Režie:
Otakar VávraKamera:
Jaroslav TuzarHudba:
Václav TrojanHrají:
Karel Höger, Miloš Nedbal, Vlasta Fabianová, Bohuš Záhorský, Jiřina Šejbalová, Miriam Hynková, Luděk Munzar, Otomar Krejča st., František Filipovský (více)Obsahy(1)
Premiéra Srpnové neděle, první divadelní hry Františka Hrubína, se konala v Národním divadle 25. dubna 1958. Příběh lyrické komedie se odehrává ve dvou horkých dnech v malé jihočeské vsi. Na břehu malého rybníka se scházejí letní hosté a místní mládež. V Hrubínově hře, tak jak je typické pro celé jeho básnické dílo, jde o konflikt mládí a stáří, života a smrti. Mládí zde zastupuje medička Zuzka a její milý Jirka. Ne věkem, ale smýšlením a cítěním k nim patří místní poštmistr a Zuzčin strýc inženýr Mixa. Proti nim stojí stárnoucí poživačná Věra Mixová, její slabošský milenec redaktor Morák a dvojice bezdětných manželů Vachových. Hra si získala nesmírnou oblibu u obecenstva a vítězně prošla všemi většími českými scénami.
Premiéra filmového přepisu se konala 12. května 1961. Otakar Vávra přizval ke spolupráci téměř všechny tvůrce divadelní inscenace. Režisér Otomar Krejča napsal společně s Vávrou scénář. Představitelé hlavních rolí jsou stejní - Karel Höger jako Morák, Vlasta Fabianová jako Mixová, Jiřina Šejbalová a Bohuš Záhorský v roli Vachových a Luděk Munzar jako Jirka. Pouze Radovana Lukavského nahradil v roli poštmistra Miloš Nedbal a roli Zuzky místo Marie Tomášové představovala Miriam Hynková. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (46)
Plochý louh Hrubínova převratného dramatického textu. Vávra z něj nedokázal vytěžit víc než harmonickou výtvarnou složku Josefa Svobody, silné herecké výkony a idylickou atmosféru Jižních Čech. Drama uvnitř postav a zejména mnohovrstevnatou postavu Moráka však film jaksi po špičkách obchází poněkud homolkovskou kritikou maloměšťáctví. Celkově vzato se tu vytrácí ona monologická nesourodost komunikace i deziluzivní pohled na mezilidské vztahy, který příkře kontrastuje s přírodní harmonií. Zatímco Hrubín v divadelní verzi dokázal jít hluboko do rozporné povahy člověka jako bytosti intimní / veřejné a vytvořil jedinečný jazyk na pomezí lyriky a dramatu, filmová předělávka sklouzává v duchu dobového schematismu k optimistickým ideovým frázím... ()
Filmová adaptace Hrubínovy divadelní hry, jejíž scénář napsal sám František Hrubín. Zabývá se opět pro něj tak typickým konfliktem generačním, propastí, která zeje mezi mladou nastupující generací a generací lidí zralých, zkušených, ale zatížených vahou a tíhou doby. Jde o jakýsi významový zlom reprezentující začátek tání komunistického režimu po roce 1956, tedy po smrti Stalina i Gottwalda. Jenže film Otakara Vávry je stále poznamenán dobovým schematismem (např. postava redaktora a básníka v podání Karla Högera meditující o letadlu s vodíkovou pumou...), povahy lidí jsou místy ploché, vztahy mezi nimi zjednodušené a paušalizované (,,A řezat!") a v podstatě na nic směrodatného nepoukazuje... ()
