Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Od poloviny 60. let, možná i pod vlivem svých nedávných studentů z FAMU, prožívá Otakar Vávra mimořádnou obrodu svého talentu. Dokázal se totiž zařadit po bok generace o mnoho mladší a veřejnost uchvátit jak křehce lyrickým pohledem, tak zvážnělým zamyšlením nad nenadálými zvraty obyčejných lidských osudů, zvláště marněným životem. Hrdinou tohoto filmu, natočeného podle Hrubínovy předlohy, je knihovník, ušláplý človíček, jenž na prahu stárnutí podnikne cestu do vesnice, kde kdysi prožil mládí. Pokouší se oživit dávné vzpomínky, ale záhy zjišťuje marnost takového počínání. Vávra natočil mimořádně působivý ponor do lidské psychiky, jen stěží se smiřující s poznáním, že minulost nelze vrátit. Vynikající je i tlumená herecká kreace jako vždy uměřeného Karla Högra. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (48)

wosho 

všechny recenze uživatele

Vávra pojal svého druhého Hrubína velmi komrorně a složitě. Struktura vyprávění je v několika časových rovinách. Knihovník Jan se při cestě do kraje, kde byl v mládí a měl tam i životní lásku, pomalu vrací ve svých vzpomínkách do svého mládí. Z počátku jsou to idelistické obrazy plné lásky a něhy, po čase vycházi na povrch i temnější vzpomínky na okupaci, strach, alkoholismus, ženy atd. To vše je velmi sugestivně natočeno režisérem (asi si sám vzpoměl na své začátky u filmu, kdy hledal to pravé umění v kinematografii). Přopočteme si i skvělého Karla Hogera tak ným vychází skvostná filmová báseň. Otakar Vávra si byl dobře vědom těžkosti svého filmu, proto třetího Hrubína pojal naprostým opakem. Přesto je Zlaté reneta jedním z nej nejen jeho filmů, ale i našeho filmu jako celého. Vřele doporučuji ()

sud 

všechny recenze uživatele

Je znát, že Otakar Vávra ušel od "Zlaté renety" k (takřka) geniální "Romanci pro křídlovku" pořádný kus cesty. Jeho první pokus zfilmovat Hrubínovu předlohu je přes výtečnou vizuelní stránku a nádhernou poetickou atmosféru velice těžkopádný, nepřehledný a náročný film. Ale Karel Höger, muž se sametovým hlasem, bez chyby. 65%. ()

Reklama

dr.fish 

všechny recenze uživatele

Asi všechno co bych tu napsal, nevystihlo by nikdy dost tu ponurou a napjatou atmosféru tohoto snímku. V první chvíli připomíná Romanci pro křídlovku, jelikož jde též o restrospektivní návrat do minulosti formou procházky starými místy, ale tohle je nakonec přece jen něco jiného. Hlavní hrdina se vrací, aby zjistil, kde a proč si zpackal, čí lépe řečeno "neprožil" svůj život. A není to procházka zrovna veselá, je temná jako zákoutí jeho alkoholické duše. Čas ale člověk nepřepere ani nepřepije a život láme lidi kolem nás úplně stejně důkladně jako nás samé, špatně se hledá záchytný bod. A když se rozsype i ta poslední vzpomínka, pak možná je čas skončit.....anebo znovu začít. Karel Hoger zde předvádí svého génia herectví v nejlepší formě, nelze opominout ani Prachaře a Budínovou. Film je možná místy trochu víc "experimentální" než by měl být, ale přesto se musím opět sklonit před Vávrovými režijními schopnostmi. 85% ()

