• Matty
    **

    V normalizačním Osvobození Prahy působí patetická adorace lidu, komunistické strany a sovětské armády kašírovaně. V poválečné Němé barikádě silně budovatelský tón ještě nachází své ospravedlnění. Lze věřit, že takhle nějak to Vávra, Drda a nemalá část národa skutečně vnímali. ___ Prahu, hrdinně bráněnou dělníky koordinovanými vševědoucí komunistickou stranou, podle filmu osvobodila Rudá armáda. O ideových spojencích a nepřátelích Němá barikáda nepochybuje. Němečtí civilisté od prvního dne povstání v ukradených kožiších kvapně opouštějí město, francouzský zajatec při pohledu na vlající trikolóru v předtuše počínající barikádní revoluce úlevně vzdychne „Liberté!“ a polská soudružka nedlouho po vyskočení z vlaku, vezoucího ji zřejmě do Terezína, vrhá granát po německém vojákovi. Němce je potřeba vyhnat a zlikvidovat, od Francouzů se lze inspirovat jejich slavnou revolucí a s Poláky možno navázat oboustranně prospěšnou mezinárodní spolupráci. Alespoň slovem jsou zmíněni Američané, kterým se do osvobození našeho hlavního města „asi nechce“, kdežto Rusové, se „musejí rvát o každej kilometr“. Pro „vyvážení“ je mezi všemi statečnými Čechy jeden oportunistický zbabělec, který ke stavbě barikád přispěje všehovšudy jednou dlažební kostkou. ___ Pražské povstání je ambivalentně interpretováno jako spontánní revoluce pracujícího lidu, i jako pečlivě organizovaná akce (inventura zbraní), jejíž účastníci si rozhodně najdou čas na ujasnění své ideové pozice. Ve prospěch komunistů byla výrazně redukována také role České národní rady a generála Kutlvašra. Vojenské velení povstání rezignovaně vyčkává, zatímco komunisté na barikádách nasazují své životy. ___ Překrucování historické skutečnosti bych Němé barikádě odpouštěl ochotněji, kdyby nebyla tak neskutečně utahaná. Ve snaze zmapovat na neadekvátně malém prostoru celé povstání nejsou postavy výrazněji prokreslené, ani typově dostatečně odlišné. Individuální dramata by zřejmě měla splynout do revolučního kolektivního boje (kolektivní je zde i líbačka s fešnou tramvajačkou), ale jednotlivé akce se odehrávají nezávisle na sobě, bez dynamizujícího prostříhávání nebo gradace, bez naléhavosti, kterou by si látka zasloužila. Ospalé tempo naruší a o jediné vzrušení se na samém konci filmu příznačně postará Rudá armáda, na jejíž příjezd stejně jako zaměnitelné postavy dvě hodiny čekáme. Cenou za ideologickou poplatnost je neschopnost filmu vtáhnout nás do vyprávění a tím i přesvědčit, že právě tento výklad Pražského povstání je tím nejlepším. 50% Zajímavé komentáře: sportovec, Zloděj kol, Marthos(18.6.2015)

  • Zloděj kol
    *****

    Hned v roce 1946 se objevilo několik filmů, které reagovaly na válečnou zkušenost. Drtivou většinu produkce s touto tematikou tvořily příběhy o nezdolnosti a hrdinství českého národa, občas zůstalo u patetických hymnů, jindy se podařilo realisticky vykreslit lidský příběh. Po dvou válečných komediích (Nikdo nic neví, Velký případ) se objevilo i výjimečné svědectví o době, ve které jsme žili, a z níž cosi stále trvá, příběh židovského transportu Daleká cesta. Ve stejném roce se Otakar Vávra rozhodl natočit svůj první historicko umělecký dokument. Němá barikáda Jana Drdy představovala opravdový literární bestseller a tudíž i vhodnou předlohu pro film. Vávra spojil své zkušenosti, opět se podařilo docílit přiměřených hereckých výkonů a viditelně se učil na škole anglického civilního dokumentarismu. Film je historicky pokřivený stejně jako byla pokřivená doba, ve které vznikal. Zachycuje pouze jednu stranu pražského povstání. Vlasovci se zde pochopitelně neobjevují, stejně jako fakt, že Rudá armáda zachytila v Praze už jen zbytky německých posádek. Přesto Vávra natočil film, který na mě dodnes působí silně emotivním dojmem, a to už vůbec nemluvím o tom, když jsem ho viděl v dětství poprvé. Vznikl příběh o pražském povstání a o lidech, kteří se jej zúčastnili. Jinak vzniknout ani nemohl, pokud se nechtěl střetnout s režimem. Byl logickým vyústěním doby. Z řady angažovaných filmů s hrdinskou tematikou je umělecky nejzdařilejší. Výrazné výkony Barbary Drapińské, Jaroslava Marvana a Vítězslava Bočka. Pan Vávra vystupuje v televizi jako pamětník a režisér filmů s Adinou, Lídou a Natašou. Ale měl by občas mluvit i o letech následujících. PS: Někteří recenzenti si tento film viditelně pletou s Vyšším principem Jiřího Krejčíka (1960). V tomto filmu má slovo dělnická třída, zastřelení studenti se tu nevyskytují.(8.2.2004)

  • sportovec
    *****

    Osudem i různě zvládanou limitou Otakara Vávry jsou historické okolnosti, které ovlivnily takřka polovinu jeho dlouhého života (letos tento pozoruhodný muž dovrší své sedmadevadesátiny). Ve většině případů se však s ožehavými tématy, která volil, dokázal vypořádat na buď solidní, nebo i velmi dobré úrovni. To, co kolegové porůznu uvádějí jako Vávrův zápor - poplatnost době - neplatí jen pro film, ale i pro jeho literární předlohu (Jan Drda byl právě v padesátých letech předsedou Svazu československých spisovatelů, tedy suprarežimistickým literátem). Přesto obraz osamělé barikády na strategickém místě i odhodlání jejích obránců nejsou kašírované. Naopak - kus z nálady té horečné doby necelých pěti dnů Května 1945 tu určitě zůstal zachycen. I při oprávněně konstatovaných nedotaženostech je však nutno film vnímat především v dobovém kontextu boomu budovatelského kýče literárního, divadelního i filmového. Dokázalo-li toto dílo odolat tak zhoubnému přívalu, nemůže nebýt neumělecké a neplnohodnotné. Soudím, že je ještě něčím víc. Dílem nadčasovým pro syrovost svého vypovídacího záběru. V mnoha ohledech svou nesestříhanou syrovostí snese srovnání s prvními díly italského neorealismu - mj. Rosselliniho ŘÍMEM OTEVŘENÝM MĚSTEM. Rušivé momenty v kompozici filmu jsou odhadn utelné jednak v úvodu, zejména však v závěru filmu, kam Vávra na pokyn Kopeckého - jak sám uvádí ve své vzpomínce - vložil scény ze svého střihového dokumentu CESTA K BARIKÁDÁM.(20.10.2007)

  • dr.fish
    ****

    Mladá socialistická republika potřebovala nové hrdiny. Ti, jež padli na barikádách se jimi stali. Začátek filmu by neměl odradit, neboť nám museli tvůrci vysvětlit děj, abychom to třeba nějak špatně nepochopili. Vše se dělo hlavně pro slávu strany a lidu. Poté začíná příběh vcelku lidský, občas proložený nějakou agitační větičkou. Skvěle ilustruje atmosféru poúnorových let. Jinak je to ovšem velkofilm jak má být. Jsem rád, že máme něco takového natočené, abychom na své padlé hrdiny nezapomněli. Zasloužili by si ale nějaký nový objektivnější pohled na věc. Bohužel se jim dnes už asi nikdo věnovat nebude...70%(10.6.2012)

  • Marthos
    ****

    V únoru 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana, která provedla výrazné a zásadní změny i v kinematografii. Film v dalších letech sloužil především oficiálním mocenským záměrům. Není proto divu, že tehdy vzniklo nejvíce snímků, zobrazujících tématiku II. světové války a nacistické okupace. Hlavním atributem těchto filmů je zobrazení hrdinství, jehož nositeli byli většinou obyčejní lidé se "správným" třídním původem a "správnou" politickou orientací. Jedním z prvních filmových odkazů byl snímek Otakara Vávry Němá barikáda, natočený podle námětu a scénáře Jana Drdy. Autor zde popsal skutečné události z pražského květnového povstání v boji o Trojský most. Dvouhodinový monumentální spektákl se však nevyhnul – a ani nemohl – dobově poplatným manipulacím. Už jeden z prvních záběrů prozrazuje, že podnět k povstání zavdalo »podzemní vedení KSČ«, což je čirý nesmysl (krajské ilegální vedení KSČ v Praze bylo kompletně pozatýkáno v březnu 1945). I samotné řízení povstání je ve filmu vylíčeno zkreslujícími prostředky; příslušníci čs. armády (ve filmu zastoupené majorem v podání Miloše Nedbala) vystupují jako bázliví a pesimičtí a tak jsou to vlastně komunisté (Hošek a spol.), kdo celé povstání zachraňuje. Tím zůstala zcela odsunuta skutečná historická úloha generála Kutlvašra, který měl na zdaru celého povstání značný podíl. Vrcholem této záměrné demagogie je výrok jedné z postav (Kroupa) na otázku, proč Praze nepomůže americká armáda, protože se jim prý "nechce". Tím je jasně předdefinováno, čí vojska v závěru filmu hrdinové vítají. Naopak je zde poměrně zdařile zobrazen vývojový (levicový) posun obyvatelstva během nacistické okupace. Tento posun je demonstrován na postavě četnického strážmistra Brůčka (Jaroslav Marvan), který za první republiky rozháněl komunistické demonstrace a v závěru povstání při pohledu na vlajku Sovětského svazu uznale prohlásí: "Jo, dělali jsme tenkrát pěkný blbosti. Tak mi ty pendrekářský starý časy odpusť." Komunistickou interpretaci pak podtrhuje i fakt, že film nemá ústřední dějovou postavu, hrdinou je tu prostý lid. I ten je ovšem důkladně rozdělen. Vedle neohrožených, přímých a silných jedinců (v jejich čele stojí dělník, uhlíř, komunista a četař) se nacházejí vyložení zbabělci. Zcela výjimečné postavení v celém filmu zaujímá polská dívka Halina (Barbara Drapińska), osvobozená krátce předtím z koncentračního tábora, přesto v obdivuhodné psychické i fyzické síle. I přes zmíněné výtky, v celkovém pohledu na dílo ovšem nezbytně nutné, patří Vávrova a vlastně i Drdova BARIKÁDA k nejpůsobivějším snímkům s tématikou okupace. Stále je to ovšem film, který by si zasloužil hlubší historický rozbor. Otakar Vávra se pak k událostem pražského povstání vrátil ještě jednou o několik let později v třetí části volné trilogie s názvem Osvobození Prahy.(5.3.2009)

  • - V Prahe sa nebojovalo na mostoch, ako vo filme, len na brehoch. (andykovac)

  • - Německé tanky útočící na mostě jsou střední tanky Panzer IV. (Žralok)

  • - Za svou roli získal Jaroslav Průcha ocenění Laureát státní ceny. (M.B)