Scénář: Otomar Krejča a Otakar Vávra. V kostce, jde o jeden vskutku nevšední a zcela obyčejný prázdninový příběh, kde se během dvou posledních srpnových dní, setkávají u jihočeského rybníka v Třeboni, různí lidé, ruzných profesí a povah, v podstatě tři věkových generací. Řeší se tu jednotlivé vztahy i přes velké generační rozdíly. Známkuji jen dvojici bezdětných maloměšťáckých manželů Šejbalová+Záhorský, která byla výborná a tak trochu film oživila a přiblížila se původní předloze a dále místo kde se filmovalo, tam je z vlastních vzpomínek opravdu krásně. Jinak ale nuda (banální konflikty, uvažování, rozmluvy), hodící se spíš na divadelní jeviště, ostatně tam se dostalo inscenaci pod Krejčovou režií oproti filmu daleko většího uznání....ps: Igi B. : Taky jsem si všiml, ale to bude nejspíš tím, že šlo o divadelní inscenaci, nězatíženou nějak politicky:-) Zajímavé komentáře: Radek99, Sportovec, igi B., Lish84. ()
Tento film je typickým důkazem toho, že kvalitní předloha a scénarista, kvalitní režisér a elitní herecké obsazení nemusí vždycky znamenat pět hvězdiček. František Hrubín jako scenárista se moc nedržel vlastní předlohy a to rozhodně filmu uškodilo. V tom mi dá určitě za pravdu ten, kdo předlohu četl. Vznikly tak jakési střípky původního literárního díla, které se nepovedlo slepit dohromady. Vávra propásl šanci pro kvalitní zfilmování díla, protože dnešní generaci už by se nepovedlo věrně zachytit poetiku Hrubínova díla na filmové plátno. ()
Prostě jen takový dobový (a dobou ovlivněný) příběh. Ale prosím - právě na svou dobu (!) - všiměte si - žádní soudruzi, žádné soudružky, žádné budovatelské problémy či ideové konflikty, žádné šaškování u vody s lístkem od ROH za budovatelskou práci někde ve fabrice... Prostě jen obyčejný příběh obyčejných lidí (samozřejmě v dobovém nazírání a k obrazu doby řádně vyfabulovaný), kdesi v srpnovém létě, jeden den a jedna noc, střet generací, postojů a životních peripetií... A troška toho >schematického< myšlení... :-) . . . Vlastně to bylo takové >poetické drama< o lidech někdy před padesáti lety. S odstupem a s tolerantním pochopením zasluhující (už jen za tu filmovou poetiku a poctivou filmařskou práci) minimálně ty poctivé tři hvězdičky... - - - P.S. A navíc barevný, širokoúhlý (v televizním uvedení bohužel z těch svých 2,35:1(?) tradičně oříznutý)... ()
Globální charakteristiky tohoto filmu české (československé) karikatury chruščovovského tání jsou určitě přesné. Sám nevím, co bych k nim dodal. Zcela jinak ovšem film vyzní, položíme-li jeho raison d´étre do dobových souvislostí. Odezněl šestapadesátý rok, na Letné se stále tyčila "fronta na chleba", jak se říkalo také Stalinovu pomníku a republika se stále nevymanila z novotnovské gigantománie plynoucí z dozvuků bruselského úspěchu a vrcholící novou zglajchšaltovanou ústavou (měla platit až do r. 1992, tj. nejdéle ze všech našich dosavadních ústav) a novým názvem hlásajícím údajné dovršení výstavby socialismu (ČSSR). Kritická vlna tu nesporně byla, ale limitována mírou iluzí o skvělé budoucnosti společnosti, na niž ještě nedolehla tíha gigantomanské třetí pětiletky ani přípravy třetího sjezdu spisovatelů. Tu přechodnost, tu pofidérní jistotu naprostých nejistot film celým svým založením, poetikou, domyslitelným působením cenzury, vlastně zrcadlí přesně. Ano, taková ta doba prvních let relativní stability novotnovského režimu byla. Pestrost šedi, kterou vyzařovala, nelhala. Nelže o ní ani tento pokrouceně pravdivý, rozporuplný Vávrův a Hrubínův film. ()
Jan Tříska tu místy vypadá jako Richard Harris. ()
Lyrické dílko s velikány českého hereckého nebe. ()
