• WANDRWALL
    ***

    Právě při tomhle filmu mě napadlo, že někdy filmy hodnotím podle množství zajímavých, filozofických vět, které obsahují. Každý člověk je charakterizován větami, které sám od sebe vyslovuje. To je známá věc, i když ne pro každého. No nebudu to rozpitvávat, film mě překvapil právě tím počtem zajímavých vět. A v některých žádanějších filmech nezazní ani jedna filozofická věta, takže jsou jen jak říkal E. Kant - kratochvilné, takže nepovznášejí, ani neoznačují realitu přesnými slovy, jsou jen vycpaným show, zatímco v tomhle filmu tyhle záblesky jsou. A to není málo.(18.9.2011)

  • Blofeld
    ***

    Role Věry Mixové patřila prý k vrcholům bohaté divadelní kariéry jedné z našich nejvýznamnějších hereček, paní Vlasty Fabianové. Samotná inscenace v režii Otomara Krejči se díky šťastnému spojení se scénografem Josefem Svobodou a výtečnému obsazení (Fabianová, Höger, Lukavský, Záhorský, Šejbalová, Munzar, Tomášová) dočkala velkého úspěchu - na repertoáru vydržela po čtyři sezóny a celkem se dočkala 163 provedení (více než kterákoliv jiná premiéra sezóny 1957/1958 včetně slavného Osbornova Komika s Ladislavem Peškem). Otakar Vávra při přípravě filmové verze šťastně převzal většinu obsazení (jen Radovana Lukavského nahradil v roli poštmistra Miloš Nedbal a Marii Tomášovou v roli Zuzanky Miriam Hynková) a ke spolupráci přizval i Krejču a Svobodu. Proč je tedy filmová Srpnová neděle tak bezkrvá? Jak píše paní Fabianová ve svých vzpomínkách: "Ohlas na úspěch Srpnové neděle dorazil až na Barrandov. Filmaři vycítili příležitost zase si jednou zafilmovat krásné rybníky, soumrak, mlhy, západy slunce na široké plátno, na barvu... Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Tak, jak byla atmosféra třeboňských rybníků hmatatelně přítomna mezi kamennými zdmi Tylova (dnes Stavovského - pozn. aut.) divadla, vytratila se, když byla realizována in natura. Stylizovaný Hrubínův dialog se nepodařilo vtěsnat do konvencí filmové řeči." Hrubínova původní hra je svou podstatou velice křehká. Vávra ve svém scénáři (který napsal ve spolupráci s Krejčou) razantním způsobem narušuje její uzavřenost do jednoho srpnového dne a noci tím, že v prvních dvaceti minutách rozehrává to, co se odehrálo ve dni předcházejícím - ve snaze Srpnovou neděli rozpohybovat ji tak do značné míry rozplizává. //Ve filmových adaptacích divadelních her to vůbec není neobvyklá chyba - nejkřiklavějším příkladem poslední doby je patrně filmová verze Višňového sadu s Charlotte Ramplingovou, v níž režisér a scénárista Kakogiannis dokonce rozehrává, co se dělo před začátkem hry v Paříží, čímž ovšem takřka fatálně snižuje význam příjezdu Raněvské coby klíčové události v textu.// Tímž krokem Vávra zbavuje zřejmosti i symboliku všudypřítomných lampionů, která byla na jevišti tak krásně čitelná - v prvním dějství se věší, v druhém svítí, ve třetím jsou poničené a strhané. Dále se nemohu zbavit dojmu, že jevištní Srpnová neděle musela být podstatně více lehkonohá - někdy bývá uváděna jako "lyrická komedie". Vávrův film je lyrický velice důkladně, ale komiku v tradičním slova smyslu můžeme hledat maximálně ve žlučovitě zahořklých výstupech manželů Vachových (Záhorský-Šejbalová). Do jisté míry čechovovsky komediální je potom závěrečná scéna, v níž se Mixová, která velice dobře ví, že umí plavat, pokouší o demonstrativní sebevraždu skokem do rybníka - tato scéna je patrně také jedna z těch, které se do paměti diváka zapíší nejvíce, a právě v těchto scénách se Vávra drží původního textu nejpřesněji. Aby nedošlo k mýlce, herecké výkony jsou samozřejmě na vysoké úrovni. S tímhle obsazením to nemohlo být jinak - o hereckých kvalitách všech zúčastněných není třeba se rozepisovat. Hercům však ani za mák nepomáhá volba záběrů; Fabianová s Munzarem vedou lyrický noční dialog na břehu rybníka - střih, kamera snímá východ slunce nad rybníkem (přesně jak psala Fabianová - "na široké plátno, na barvu..."), dialog pokračuje jen ve zvukové stopě - střih zpět, Fabianová s Munzarem opět u ztemnělého rybníka. A tak by se dalo pokračovat dál. Smutným vrcholem v tomto směru je pak jeden z posledních záběrů: příjezd traktorů (!) působí jako příslovečný slon v lyrickém porcelánu Srpnové neděle. Ve výsledku tedy namísto krásného filmového přepisu legendární divadelní inscenace vznikl unavený snímek, v němž mezi záběry jihočeské krajiny tu a tam probleskují skvostné herecké výkony v čele s Vlastou Fabianovou. Dejme jí ještě jednou slovo: "Na zfilmované Srpnové neděli byly nejhezčí ty prázdniny na jihu Čech, kde jsme natáčeli. Až na ta hejna komárů."(12.2.2009)

