poster

Falstaff

  • Španělsko

    Campanadas a medianoche

  • USA

    Chimes at Midnight

Komedie / Drama / Válečný

Španělsko / Švýcarsko, 1965, 115 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Bluntman
    *****

    Znáte tu floskuli o tom, že když velcí tvůrci natočí svým způsobem nevyvedený film, vždy je to pozoruhodné a z historického hlediska minimálně zajímavé. Falstaff je ten případ, mistrovský kousek Orsona Wellese - jeho poslední. Abych se přiznal ke své neznalosti klasické anglcké literatury, popř. Shakespearových divadelních her, Jindřicha IV. jsem nečetl, tedy - četl, ale pouze v podobě alternativnich titulek na Monty Pythonově Svatém Grálu. :-) Falstaffovi snad krom špatného záběrování nemám moc co vytknout, dialogy jsou svižné a dobře se poslouchají i po letech, herci pro ně mají cit, Welles opětovně našel to pravé filmové alter-ego, dílo nepůsobi staticky a strnule, čili divadelně, filmový souboj, natočený za nízký rozpočet a vypomáhající si ve střizích, vstoupil do historie - a dokazuje to Statečné srdce a další filmy. Je to sice za 9O%, ale rád přimhouřím oko, už kvůli tomu vyikajícímu spádu. P.S.: Nežerte to Silasovi, zase háže své chlapácké snobské pózy, aby mu kiddo konečně dala, protože z plátna nemohl odtrhnout očit. A ta nadržená dívka je shodou náhod Bluntmanova známá. :-P(22.7.2007)

  • bogu
    ****

    Wellesova nejosobnější shakespearovská adaptace. Mistr se ve svých padesáti letech poznal ve vlajkonoši lidské dobroty (jak by ho nejspíš nazval), otylém rytíři Falstaffovi, jedné z největších (tragi)komických postav světového divadla a z filmu je vidět jak moc soucítil s tímhle obtloustlým, stárnoucím šaškem odvrhnutým svým vlastním publikem. Jak ale s rostoucími sympatiemi nabírá Fastaffův osud na tragické síle, tak nevyhutělně zvětrává Shakespearova komedie a Welles, idealizující svého zavalitého hrdinu, pomíjí jak jeho vady, tak jeho robustní vtip. To ovšem on sám přiznal, když řekl, že „čím víc jsem studoval tuhle roli, tím méně vtipná mi připadala.“ Welles nebyl nijak výjimečný komediant, ani jako herec, ani jako režisér, a v tomhle filmu nás věru nepřesvědčí o opaku, bez ohledu na to, kolik mu k tomu Shakespeare dává skvělých příležitostí. Odmyslíme-li si tenhle problém, představí se nám Falstaff ve Wellesově podání tak, jak si ho většina z nás nejspíš ráda představuje: jako obrovitého, sádelnatého, nabručeného jezevce s dobrým srdcem. Neříkám, že je to obraz, který se musí za každou cenu bořit, pouze tolik, že Shakespearovy hry jsou přece jen o něco složitější a pro toho, kdo by rád viděl vynikajícího Falstaffa stoprocentně věrného bardově předloze, jsou tady dva vydařené díly Jindřicha IV. z dílny BBC (1979) s famózním Anthony Quaylem. Pokud jde o ostatní ingredience Wellesova zimního vyprávění o stáří, vzpomínání, přátelství, moci, politice a odpovědnosti, má se Orson čím chlubit. John Gielgud je ve svém živlu jako zahořklý, zkostnatělý král Jindřich IV a Norman Rodway má zdařilou scénu, v níž jako rebelující Hotspur burcuje své hrdinství během koupele, vzdor konejšení své krásné, po právu ustarané ženy. Bitva u Shrewsbury je akční vrchol v půlce filmu a dodnes v ní pulsuje testosteron. Je ovšem překvapivé, jak intimní jinak vlastně celá tahle historická sága pode Wellese je. Její síla je v tiché, jakoby zažloutlé poetice, záběrech plných nostalgie a Wellesových expresivních kontrastech (byť už ne tak do očí bijících jako v Macbethovi nebo Othellovi), tentokrát zdůrazňujících měkké dřevěné horizontály Falstaffova hostince a chladné, kamenné vertikály královského dvora. Wellesovo krácení Shakespearova textu opět hraničí s barbarismem, ale vzhledem k tomu, že Welles tentokrát nezpracovával jednu hru, ale podle potřeby těžil asi z pěti (Richard II, dva díly Jindricha IV, Jindřich V, Veselé paničky windsorské) s cílem vytáhnout z Shakespearových historií jen tu falstaffovsko-halovskou linku a zcelit ji v jednom jediném vyprávění, ruší mě jeho vypouštění postav, přepisování replik a přehazování scén mnohem méně, než v Macbethovi nebo Othellovi. Chimes at Midnight stojí někde na pomezí autorské zpovědi, epického ponoru do dějin Anglie, a tiché, lyrické meditace jednak o stárnutí a dobrotě lidské duše, jednak o protivahách přátelství a politiky, a i když má svá slabší, ne tak úplně poutavá místa, je to film v mnoha ohledech zcela ojedinělý.(11.5.2010)