Komunisté točili lyriku v Chlumu u Třeboně. ()
Srpnová neděle se stala manifestem nového neplakátového divadla v Krejčově programu činohry Národního divadla. Prošla přitom dlouhým vývojem od symbolistické pohádkové hry s vodníkem a rusalkami k prchavému zachycení jediného dne, kdy se na břehu jihočeského rybníka scházejí »lufťáci« z Prahy s místními a baví se na taneční zábavě. Jiný »děj« hra nemá, každá postava však za sebou vláčí příběhy svých zpravidla traumatizujících osudů, ke kterým se v hovoru stále vrací – jenže nikdo nikoho neposlouchá, monology se míjejí. V lyrizujícím oparu scény Josefa Svobody, hudby Václava Trojana, režie Otomara Krejči a v provedení populárních herců se Srpnová neděle stala jednou z nejúspěšnějších inscenací činohry Národního divadla (163 repríz v letech 1958 až 1961). Film, bezprostředně následující jevištní provedení, sice mnohé z Hrubínova sžíravého obrazu české společnosti neakceptoval, nicméně v rovině estetické snímek dosahuje maximálního účinku. Vávrova ryze filmařská praxe vynikajícím způsobem zhmotňuje to, co jevištní nastudování může spíše jen naznačit a exteriérové sekvence v okolí jihočeských rybníků nabízejí ještě konkrétnější model hrubínovské rozervanosti. A zatímco z kdysi slavné divadelní inscenace dnes zbylo jen několik zažloutlých novinových kritik a hrst vzpomínek, filmový pás navždy uchoval mimořádné herecké kreace legend české Thálie, počínaje Fabianovou, Šejbalovou, Záhorským, Högerem, Nedbalem a konče Munzarem, Třískou i Miriam Hynkovou, nastupující generace, silně ovlivňovanou už jakoby novým pojetím divadelního herectví tak, jak jej interpretoval nejvýrazněji právě Krejča. Pokud se Hrubín vskutku hodlal vyzpovídat, a já jsem o tom přesvědčen, nikdo mu nenaslouchal. Cejch přitakávače režimu mu zůstal zčásti jistě právem, vždyť dobývání člověka ze sebe má v Srpnové neděli přídech socrealistického inženýrství lidských duší. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. // Pochvalu si ovšem zaslouží kolega Blofeld a jeho zevrubný příspěvek. ()
Právě při tomhle filmu mě napadlo, že někdy filmy hodnotím podle množství zajímavých, filozofických vět, které obsahují. Každý člověk je charakterizován větami, které sám od sebe vyslovuje. To je známá věc, i když ne pro každého. No nebudu to rozpitvávat, film mě překvapil právě tím počtem zajímavých vět. A v některých žádanějších filmech nezazní ani jedna filozofická věta, takže jsou jen jak říkal E. Kant - kratochvilné, takže nepovznášejí, ani neoznačují realitu přesnými slovy, jsou jen vycpaným show, zatímco v tomhle filmu tyhle záblesky jsou. A to není málo. ()
Pozdější adaptace F. Hrubína se Vávrovi povedly víc, takhle je to Krška na půli cesty, kde září hlavně Vlasta Fabiánová a Jiřina Šejbalová. ()
Jestlipak víte, kde se natáčela Srpnová neděle? V Chlumu u Třeboně, mojem městě rodném. Jestli si všimnete v orchestru toho chlápka, co hraje na klarinet, tak to je můj děda. Tak nevím... nebyla by vlastizrada dát míň hvězdiček? --- "Kdo to kdy viděl: tady má každej hned hodinky a motorku. A to se rozumí hned ženskou." - "A řezat!" ()
