poster

Falstaff

  • Španělsko

    Campanadas a medianoche

  • USA

    Chimes at Midnight

Komedie / Drama / Válečný

Španělsko / Švýcarsko, 1965, 115 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • LeoH
    ****

    Nápad poskládat si z Shakespearových her novou o Falstaffovi visel kolem poloviny minulého století ve vzduchu – u nás se ještě před Werichem pustil do zpracování stejné látky protektorátní dramaturg Národního Miloš Hlávka. Škoda, že Werich svou vysněnou verzi nikdy nedotáhl do konce, bylo by to zajímavé srovnání. Ta Wellesova se hodně drží linie klasických filmových adaptací Shakespeara, funguje skvěle v komediální, ironizující rovině, o něco míň přesvědčuje ta tragicko-patetická a celkový rytmus filmu trochu klopýtá o hlušší pasáže. Wellesovo převtělení do hlavní postavy je ovšem dokonalé, pro mě určitě jeho nejsilnější herecký výkon, pro který stojí za to zaokrouhlit z ***1/2 nahoru.(7.8.2015)

  • bogu
    ****

    Wellesova nejosobnější shakespearovská adaptace. Mistr se ve svých padesáti letech poznal ve vlajkonoši lidské dobroty (jak by ho nejspíš nazval), otylém rytíři Falstaffovi, jedné z největších (tragi)komických postav světového divadla a z filmu je vidět jak moc soucítil s tímhle obtloustlým, stárnoucím šaškem odvrhnutým svým vlastním publikem. Jak ale s rostoucími sympatiemi nabírá Fastaffův osud na tragické síle, tak nevyhutělně zvětrává Shakespearova komedie a Welles, idealizující svého zavalitého hrdinu, pomíjí jak jeho vady, tak jeho robustní vtip. To ovšem on sám přiznal, když řekl, že „čím víc jsem studoval tuhle roli, tím méně vtipná mi připadala.“ Welles nebyl nijak výjimečný komediant, ani jako herec, ani jako režisér, a v tomhle filmu nás věru nepřesvědčí o opaku, bez ohledu na to, kolik mu k tomu Shakespeare dává skvělých příležitostí. Odmyslíme-li si tenhle problém, představí se nám Falstaff ve Wellesově podání tak, jak si ho většina z nás nejspíš ráda představuje: jako obrovitého, sádelnatého, nabručeného jezevce s dobrým srdcem. Neříkám, že je to obraz, který se musí za každou cenu bořit, pouze tolik, že Shakespearovy hry jsou přece jen o něco složitější a pro toho, kdo by rád viděl vynikajícího Falstaffa stoprocentně věrného bardově předloze, jsou tady dva vydařené díly Jindřicha IV. z dílny BBC (1979) s famózním Anthony Quaylem. Pokud jde o ostatní ingredience Wellesova zimního vyprávění o stáří, vzpomínání, přátelství, moci, politice a odpovědnosti, má se Orson čím chlubit. John Gielgud je ve svém živlu jako zahořklý, zkostnatělý král Jindřich IV a Norman Rodway má zdařilou scénu, v níž jako rebelující Hotspur burcuje své hrdinství během koupele, vzdor konejšení své krásné, po právu ustarané ženy. Bitva u Shrewsbury je akční vrchol v půlce filmu a dodnes v ní pulsuje testosteron. Je ovšem překvapivé, jak intimní jinak vlastně celá tahle historická sága pode Wellese je. Její síla je v tiché, jakoby zažloutlé poetice, záběrech plných nostalgie a Wellesových expresivních kontrastech (byť už ne tak do očí bijících jako v Macbethovi nebo Othellovi), tentokrát zdůrazňujících měkké dřevěné horizontály Falstaffova hostince a chladné, kamenné vertikály královského dvora. Wellesovo krácení Shakespearova textu opět hraničí s barbarismem, ale vzhledem k tomu, že Welles tentokrát nezpracovával jednu hru, ale podle potřeby těžil asi z pěti (Richard II, dva díly Jindricha IV, Jindřich V, Veselé paničky windsorské) s cílem vytáhnout z Shakespearových historií jen tu falstaffovsko-halovskou linku a zcelit ji v jednom jediném vyprávění, ruší mě jeho vypouštění postav, přepisování replik a přehazování scén mnohem méně, než v Macbethovi nebo Othellovi. Chimes at Midnight stojí někde na pomezí autorské zpovědi, epického ponoru do dějin Anglie, a tiché, lyrické meditace jednak o stárnutí a dobrotě lidské duše, jednak o protivahách přátelství a politiky, a i když má svá slabší, ne tak úplně poutavá místa, je to film v mnoha ohledech zcela ojedinělý.(11.5.2010)

  • Rimsy
    ***

    Historická klasika Orsona Wellese, na níž se zub času podepsal víc než dost. To by možná nebyla relevantní výtka, ale když Welles o dvě dekády dříve natočil Kanea, jenž je i dnes formálně pozoruhodně aktuální, tak strnulost Falstaffa je překvapivá. Divadelní dialogy a monology jsou pochopitelné, stejně jako dnes už trochu úsměvná bitva, jejíž hektičnost a střihová skladba je ovšem (s přihlédnutím k rozpočtu) zajímavá. Příběh, slepený z několika her, je sám o sobě výborný a se silným koncem, za pozornost stojí i důmyslné a výrazné kamerové pohledy. Jako celek mě ovšem Falstaff moc nebavil, asi přílišná očekávání. Tak pozor na ně.(4.7.2016)

  • fragre
    ****

    Nejsem znalec Shakespearových her, takže jsem se netrápil tím, jak moc je Orson Wells upravil či sesekal, jak moc uhnul od originálů. Takhle jsem viděl film, který hodně dobře míchá humor a bizarnost s tragédií, a to dokonce i v té opravdu skvěle natočené bitvě plné naturalistických detailů. Trochu mi vadila ta občasná divadelnost a snad až trochu moc patetický konec, ale to jsou drobnosti. Samotná postava Falstaffa je zahrána naprosto skvěle. Ale dovedl bych si v ní namísto Orsona Wellse představit i Jana Wericha. Škoda že ten nedostal příležitost natočit svého Falstaffa.(18.3.2018)

  • tahit
    ****

    Vynikají režie v podání Orsona Welles. Taktéž ve svém Falstaffovi ztvárnil hlavní postavu tak precizně, do posledního detailu procítěně a v domyšlení její ladné rozpornosti. Patří rozhodně jeho Falstaff bezesporu k postavám nezapomenutelným. Poloha jeho role je spíše moudrá než klaunovská. Jak se zdá, ušil jsi to přímo na tělo.(26.12.2007)