Dům na prodej

Absurdní černá tragikomedie o zapadlém městě a jeho obyvatelích, kteří téměř všichni do jednoho pro získání potřeb k svému přežití upřednostnili účast na laboratorních experimentech v pozicích pokusných králíků před zaměstnáním a řádnou prací, nese v sobě klasický rukopis nestora francouzského nezávislého filmu Jeana-Pierra Mockyho. Ale zároveň mi na Mockyho tahle silně alegorická potemnělá hříčka připadala nezvykle depresivní, až mě tou svou prazvláštní šedivou atmosférou a některými zvraty dokázala znepokojit a vyvolávala místy těžce popsatelnou hořkou pachuť. Bylo mi ovšem jasné, že s takovým obsazením tohle musí být pro mě zážitkem a taky že bylo... Značně nízký rozpočet a skoro až amatérský styl kamery způsobily, že jsem navzdory výrazné stylizaci měl z onoho absurdního příběhu až neuvěřitelně civilní dojem. Náležitě jsem si tady vychutnal herecké mistrovství pana Serraulta i dalších výborných herců, ale rovněž úžasnou hudbu Vladimira Cosmy, který pro Město na prodej vytvořil jeden ze svých nejpovedenějších soundtracků, v souladu s filmem a jeho atmosférou se pohybujícím v bohatém rozpětí od jednoduchých melodií s nádechem grotesky a chytlavých šlágrů, přes symfonicky povznášející motivy až po mrazivé, temné tóny a uzemňující rekviem. I díky Cosmově hudbě se pro mě jedná nezapomenutelný film, který bych ovšem doporučil spíše jen těm, kteří tvorbu a styl režiséra Mockyho znají, mají v oblibě a tuší, co přibližně od tohoto svérázného tvůrce mohou očekávat. Ostatním bych v případě zájmu na začátek upřímil pozornost na režisérovy mnohem sevřenější a diváčtější komedie ze 60. let. [80%]              **** PS: Nevím, kdo tady přiděloval ten český název, ale jelikož slovo ville znamená ve francouzštině město (a nikoliv dům), správně by to mělo být Město na prodej. (09.12.2021)