Zlatá reneta

Je znát, že Otakar Vávra ušel od "Zlaté renety" k (takřka) geniální "Romanci pro křídlovku" pořádný kus cesty. Jeho první pokus zfilmovat Hrubínovu předlohu je přes výtečnou vizuelní stránku a nádhernou poetickou atmosféru velice těžkopádný, nepřehledný a náročný film. Ale Karel Höger, muž se sametovým hlasem, bez chyby. 65%. (28.06.2009)

Krajem stínů, místem prchavých otisků, zvěčňují se obrazy zasutých okamžiků. Rozjasnit i zalknout naše podvědomí. Znovu a znovu mysl svou do proudu návratů pokládáme. Tělo i duši životem "zatěžkáváme." Zrcadlo je zamlžené horkým dechem, stále žijem? Svítilo nám naše slunce. Paprsky nás pošimraly, teď nadobro spáleni jsme, kape bolest, tíže doby. Jen záblesky ztracené lásky zrcadlí se ve střípcích, v pozůstalé nostalgii. (18.12.2015)

Oproti úchvatné Romanci pro křídlovku, do které Vávra vložil srdce, je Zlatá reneta spíše chladným dílem mozku, přesto však rovněž působivým. Höger výborně zahrál člověka který tápe, když nemůže dosáhnout návratu ztracených vzpomínek, které se před ním nezadržitelně hroutí. Tento pocit je zveličován fragmentárními obrazy, zvuky a hlasy z minulosti, prolínáním obou časových rovin. Zlatá reneta je složitý a docela nevstřícný snímek, jehož poezie v divákovi nehodlá probouzet krásné a tklivé pocity, ale i tak člověka a zvláště obdobně naladěného jako hlavní postava svým způsobem zasáhne. Už jen za originální a věrohodný postup nedařené rekonstrukce minulosti si snímek čtyři hvězdy zaslouží. (07.11.2009)

Asi všechno co bych tu napsal, nevystihlo by nikdy dost tu ponurou a napjatou atmosféru tohoto snímku. V první chvíli připomíná Romanci pro křídlovku, jelikož jde též o restrospektivní návrat do minulosti formou procházky starými místy, ale tohle je nakonec přece jen něco jiného. Hlavní hrdina se vrací, aby zjistil, kde a proč si zpackal, čí lépe řečeno "neprožil" svůj život. A není to procházka zrovna veselá, je temná jako zákoutí jeho alkoholické duše. Čas ale člověk nepřepere ani nepřepije a život láme lidi kolem nás úplně stejně důkladně jako nás samé, špatně se hledá záchytný bod. A když se rozsype i ta poslední vzpomínka, pak možná je čas skončit.....anebo znovu začít. Karel Hoger zde předvádí svého génia herectví v nejlepší formě, nelze opominout ani Prachaře a Budínovou. Film je možná místy trochu víc "experimentální" než by měl být, ale přesto se musím opět sklonit před Vávrovými režijními schopnostmi. 85% (17.05.2011)

"Doufal jsem, že za mě někdo vymyslí život." Film o promarněném životě plný retrospektiv se stále stejným Karlem Högerem mě (zejména v porovnání s Romancí pro křídlovku) přišel dost těžkopádný. Některé scény (zejména ty, co se odehrávají v chalupě) mě vysloveně nudily. V oněch retrospektivách je film poněkud nepřehledný, i když chápu, že se lidské vzpomínky nemusí vždy odvíjet lineárně. (02.04.2018)