mchnk 

všechny recenze uživatele

Těžká, nicméně skvostná záležitost dávající prostor všem zúčastněným. Před kamerou i za ní. Návrat do míst, kde knihovník zanechal kus sebe, a to ve všech možných pozicích. Cítí nutnost se vrátit k něčemu konkrétnímu, nicméně vše je jiné, abstraktní a smyšlené, nelze nic uchytit a klid se do duše stále nedostavuje. Samotný Karel Höger je na čtyři hvězdičky. Jakoby táhl všechny ostatní, kteří se něj nabalují a podřizují se jeho nastalé poloze, kterých je ve filmu několik. Nabalují se ovšem výsostně. Jiří Srnka zde vyluzuje vynikající temné tóny, jakoby přímo z rozpolcené knihovníkovi mysli a Otakar Vávra zde jednoznačně dokazuje, že se dokáže chopit jakéhokoli tématu. Takováto nejistota reality a prolínání děje se jen tak nevidí. Září zde i kameraman Andrej Barla, jenž svým snímáním nasazuje laťku hodně vysoko, hlavně sám sobě. Celkově opravdu nelehký, ale vysoce kvalitní snímek. ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Poměrně dlouho to vypadá na pěkné, lyrické, ale přece jen trochu otravné a nepřesvědčivé básníkovo sebevnucování. Vzpomínky, sny, předsevzetí, zásadnost atd. atd., znáte to. Ale od momentu s hrnkem, tedy od chvíle, kdy začneme být opravdu účastni Jendových vzpomínek, začíná mimořádný filmový zážitek dokládající zaslouženost Vávrovy posice v dějinách českého filmu. Obzvláště všechny pasáže (retrospektivní i prézentní) tak či onak se týkající Jendova pijáctví patři k tomu nejmistrnějšímu v oboru filmového umění vůbec, ať už hodnoceno z hlediska vizuality či psychologie postav. Pozoruhodné je, jak Vávra v dosti dlouhých fázích přechází vždy do nečekaných vyprávěcích poloh: tedy po poněkud nevěrohodném lyrickém úvodu, který nicméně budí očekávání i sympatie k hrdinovi, to pak vypadá, že budeme svědky nějakého vypořádávání se s osobní historií "patnáct let po válce" (příchod k příbuzným) v nějaké tiché shodě s oficiálním komunistickým výkladem minulosti i současnosti, načež jsme vrženi do vědomí promarněného života, čímž jsme dospěli k vlastnímu tématu celého filmu - není to však ještě poloha poslední: teprve poté přichází otevřená konfrontace s ranými 50. léty, vyznívající jako nepatetická, neburácivá, nijak neotřásající, nicméně samozřejmá a pádná obžaloba bolševického režimu, vzácná po umělecké stránce tím, že nebudí dojem pohledu 60. let, jako jsme tomu zvyklý u jiných dobových filmů s tímto tématem - esteticky jako by tudy pokračovala pozdní 50. léta, což jistě souvisí jak s osobou režiséra a s jeho srozuměním s autorem předlohy, tak i s představitelem hlavní role. Přitom je pikantní, že v nejdenom momentu těchto vzpomínkových pasáží si Högerova postava vynucuje vzpomínku na Egona Bondyho, tedy na člověka, jehož osud i sebestylizace nemohou být lidem jako jsou Hrubín, Vávra či Höger vzdálenější. Celý tento dějový segment (50. léta) je ovšem skrze charakterové hodnocení hlavní postavy naroubován na ono ústřední téma (promarněný život), které film už ze zřetele nespouští a opět obžaloba je skrze zvrácenost doby vztažena na Jendu samého - obžaloba z pasivní konformity a zbabělosti, která je u něj ale jen součástí celkové pasivity a zbabělosti k výzvám života vůbec. Poněkud ochablý je závěr, totiž samozřejmá konfrontace s nemožností prostě navázat a jakýsi pokus o smíření (s čím ale?), kteroužto ochablost lze dobře omluvit jako potřebu nezešílet - tak silné kafe to je. (Každopádně úvod a závěr filmu tvoří jakousi vnější slupku - míněno i jako vnější slupka hlavní postavy, kdežto vše, co se odehrává mezi tím, tedy během noční zastávky mezi dvěma dny na cestě, představuje neutěšené nitro - a pohled do něj je hůř než smutný. Do této kompozice pak zabudujme název filmu: Zlatá reneta. Ta zde, jako kdysi slíbený dar, představuje bod znovunavázání, návratu na ztracenou cestu - avšak právě v tom místě, kde má být získána, číhá starý démon - a tak se místo kýženého obratu stává toliko místem divákova průhledu do nitra hrdiny. Celé to připomíná nepodařenou pohádku.) Jistě by bylo záhodno srovnávat s následujícím filmem autorského tandemu Hrubín-Vávra, protože jsou si svým tématem velmi blízké, i když v jakési opačnosti - zde je viníkem zmarnění života nositel vzpomínek na něj, kdežto v Romanci pro křídlovku je jaksi vinen život sám - ovšem život sám si může dovolit plýtvat příležitostmi, narozdíl od svých nositelů. Že se v obou případech problém manifestuje na zklamaném očekávání milované/milující dívky, se už tak nějak bere samo sebou. "Problém" je ale v obou případech poněkud jiný (tak třeba v Romanci nemůže být řeč o hrdinově zmarněném životě - teprve zpětná konfrontace s dávnou zmarněnou epizodkou vyvolává provokativní otázku, nebylo-li právě zde prohráno vše). Hrubína jsem nečetl a pokud jde o Zlatou renetu, film působí dojmem, že původní povídku musel hodně prosít, ale rozhodně nepůsobí dojmem, že by to byla chyba. K Högerovu herectví lze mít generální výhradu, že ať hraje cokoli, vypadá při tom jako předseda klubu decentních inteligentů, nicméně i v tomto filmu je skvělý a po dlouhé době mě herecky opravdu překvapoval, kdežto Vávra překvapuje permanentně přinejmenším každým svým filmem z druhé půle 60. let. Pokud jde o Högerovy kolegy, tak asi o všech platí, že ve Zlaté renetě dostali moc pěknou roli a moc pěkně s ní naložili. Nejsa si celkově jist pěti hvězdami dávám čtyři, což je ovšem málo. () (méně) (více)

Galerie (9)

Zajímavosti (2)

  • Zlatá reneta je lidový název pro pomologickou skupinu jablek. (rainman93)

Související novinky

Otakar Vávra: 1911 - 2011

Otakar Vávra: 1911 - 2011

16.09.2011

Ve věku 100 let zemřel včera nejstarší žijící český režisér Otakar Vávra. Režisér před nedávnem podstoupil operaci zlomeniny krčku, kterou si přivodil krátce po jarních oslavách svého významného… (více)

Reklama

Reklama