  • Sandiego
    ***

    Vávra se tedy jako režisér moc nepředvedl - opřel se o atmosferickou kameru a o výkony talentovaných herců a co se týče filmové řeči, zůstal věrný zcela klasickému narativu a stylu, který ve spojení se zachovalým divadelním projevem působí dost těžkopádně a dost škodí lyrické předloze. Nepodařilo se sem převést její lehkost a navíc je všechno bráno až moc vážně, banální děje měly smysl, když na ně bylo nazíráno s nadhledem, ale zde skutečně dávají najevo zbytečnost této adaptace, které rok 1960 už nesluší. I její stylizace se drží o nějakých deset let zpátky a je bez rozmyslu narušována moderními výdobytky, které se vrkádají i do promluv postav. Hrubín si musel na zachycení ducha svých předloh ještě pár let počkat. Přesto však tento snímek má své klady - generační střety mají občas něco do sebe, Fabianová hraje dostatečně zajímavou postavu, která si zachovává svou hloubku, Šejbalová se Záhorským dobře působí jako odlehčující element, Höger neměl moc přílležitostí přerůst prvoplánově negativní postavu člověka zbytečného pro nový řád. Ve snímku jako by se zastavil čas, postavy skutečně i svým projevem nepoukazují dostatečně na současnost, jako bych těch deset let trvání nového řádu nemělo na změny žádný účinek, mladá generace zůstává mladou generací a nelze na ní vztahovat jeho výdobytky, jak bylo v době vzniku vnímáno. Forman to za pár let vyjádří skutečnou situaci naplno a bez slitování.(29.12.2009)

  • Marthos
    ****

    Srpnová neděle se stala manifestem nového neplakátového divadla v Krejčově programu činohry Národního divadla. Prošla přitom dlouhým vývojem od symbolistické pohádkové hry s vodníkem a rusalkami k prchavému zachycení jediného dne, kdy se na břehu jihočeského rybníka scházejí »lufťáci« z Prahy s místními a baví se na taneční zábavě. Jiný »děj« hra nemá, každá postava však za sebou vláčí příběhy svých zpravidla traumatizujících osudů, ke kterým se v hovoru stále vrací – jenže nikdo nikoho neposlouchá, monology se míjejí. V lyrizujícím oparu scény Josefa Svobody, hudby Václava Trojana, režie Otomara Krejči a v provedení populárních herců se Srpnová neděle stala jednou z nejúspěšnějších inscenací činohry Národního divadla (163 repríz v letech 1958 až 1961). Film, bezprostředně následující jevištní provedení, sice mnohé z Hrubínova sžíravého obrazu české společnosti neakceptoval, nicméně v rovině estetické snímek dosahuje maximálního účinku. Vávrova ryze filmařská praxe vynikajícím způsobem zhmotňuje to, co jevištní nastudování může spíše jen naznačit a exteriérové sekvence v okolí jihočeských rybníků nabízejí ještě konkrétnější model hrubínovské rozervanosti. A zatímco z kdysi slavné divadelní inscenace dnes zbylo jen několik zažloutlých novinových kritik a hrst vzpomínek, filmový pás navždy uchoval mimořádné herecké kreace legend české Thálie, počínaje Fabianovou, Šejbalovou, Záhorským, Högerem, Nedbalem a konče Munzarem, Třískou i Miriam Hynkovou, nastupující generace, silně ovlivňovanou už jakoby novým pojetím divadelního herectví tak, jak jej interpretoval nejvýrazněji právě Krejča. Pokud se Hrubín vskutku hodlal vyzpovídat, a já jsem o tom přesvědčen, nikdo mu nenaslouchal. Cejch přitakávače režimu mu zůstal zčásti jistě právem, vždyť dobývání člověka ze sebe má v Srpnové neděli přídech socrealistického inženýrství lidských duší. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. // Pochvalu si ovšem zaslouží kolega Blofeld a jeho zevrubný příspěvek.(13.5.2011)

  • Radek99
    ***

    Filmová adaptace Hrubínovy divadelní hry, jejíž scénář napsal sám František Hrubín. Zabývá se opět pro něj tak typickým konfliktem generačním, propastí, která zeje mezi mladou nastupující generací a generací lidí zralých, zkušených, ale zatížených vahou a tíhou doby. Jde o jakýsi významový zlom reprezentující začátek tání komunistického režimu po roce 1956, tedy po smrti Stalina i Gottwalda. Jenže film Otakara Vávry je stále poznamenán dobovým schematismem (např. postava redaktora a básníka v podání Karla Högera meditující o letadlu s vodíkovou pumou...), povahy lidí jsou místy ploché, vztahy mezi nimi zjednodušené a paušalizované (,,A řezat!") a v podstatě na nic směrodatného nepoukazuje...(28.9.2007)

  • - Sklársku kapelu predstavovali miestni komparzisti, ktorí ale v skutočnosti nehrali, hudbu štáb púšťal z magnetofónu. (Raccoon.city)

  • - Skúter, ktorý sa objaví na pláži, zapožičal miestny obyvateľ, ktorý bol veľký priateľ autora predlohy Františka Hrubína. (Raccoon.city)

  • - Písnička „Bílý měsíc“, která ve filmu několikrát zazní v různých verzích, vyšla na desce v podání Yvetty Simonové. (Willy Kufalt)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace