Pacientka Dr. Hegla

Odvaha, s jakou si Vávra tehdy, v období nacistické okupace, doslova vyvzdoroval natáčení stejnojmenného románu přední levicové spisovatelky Marie Pujmanové, byl opravdový hazard se štěstím. Drama mladé dívky, která se bezhlavě zamiluje do charismatického lékaře, vázaného manželskou povinností, sice v mnoha ohledech zavánělo neúspěchem, ale Vávra dokázal z poněkud osvětového příběhu vykřesat vynikající civilní film, zbavený veškerého literárního patosu. Obsazením temperamentní a okouzlující Adiny Mandlové proti eroticky přitažlivému Otomaru Korbelářovi vzniklo správné napětí, které diváky rozdělilo mezi sympatizanty nečestného dr. Hegla a příznivce svedené Karly. Problematika svobodného mateřství tehdy náležela mezi zapovězená témata a teprve prostřednictvím Vávrova filmu bylo možné zahájit širší diskusi, která by vedla k ozřejmění společenských morálních pravidel. V jistém ohledu pak román i film nabízejí výjimečnou příležitost dotknout se reálných skutečností, objevivších se v české kultuře během války spíše okrajově. (09.03.2009)

Při pohledu na fakt, že jde o první film podle Pujmanové (o adaptaci stejnojmenného románu z roku 1931), nositelky Státní ceny z roku 1937, mohla by zaniknout skutečnost, že z jiného pohledu šlo de facto jen o rutinní navázání na herecké párování Korbeláře s Mandlovou. Ti již bok po boku vytvořili hlavní postavy v Nevinné (1939) podle de la Cámary. Přičemž jako lékař se Korbelář osvědčil již ve Zlatém člověku (1939). A v Pacientce Dr. Hegla skutečně nacházíme mnoho dozvuků právě z těchto starších filmů. Něžný je zde mladičký Svatopluk Beneš jako nešťastný snoubenec, herci starší generace jsou báječní všichni, od Baldové po Šlemrovou, Svozilová je rutinovaná a dokonale studená, dokonce ani vedlejší role svěřená Zorce Janů nedopadla špatně. Ale titulní role svěřená Mandlové v klíčové době jejího filmového zrání, zdá se, ji poněkud zaskočila. V dobré polovině scén je téměř nesnesitelná a nelze skutečně mluvit o tom, že by právě ona měla být považována za jedinou moderní herečku své generace. (23.09.2020)

Vávrovi se podařilo zkazit Pujmanovou málem na úroveň červené knihovny. Lví podíl na tom nese nepochopitelně přehrávající Beneš. Navíc poetické oko Pečenkovo zřejmě bylo ochromeno ječným zrnem a nedokázalo zvítězit nad šedí a banalitou, podařil se jen jeden záběr přes žaluzie, což je na kameramana Pečenkových kvali žalostně málo. Naštěstí je ústřední dvojice Mandlová a Korbelář bezchybná, takže společnými silami vytahuje snímek do průměru. (16.10.2019)

Vkusně a po filmařské stránce kvalitně natočená moralita, ve které se občas zablesknou psychologické momenty i okamžiky civilního herectví Mandlové. A nevadil mi ani trochu přepjatý optimistický konec, naopak v dobových podmínkách byl takto podaný výraz naděje více než potřeba. Co však snímek velmi sráží dolů je zachovaný literární jazyk, který jde silně proti pozitivním snahám uchopit moderně zatuchlou předlohu. (25.10.2009)

Průměrný film točený ve válečných letech. Má stále přitažlivé téma: mladá holka, starší ženatý muž a když jde navíc o společenský významnou osobu ( v tomto případě o lékaře) senzace je na světě ! Ženské publikum slzí, kinosál narvaný, kasovní úspěch zaručen. Námětově nic nového, ale hraje zde 9 prvorepublikových hvězd. Marie Pujmanová napsala pro mladá děvčata varovný román a pan Otakar VÁVRA jej pohotově uvedl na plátna našich kin. A musím přiznat, že zdařile. (10.12.2007)