  • Bigrambo
    ****

    Spojení Orson Welles a komedie není příliš obvyklé, ale musím říct, že mě velmi příjemně překvapilo. Orson se, jak je u něj zvykem, obsadil do hlavní role a tato poloha bodrého rozložitého zloděje a bonvivána mu sedla naprosto parádně! Během celého snímku mě fascinovala neskutečná slovní ekvilibristika a kadence vtípků a hlášek, které většina zúčastněných střílela jako ze samopalu a já se skvěle bavil! [Dubnová Challenge Tour 2015 - 30 dní, 30 filmů, 30 zemí](14.4.2015)

  • tahit
    ****

    Vynikají režie v podání Orsona Welles. Taktéž ve svém Falstaffovi ztvárnil hlavní postavu tak precizně, do posledního detailu procítěně a v domyšlení její ladné rozpornosti. Patří rozhodně jeho Falstaff bezesporu k postavám nezapomenutelným. Poloha jeho role je spíše moudrá než klaunovská. Jak se zdá, ušil jsi to přímo na tělo.(26.12.2007)

  • Martin741
    ****

    Uz nejakych Wellesovych Sejxpirov /Macbeth 1948 a tusim aj Othello/ som mal moznost vidiet, no a tu sa dostavam k dalsiemu dielu od Sejxpira. Rezia Orsona Wellesa /Magnificent Ambersons, Obcan kane, Touch of evil/ je doslova genialna, a hoci len velmi nerad pisem oslavne ody na chlapa - Welles bol chlap - musim uznat, ze legendou svetovej kinematografie bol opravnene a vzdavam mu tymto odo mna obrovsku uctu a respekt. Rezia je vybrusena a prepracovana z kazdeho uhla pohladu, take kamerove jazdy sa len tak lahko nevidia. A Welles bol aj za aj pred kamerou, to len na okraj. Rola Falstaffa v podani Wellesa je povodne urcena starnucemu korpulentnemu sasovi, ktory je ludmi - publikom - odvrhnuty. Welles si vsak Falstaffa casto idealizuje, co neskor aj sam priznal : "Cim vic jsem studoval tuhle roli, tim mene vtipna mi pripadala". Hoci samotny Welles nie je komik a nikdy nebol /na kultoveho Bustera Keatona nikdy nemal - a to si obhajim/, predsa sa len par momentov na zasmiatie predsa len najde. John Gielgud /Sloni Muz, Gandhi/ ako Henry IV je patricne zahorkly a skostnately, jeho herecky vykon som mu teda rozhodne veril. Jeanne Moreau /Proces 1962, Brutalni Nikita/ ako Doll Tearsheet bola skvela, herecky naprosto vyborna, to iste plati aj pre postarsiu damu Margaret Rutheford /The V.I.P.s 1963/. Walter Chiari /Valachiho svedectvi, Smolar 1965/ hral velmi dobre, a zrejme ide o jeho najlepsi film. Kulisy su konecne na urovni, vidno, ze ich tvorcovia neodflakli, ale dali si s nimi pracu a zalezalo im na kulisach. Bitka u Shrewburry bola akcnym masakrom a teda akcnym vyvrchlenim filmu, a vo mne odsunula do uzadia aj pozerskeho dementalneho artoveho picusa, ktory myluje art /ale zmysluplny art, nie tie Resnaisove koniny Loni v Marienbadu a Hiroshima- Mon Amour/. Dialogy su na urovni, hoci este zavanaju divadelnou teatralnostou. Nedam vsak najvyssie hodnotenie, jelikoz v 60. rokoch mal Welles to najlepsie uz za sebou a pred sebou len kultovu Catch 22. 89 %(16.2.2016)