Přestože Vávra zaoblil všechny hrany Hrubínovy předlohy, vrhající lidské city „na veřejnou cestu“, kde s nimi slunce vykoná své, zestetizoval svět prorezlý nenaplněním a přeplněním, z něhož každého vidoucího mrazí, a tím vše charakteristické vlastně ztlumil, vytvořil pozoruhodný film, který připomíná úpalem rozpálenou četbu dramatu v omamných jihočeských exteriérech. Z Hrubínova ostrého profilu zbylo jen málo, ale přesto nikdy neodolám a pátrám po tom, jak do sebe prorůstá idealizace a kritika, okouzleně sleduji, jak si hrají světlo a tma s krajinou, a nechám se uhranout Fabianovou, Högerem, Munzarem, Záhorským a dalšími… ()
docela slabota, na divadle to muselo být MNOHEM, MNOHEM LEPŠÍ... // chybou je skutečně upozadění postavy Moráka (Höger) na úkor manžela, kterého hraje Krejča. Škoda. // Herci si z divadelní inscenace přenesli do filmu četné rekvizity... ()
Žhavým srpnovým nedělím dávám bez pardónu pět hvězd. Nesmí jít ovšem o film... ()
Vávra se tedy jako režisér moc nepředvedl - opřel se o atmosferickou kameru a o výkony talentovaných herců a co se týče filmové řeči, zůstal věrný zcela klasickému narativu a stylu, který ve spojení se zachovalým divadelním projevem působí dost těžkopádně a dost škodí lyrické předloze. Nepodařilo se sem převést její lehkost a navíc je všechno bráno až moc vážně, banální děje měly smysl, když na ně bylo nazíráno s nadhledem, ale zde skutečně dávají najevo zbytečnost této adaptace, které rok 1960 už nesluší. I její stylizace se drží o nějakých deset let zpátky a je bez rozmyslu narušována moderními výdobytky, které se vrkádají i do promluv postav. Hrubín si musel na zachycení ducha svých předloh ještě pár let počkat. Přesto však tento snímek má své klady - generační střety mají občas něco do sebe, Fabianová hraje dostatečně zajímavou postavu, která si zachovává svou hloubku, Šejbalová se Záhorským dobře působí jako odlehčující element, Höger neměl moc přílležitostí přerůst prvoplánově negativní postavu člověka zbytečného pro nový řád. Ve snímku jako by se zastavil čas, postavy skutečně i svým projevem nepoukazují dostatečně na současnost, jako bych těch deset let trvání nového řádu nemělo na změny žádný účinek, mladá generace zůstává mladou generací a nelze na ní vztahovat jeho výdobytky, jak bylo v době vzniku vnímáno. Forman to za pár let vyjádří skutečnou situaci naplno a bez slitování. ()
Hrubínova poetika velmi slušně zpracovaná a výborně zahraná. ()
Ano, zítra si tedy vyletíte na Měsíc. Hned se hrbatí narovnají, lidi si padnou kolem krku, Adenauer se přihlásí do strany... ()
Související novinky
Otakar Vávra: 1911 - 2011
Ve věku 100 let zemřel včera nejstarší žijící český režisér Otakar Vávra. Režisér před nedávnem podstoupil operaci zlomeniny krčku, kterou si přivodil krátce po jarních oslavách svého významného… (více)
Role Věry Mixové patřila prý k vrcholům bohaté divadelní kariéry jedné z našich nejvýznamnějších hereček, paní Vlasty Fabianové. Samotná inscenace v režii Otomara Krejči se díky šťastnému spojení se scénografem Josefem Svobodou a výtečnému obsazení (Fabianová, Höger, Lukavský, Záhorský, Šejbalová, Munzar, Tomášová) dočkala velkého úspěchu - na repertoáru vydržela po čtyři sezóny a celkem se dočkala 163 provedení (více než kterákoliv jiná premiéra sezóny 1957/1958 včetně slavného Osbornova Komika s Ladislavem Peškem). Otakar Vávra při přípravě filmové verze šťastně převzal většinu obsazení (jen Radovana Lukavského nahradil v roli poštmistra Miloš Nedbal a Marii Tomášovou v roli Zuzanky Miriam Hynková) a ke spolupráci přizval i Krejču a Svobodu. Proč je tedy filmová Srpnová neděle tak bezkrvá? Jak píše paní Fabianová ve svých vzpomínkách: "Ohlas na úspěch Srpnové neděle dorazil až na Barrandov. Filmaři vycítili příležitost zase si jednou zafilmovat krásné rybníky, soumrak, mlhy, západy slunce na široké plátno, na barvu... Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Tak, jak byla atmosféra třeboňských rybníků hmatatelně přítomna mezi kamennými zdmi Tylova (dnes Stavovského - pozn. aut.) divadla, vytratila se, když byla realizována in natura. Stylizovaný Hrubínův dialog se nepodařilo vtěsnat do konvencí filmové řeči." Hrubínova původní hra je svou podstatou velice křehká. Vávra ve svém scénáři (který napsal ve spolupráci s Krejčou) razantním způsobem narušuje její uzavřenost do jednoho srpnového dne a noci tím, že v prvních dvaceti minutách rozehrává to, co se odehrálo ve dni předcházejícím - ve snaze Srpnovou neděli rozpohybovat ji tak do značné míry rozplizává. //Ve filmových adaptacích divadelních her to vůbec není neobvyklá chyba - nejkřiklavějším příkladem poslední doby je patrně filmová verze Višňového sadu s Charlotte Ramplingovou, v níž režisér a scénárista Kakogiannis dokonce rozehrává, co se dělo před začátkem hry v Paříží, čímž ovšem takřka fatálně snižuje význam příjezdu Raněvské coby klíčové události v textu.// Tímž krokem Vávra zbavuje zřejmosti i symboliku všudypřítomných lampionů, která byla na jevišti tak krásně čitelná - v prvním dějství se věší, v druhém svítí, ve třetím jsou poničené a strhané. Dále se nemohu zbavit dojmu, že jevištní Srpnová neděle musela být podstatně více lehkonohá - někdy bývá uváděna jako "lyrická komedie". Vávrův film je lyrický velice důkladně, ale komiku v tradičním slova smyslu můžeme hledat maximálně ve žlučovitě zahořklých výstupech manželů Vachových (Záhorský-Šejbalová). Do jisté míry čechovovsky komediální je potom závěrečná scéna, v níž se Mixová, která velice dobře ví, že umí plavat, pokouší o demonstrativní sebevraždu skokem do rybníka - tato scéna je patrně také jedna z těch, které se do paměti diváka zapíší nejvíce, a právě v těchto scénách se Vávra drží původního textu nejpřesněji. Aby nedošlo k mýlce, herecké výkony jsou samozřejmě na vysoké úrovni. S tímhle obsazením to nemohlo být jinak - o hereckých kvalitách všech zúčastněných není třeba se rozepisovat. Hercům však ani za mák nepomáhá volba záběrů; Fabianová s Munzarem vedou lyrický noční dialog na břehu rybníka - střih, kamera snímá východ slunce nad rybníkem (přesně jak psala Fabianová - "na široké plátno, na barvu..."), dialog pokračuje jen ve zvukové stopě - střih zpět, Fabianová s Munzarem opět u ztemnělého rybníka. A tak by se dalo pokračovat dál. Smutným vrcholem v tomto směru je pak jeden z posledních záběrů: příjezd traktorů (!) působí jako příslovečný slon v lyrickém porcelánu Srpnové neděle. Ve výsledku tedy namísto krásného filmového přepisu legendární divadelní inscenace vznikl unavený snímek, v němž mezi záběry jihočeské krajiny tu a tam probleskují skvostné herecké výkony v čele s Vlastou Fabianovou. Dejme jí ještě jednou slovo: "Na zfilmované Srpnové neděli byly nejhezčí ty prázdniny na jihu Čech, kde jsme natáčeli. Až na ta hejna komárů." () (méně) (více)