Kladivo na čarodějnice

Není to špatnej film, i přes spoustu historických blbostí se mi to celkem líbilo. Za blbosti považuju třeba používání tortury, jak to tam uvádějí. Tortura se směla používat jen na obyčejný lidi a měšťany, na nikoho jinýho a to ještě čtyři krát po patnácti minutách a mezitím musela být přestávka. Postupně ale mohli měnit typy. A další věc. Tortura se používala vždycky, i když se obžalovaný přiznal, tak pak přistoupili k tortuře, protože ve středověku panoval názor, že pravdu lze říct jen po očistě bolestí. Ale taky je pravda, že když někdo použil torturu a někoho neusvědčil, tak pak za to zaplatil pokutu nebo šel do vězení. Co se týká filmu, chyběl mi v něm propracovanější děj a nějaká postava, se kterou by se člověk mohl ztotožnit. Ani hlavní hrdina Lautner mi nijak neštymoval. Kaplickýho knížku jsem nedočetl, protože je strašně zdlouhavá a o ničem (a ne že bych ne čtenář teda jsem, na kontě mám tak jeden až dva tisíce knih, ale kdo by to počítal). Co se týká kostýmů, tak jen lituju, že to není barevný, protože by to s klidem strčilo do kapsy tehdejší výpravný velkofilmy jako Angelika nebo Spartakus. Ale co se týká zábavnosti, tak si to s těmi dvěma nemůže dát ani jednu partii šachu. Prostě to není zábavný. Tvůrci to až příliš brali jako umění a drama a přirovnání politických procesů v padesátých letech (tohle nemám z vlastní hlavy, protože to bych tam skutečně nenašel) a přestali to brát jako film pro lidi, kteří se chtějí podívat na zajímavej příběh. Kdyby skončili trochu jinak, nebo kdyby hlavní hrdinové nebyli kněz a inkvizitor a to ještě celej film braní jako zrcadlové opaky sebe sama, možná bych to považoval i za zábavnej film. Ono totiž sice tradice a předsudky říkají, že klasická (literatura film a i jiné umění) má být dostatečně nestravitelné, ale není to pravda. Klasické nemusí být nestravitelné nebo zdlouhavé nebo nudící. Vemte si Dickense. U jeho knížek se vždycky pobavím, protože i když to neříká na plnou pusu, vždycky nějak nějakou tu lidskou vrstvu zesměšní. A o to jde. Nemusí to říkat nijak směšně. Nemusí tam být humor jako v nějaké estrádě, ale něco, nad čím by se člověk mohl usmát tam být mělo. I Spalovač mrtvol s Rudolfem Hrušínským je film na velmi temné téma, ale určitému typu humoru se tam neubrání a moc to tomu prospělo. Tady jsou až příliš vážní, zbožní, zhýralí nebo ustrašení. Ale nic jinýho. A to mi vadilo. (01.03.2006)

"V Olomouci žije bývalý inkviziční soudce......vykonával svojí praxi úspěšně 40let......co jste si přál pane?" Před bohem jsme si všichni rovni, u kůlu skončí pán i žebrák. Malý žebrající kamínek spustí lavinu, která s sebou nabalí kohokoli. Boblík je na koni. Jeho klid a sebevědomí je nestoudné, stejně jako jednoduchost, která z celého tématu přímo srší. Je to jednoduché, obviníme ty lidi z něčeho, co nemohou vyvrátit, a budeme je mučit a vyslýchat tak dlouho, dokud se nepřiznají, a když to vydrží, tak to bude hlavní důkaz toho, že jsou ve spojení s ďáblem. Jednoduché rady od nejen duchovního, ale i pokrevního bratra "víš co bratře? Drž hubu!" a dokoná to jednoduchý přístup kompetentních lidí, kteří tomu mohli zabránit "přiznali se ti lidé, přiznali tak co.....a ten Turek před Vídní...no nějak to dopadne". Politika současnosti bez příkras v podání nejsilnějšího a nejdéle vládnoucího politického systému, fungující na základě utrpení druhých ve jménu Boha. Vávra toto dílo natočil jako reakci na komunistický monster proces se Slánským. Jediný rozdíl je v tom, že obžaloba není vlastizrada, nebo velezrada, ale čarodějnictví. Film, se kterým jsem vyrůstal. V raném mládí jsem utíkal od televize před Lohniským, v pubertě jsem prostě nedokázal pochopit tu nespravedlnost a dnes jsem z tohoto filmu nadšen. Herecky bezchybné, až na pana Šmérala a Kemra. Ti nehráli. Ti se na chvíli převtělili do jiných lidí, jeden do pana z Edelstadtu a druhý do jeho sluhy. "Ďábel vší mocí usiluje o nadvládu nad světem, avšak bůh všemohoucí nám dal možnost odkrýt toto nečisté hnízdo, sláva jemu navýsost obdařil nás ctí, že můžeme toto nečisté hnízdo zašlápnout úplně ho zničit a vykouřit ohněm". (13.09.2011)

