory a pochybné zájmy panovníků. Studenti stojí na prahu snad každé větší revoluce. Docela se mi líbil i prudký přechod ze studentským nahánění sukní k válečné vřavě. Krásně to poukazuje na to, jak křehká politická situace tehdy byla. Važme si těch lumpů, kteří jsou ve vládě nyní. Jejich zločiny se týkají pouze transakcí čísel na bankovních účtech, ale nenutí nikoho, aby pro ně prolíval krev a pokládal život. Velmi si cením toho, že se navzdory době vzniku snímek netopí v patosu a působí docela přirozeně a příjemně. ()
Opulentní nuda. Ambiciózní Vávra tehdy bezesporu zaujal svým režijním přístupem, který se ostře odlišoval od ostatních, přesto se mnohé z jeho historických filmů se současným divákem spíše míjejí. Jiráskova novela nepochybně zavdávala velké naděje v době (1937) natáčení tohoto filmu, kdy se znovu hrálo o osud utiskovaného Československa, dnes z toho všeho vyčuhuje už jen nesnesitelný patos, s nímž i jinak skvělí herci deklamují obvyklé fráze o svobodě, útlaku a lásce. ()
"Kdož by z celé duše na vás nevzpomínal, léta studentská." Vávrův debut prokázal jeho cit pro adaptace. Vhodně zvolení herci - jak čtveřice studentů, tak jejich partnerky nebo Jindřich Plachta (v roli rádobyvlastence aktuára Roubínka). Jan Pivec v roli Frýborta správně donchuanský. Jeho odsuzování "knihožroutů" příběh příjemně odlehčuje. Zasazení do historického kontextu je zdařilé. Pohladí ovšem hlavně kamera snímající lyrické pasáže - promenádu v parku, hru kuliček nebo vzájemné pohledy dívek a chlapců při majálesovém průvodu. ()
Celovečerní Vávrův debut, apel na národní hodnoty, boj proti útisku a zákazům a na srdce každého dobrého vlastence. Hodně mě zaujala Karla Oličová, prakticky neznámá herečka výrazně specifického vzhledu. A vzhledem k roku, kdy byl film natočen a uveden do distribuce, poslední věta vyznívá tragikomicky. ()
Sbírka biedermeierovských obrázků, ne zcela výstižných, na ose poněkud mdlého vyprávění o litomyšlských studentech, poplatná měšťáckému sentimentalismu ohlížejícímu se za raným národním obrozením jako za časem, kdy šlo světu porozumět. Řádný svět ale Vávra nepodal ani dekorativně jako akademičtí malíři předešlých dekád ani epicky a pateticky jako Jirásek. Vzniklo jen cosi přibližného, co vypovídá o nejistotě, kterou snad režisér zakoušel vůči vzdálené látce nebo vzhledem k vlastní cestě. Kompromisu se revoluční téma příčí a ani to nejprostší, co takové postoje doprovázelo, jím neotřese. A tak ani diváka nepřesvědčí o tom, že je tu něco, co zbývá milovat. ()
Film Otakara VÁVRY z r.1937, t.j. téměř z počátku naší kinematografie. Jako vždy, za každou revoluci stojí pokrokově smýšlející lidé = vzdělané mládí t.zn. studenti. V tomto duchu je podle Aloise Jiráska natočen i tento film a na svou dobu velmi zdařile. ()
Alois Jirásek by měl z tohoto filmu radost, protože se povedlo převest na filmová plátna prakticky celý román. Vynecháno toho moc nebylo. Ovšem, kniha je mnohem více vlastenecká. ()
V téhle adaptaci je příliš mnoho patetických obrázků. Vrcholem jsou Lenčiny slzy při četbě Máje v doprovodu deště dopadajícího na rozkošně rozkvétající třešeň - nebo co to je za strom. Ale student Špína je jedna z mých nejoblíbenějších literárních postav, a ve filmu je ztrvárněn na výbornou. ()
Spousta patetický hereckých kreací, ale sem tam i něco pro zasmání. To, co bylo myšleno vážně, se moc vážně brát nedalo, ale kdybych na to koukal v roce 1937, bral bych to určitě úplně jinak. ()
Vávra uměl! Převést nejkrásnější písmo Jiráskovo do živých obrazů s nosnou dávkou dramatického napětí, navíc jako svůj debut a ještě k tomu s dvěma tisíci komparsisty... to by mohl závidět kdejaký hollywoodský nádeník! ()
Vynikající adaptace Jiráskova románu. Jeden z nejlepších filmů doby. ()
Obrazově výborně zvládnutá jiráskovská adaptace se zcela nejiráskovským, ale dobově pochopitelným závěrečným apelem. Co už je horší- studiová kašírovanost pražských barikád bije do očí a kazí dojem z dramatického finále, nehledě na to, že představitelé „pánů filosofů“ by svým stářím patřili spíše na univerzitu třetího věku. ()