Režie:
Sergio CittiKamera:
Mario ManciniHudba:
Francesco De MasiHrají:
Laurent Terzieff, Franco Citti, Anita Sanders, Ninetto Davoli, Lamberto Maggiorani, Gianni PuloneObsahy(1)
Debutující režisér Sergio Citti natočil pod uměleckým vedením Piera Paola Pasoliniho syrový příběh dvou bratrů z chudého předměstí – Ostie. Rabbi a Flag žijí po smrti svého otce, opilce a anarchisty, sami v malém bytě a živí se krádežemi, občas někoho zmlátí nebo okradou. Jednoho dne, když zase vyrážejí ven, najdou na poli prochladlou uprchlou dívku a odnesou ji domů, aby se ohřála. Dívka u nich zůstane a nejprve o ni chlapci nejeví zájem, ostatně jejich sexuální orientace není zcela jasná. Nezvyklé trio se ale postupně sbližuje, Monica jim vysvětlí, že utekla z domova, když ji otec víceméně znásilnil a oni se jí zase přiznají, že jednoho dne opilého otce vyhodili z okna, a tak ho zabili. Klid v bytě ale naruší zatčení obou bratrů. Monica je navštěvuje, ale mezi trojicí začínají spory, rozvíjí se boj o samičku a otázkou je, zda dokáží obnovit soužití ve třech, nebo zda vše skončí jinak než happyendem. (Peabody)
(více)Recenze (3)
Z nePasoliniho filmů, jež Pier Paolo knihou, scénářem, či jakkoli zaštítil, zde dýchá Pasoliniho duch snad nejvýrazněji, jinde ta spojitost s režisérem bývá znát spíše ze jmen tvůrců a prostředí postav, než že by vycházela i přímo z filmu. Anita Sanders coby Monica mi evokovala Silvanu Mangano. Bratrskou dvojici však zajímá více víno, dokonce i po něm Monicu v posteli vyhodnotí jako překážející. Možná bude problém v sexuální identitě, jejíž nalezení se Monica ujímá za pomoci zkoušení fajnových kradených paruk. Chlapcům asi úplně nesluší, bude tedy vhodnější dát se cestou žen, byť stín pochybnosti zůstává, takže se někdy raději zeptají, zda je Monica nahá, než by svou hlavu namáhali otáčením. Při vzpomínkách na dětství, na ovce i na otce a dokonce Jana Husa, jsem pociťoval deja vu Vepřince. Ty Moničiny, ještě s jejím předešlým píděním po vlastní defloraci, mi však při střihu - neodolatelný pohled/vězení - přivodily mírné zklamání, neboť jsem už věřil, že chlapci pro ni udělají cokoli, jenže v tom byly jen ty paruky. V poslední třetině film sice nabude jakési rozháranosti pozdních Pasoliniho povídkových filmů, ale vše vynahradí závěr, který je daleko znepokojivější, než bylo v plánu. Biblická podobenství jsou přehlušena naplněným proroctvím. Ta závěrečná nálada, vůbec nepochybuji, že to tam na pláži té noci - toho rána bylo zcela takové. ()
Ostia, místo, kde se Římané tradičně radují z moře; jeden z nich se neraduje; nemístnost od toho, kdo povýšil život na věčné prázdniny a aktualizoval v sobě tradiční pasoliniovské římské darmošlapy stejně jako věčnost biblických příběhů na pozadí pomíjivosti anarchismu těkavých lumpenproletářů, kteří nenalezli své místo ve společnosti, jež jim nabízela jediné místo, co pro ně dokáže vytvořit – vězení však nemůže spoutat bratry v dialektice, v níž je Abel rušen antitezí směřující vpřed k oné pomíjivosti, která jde stále dál a zanechává za sebou své syny jako otisky zadku v písku po sexu na pláži, smývané věčným přílivem a odnášené jediným odlivem, který těm, kteří nenašli místo, dává spočinout v nemístě vodního lůna, ženského lůna, ze kterého se rodí jen svár, smutek, život, zmatení. ()
Skutečně je to poplatno náladě Pasoliniho filmů. A ten drsný konec.... ()