Journey to the Seventh Planet

Už v raných časoch sci-fi filmov sa objavujú základné tézy, platné v anglosaskej kultúre prakticky dodnes. Strašenie zlými mimozemšťanmi, ktorí sa nás snažia vyhubiť a preto musíme strieľať bez rozmýšľania a ako prví. Takisto tu zaznie hneď na začiatku filmu zaujímavá veta, že píše sa rok 2001, všade je mier, ľudstvo opustilo koncept vojny (iba mimozemšťanov môže organizovane likvidovať pri stretnutí) a OSN je jedinou vládou na Zemi.  Hmm... V roku 2001 tieto globálne šialenstvá práve naplno začali, len rozmýšľam, čo to bolo, nejaká udalosť v roku 2001, ktorá toto všetko mohla odštartovať. Na filmoch je krásne vidieť programovanie verejnosti a sú akýmisi časovými kapsulami. Je na tom krásne vidieť, ako sa niektoré procesy plánujú desiatky rokov dopredu. (30.07.2022)

Céčková záležitost natočená za pár chechtáků s efekty který už v té době působily lacině a komicky natož pak dnes. Já mám ale pro podobný brakový kousky celkem slabost a jednou za čas si nějakej takovej dopřeju. Navíc tenhle je zabalenej do velice sympatický stopáže takže je z toho nakonec velice pohodová jednohubka. (06.07.2023)

Vypravěč:„Příběh, který uvidíte, se odehrává v době, kdy člověk již pochopil složité zákony pro cestování vesmírem. Jsme v roce 2001, život člověka se zcela změnil. Planeta Země již není ničena válkami a nehrozí ji zánik. Člověk se naučil žít sám se sebou“. První minuta filmu a hned tohle! V tomto idylickém roce 2001 se pětičlenná posádka vesmírné lodi vydává na cestu k sedmé planetě naší sluneční soustavy – k Uranu (anglicky Uranus, všichni herci se snaží, aby to nevyslovovali jako „Your Anus“. Ne náhodou byl dle Futuramy „Uranus“ v roce 2620 přejmenován na „Urectum“, aby si z jeho názvu už nikdo nemohl dělat hloupé vtípky). Cesta na Uran proběhla hladce, zde však posádku čeká velké překvapení. Jediným obyvatelem planety je obří mozek, který využívá vzpomínky kosmonautů a na povrchu planety jim z nich vytváří iluzorní svět. Námět trochu připomíná klasiku Forbidden Planet (1956), částečně i Tarkovského Solaris (1972). Kvalit ani jednoho z nich ale bohužel nedosahuje: herci jsou velmi podprůměrní, ale není se co divit, když měli za úkol zahrát veselou kopu pěti výletníků na návštěvě vzdálené planety a odříkávat dialogy typu: „There was a girl, Lise…a real chick. Hey, she was German, too. A U.N. biological expert. Boy was she biological. I wish I could have taught her my kind of biology“… podobných řečí film obsahuje víc než dost. Triky jsou také často neúmyslně legrační, na plátně se objeví nemotorně útočící obří ještěr i pavouk, nikdy však v jednom záběru s někým z posádky. Na druhou stranu, vizuální stránka je místy velmi vydařená (extravagantní skafandry, les z ledových stromů), nejdůležitější ale je, že se tvůrcům podařilo navodit tajemnou atmosféru světa, jehož návštěvníci mohou jen ztěží rozlišit, co je realita a co pouze výplod jejich fantazie - a to je hlavní důvod, proč mne tento film tak bavil. (23.07.2007)

Ako málo stačilo v minulosti štúdiovým bossom ( a to nemyslím rozpočet 75 000 $ ), aby boli s filmom spokojní. Jeden štúdiový lesík, štúdiový interiér raketoplánu, jedna stop-motion kreatúra, zblízka točená tarantula ( príšerky pre akčné sekvencie ) a nejaká ta modelka pre pánske potešenie. Toť vsjo. (15.08.2017)

Plakátové info: JAK HLUBOKO JSOU V KAŽDÉM Z NÁS SKRYTY ZAKÁZANÉ TOUHY? NESNESITELNÉ OBAVY? CO TO JE ZA STRAŠLIVOU ZÁHADU VE SVĚTĚ UVNITŘ NÁS? ___ Sidney Pink a Ib Melchior (ten především) byli experti v produkování extrémně levných sci-fi béček, kdy na natáčení jim stačilo třeba i 5 dní a rozpočet čítající několik desítek tisíc dolarů. Tady si rozdělili práci scenáristy, střihače a režiséra a aby ušetřili ještě více, vše spíchli v Dánsku, rodné Melchierově zemi. Teda kompletní filmový štáb, včetně herců (s čestnou výjimkou Agara) byli Dánové a později předabováni. Pobaví už začátek, kdy vypravěč všem sdělí, že v roce 2001 se už člověk naučil žít sám se sebou, bez válek, pouze s touhou dobývat vesmír. První půlhodinu si film vystačí s jednou místností coby interiér kosmické lodi a několika umělými stromky ve studiu, které představují zalesněnou krajinu s mlýnem a potokem na Uranu (odtud „sedmá planeta“), která je ve skutečnosti holografickou projekcí zlého monstra s vizáží velkého mozku s jedním okem. Druhá půle je již vizuálně poutavější, všechny ty pichlavé zmrzlé stromy s „amoniakovým sněhem“ (přesná citace), obří krysou s kyklopovitou hlavou a obří tarantulí, jejíž útok je tak špatně zkomponován a sestříhán, že i Bert I. Gordon by zrudnul studem. Na triky nebyly peníze, takže laserovité paprsky ze zbraní vypadají jak ledabyle načrtnuté tahy štětcem, silové pole je prostě začerněná půlka obrazu, do které herci lezou a nechybí nezbytný ženský element – tři dánské fotomodelky – coby iluzorní projekce, která má ošálit naše milé hrdiny. Ale co mě upřímně potěšilo, bylo po delší době zase vidět béčkovou legendu Johna Agara. Sice chlapec trochu zešedivěl a pohubl, ale byl to pořád on, ten týpek s rošťáckým úsměvem. (08.09.2015)