Je tohle vůbec možné u nás natočit? Ano, kdysi to šlo. Film je přímo úžasnej. Postavy bezchybné. Nejvíce mě dostává pochopitelně pan Šmeral, který hraje inkvizitora tak zaníceně, že se bezesporu zařadil mezi nejodpornější filmové postavy všech dob. Slovo inkvizitora byl zákon. A co se týče doznání při mučení tak to je kapitola sama pro sebe. Vsuvky pana Lohnického a úvodní píseň pouze dokreslují bezchybný film. Hudba fascinující! 100% (05.10.2008)

Dobrý počinek Otakara Vávry. Ukázalo se, že obsadit do titulní role méně známého herce se někdy vyplácí. Elo Romančík v roli Lautnera podal výborný výkon. Všechny však předčil a zastínil vyšetřující soudce Boblig Vladimíra Šmerala, jehož herecký výkon byl velmi působivý. V menších rolích zaujali především oběti vykostruovaných procesů. Zejména brněnská herečka Lola Skrbková v roli žebračky Maryny, která svojí naivitou tyto procesy spustí. I ve zralém věku dokázala tato herečka skvěle sehrát tragickou roli, tak aby zaujala a rozloučila se tak důstojně se svojí filmovou kariérou. Po letech se začala vracet před kameru i soudně rehabilitovaná Jiřina Štěpničková, tentokrát v roli souzené Doroty Groerové. Devět let vězení sice vzalo herečce pověstnou krásu, ale její výkon poukázal na to, že herecké umění nezlomí ani komunistický kriminál. I přes působivost filmu, kterou zapřičinila především realističnost kamery Josefa Illíka, se tento film z hlediska historie Československé kinematografie trochu přeceňuje. V době vzniku, tedy po srpnu 68 byla jeho dvojsmyslnost evidentní. Dnes už tahle struna není tak citlivá. (27.10.2006)

Kdybych měl někomu doporučit film, který s ním spolehlivě emociálně zamává, nebyl by to ani explozivně romantický Moulin Rouge, ani historicky tragické Statečné srdce ba ani děsivý Vymítač ďábla. Byl by to tenhle Vávrův opus na téma nezastavitelná zvůle moci, vykřičník křičící do světa o vítězství omezenosti a hrubé síly nad osvíceneckými ideály a lidskou spravedlností. Příběh o bezmoci, o nevině, o krutém zlu, proti kterému není zastání... o bolesti, před kterou tváří v tář neexistuje odvaha ani přátelství. Je už jedno, jestli budete tento příběh interpretovat jako historickou výpověď o inkvizičních hrůzách nebo jako obžalobu bolševických monsterprocesů u nás a hlavně v Sovětškém svazu... poselství je bolestně všeobecné. Ten vztek, ta žluč, která ve mě vařila, když Šmeralův inkvizitor (špičkový výkon) zkoušel malíčkem teplotu svého vína s horkou vodou je nepopsatelná. Jediná útěcha pro pánské obecenstvo může být snad jen půvab krásné Soni Valentové, jinak je poselství filmu pusté a zoufalé jako nespravedlnost světa sama. 100% (Mimochodem, kolik stupňů tortury si myslíte, že byste vyrželi, než byste zradili přátelé a rodinu? Jestli nad těmito otázkami nechcete uvažovat, na Kladivo raději zapomeňte...) (17.11.2006)