Falstaff
Campanadas a medianoche
Chimes at Midnight
Režie:
Orson WellesKamera:
Edmond RichardHrají:
Orson Welles, Jeanne Moreau, Margaret Rutherford, John Gielgud, Marina Vlady, Walter Chiari, Tony Beckley, Fernando Rey, Keith Baxter, Ralph Richardson (více)Obsahy(1)
V postavě Falstaffa Welles skvěle spojil bujarý komediální pohled s trudnomyslným dumáním o zvratech osudu. Falstaff spolu s princem Halem, ochotným se účastnit každé výtržnosti, vymetá krčmy a prožívá napínavá dobrodružství, aby byl hořce odmrštěn v okamžiku, kdy mladík nastoupí na královský trůn.
Orson Welles nalezl své alter-ego: při povrchním pohledu bychom mohli konstatovat, že se ve Falstaffovi převtělil do žokovitě tlustého vychloubačného mluvky, jenž malichernou a směšnou zbabělost svých skutků později zakrývá vodopády slov, v nichž hájí své udatenství. Avšak kresba Falstaffa není zdaleka jednoznačná: je to poživačný přítel dobrého pití, laškování s děvčaty, člověk odmítající si připustit své neduhy, ochotný se rozdělit, ale hlavně je to za všech okolností optimistická bytost. Je jistě směšný, dojemný, ale důvěra, jakou vkládá do přátelství, si zasluhuje uznání – i proto vyvolává soucit, když je posléze odmrštěn jako nejen nepotřebná, ale přímo zhoubná připomínka minulosti.
Falstaffovým věrným druhem a mnohdy dokonce iniciátorem divokých kousků (mezi nimiž nechybí oloupení zbožných pocestných) je totiž princ Jindra, následník trůnu. Když se ujme vlády, své někdejší nevázanosti i přátel se zříká. Falstaff pak záhy umírá nejen na své neduhy, ale především kvůli opovržlivé přezíravosti svého někdejšího druha, od něhož si sliboval (nejen pro sebe) výhodné místo u dvora...
Welles si všímá společenského zázemí, důležitý je smysl pro detailní rozkreslení tehdejších sociálních podmínek, ať již společenské spodiny (výmluvná je zejména ošuntělá hospoda s příbytky podobnými spíše brlohům) či nejvyšší aristokracie (zde jsou příznačné záběry ze vznosných katedrál). Zapojuje do komparsu postavy s výraznou obličejovou fyziognomií, souznívá tak s postupy Pasoliniho. Včleňuje drobné epizody snad až groteskního dopadu, např. výjevy, jak těžkotonážní obrnění rytíři musí být na koně vytahováni kladkostrojem.
Zatímco dialogové pasáže (a zejména všechny dvorské) ještě prozrazují vliv výchozího divadelního půdorysu, líčení Falstaffových nepravostí vykazuje více filmařských nápadů – ovšem nesporým inscenačním vrcholem je scéna krvavé bitvy, kdy proti Jindřichovi povstali odbojní šlechtici. Tato sekvence je natočena kamerou těkající často v detailech po bojišti, po probodávaných tělech, zběsilost dění umocňuje i střihová skladba, hraničící až s jakousi horečnatou vizí, jíž se proplétá zmateně pobíhající Falstaff.
Pokus vypreparovat Falstaffa z několika Shakespearových her, v nichž se objevuje (zejména z Jindřicha IV., ale také Jindřicha V. a Veselých paniček windsorských), akcentuje nejen tragikomické pojetí titulní postavy jako středověkého bohéma a výtržníka, ale také zevšeobecňující úvahu o bezohledné, necitelné zodpovědnosti, která ve jménu čisté pověsti razantně zavrhuje včerejší hříchy mládí. (Jan Jaroš, LFŠ 2007) (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (35)
Niekoľko desiatok minút som si hovoril, že síce ide o kvalitné remeslo po všetkých stránkach, ale stále ide o divadelnú hru "len tak mimochodom" nakrútenú na kameru. Po veľmi filmovo a špinavo nakrútenej bitke na poli (zaobišla sa ale bez explicitných záberov) som zmenil názor a dojem z veľkofilmovosti zostal až do konca. Vyznať sa v postavách nie je najjednoduchšie, asi je Falstaff materiálom skôr pre opätovné pozretia, každopádne je zrejmé, že ide o povinnú filmovú čítanku. ()
Uz nejakych Wellesovych Sejxpirov /Macbeth 1948 a tusim aj Othello/ som mal moznost vidiet, no a tu sa dostavam k dalsiemu dielu od Sejxpira. Rezia Orsona Wellesa /Magnificent Ambersons, Obcan kane, Touch of evil/ je doslova genialna, a hoci len velmi nerad pisem oslavne ody na chlapa - Welles bol chlap - musim uznat, ze legendou svetovej kinematografie bol opravnene a vzdavam mu tymto odo mna obrovsku uctu a respekt. Rezia je vybrusena a prepracovana z kazdeho uhla pohladu, take kamerove jazdy sa len tak lahko nevidia. A Welles bol aj za aj pred kamerou, to len na okraj. Rola Falstaffa v podani Wellesa je povodne urcena starnucemu korpulentnemu sasovi, ktory je ludmi - publikom - odvrhnuty. Welles si vsak Falstaffa casto idealizuje, co neskor aj sam priznal : "Cim vic jsem studoval tuhle roli, tim mene vtipna mi pripadala". Hoci samotny Welles nie je komik a nikdy nebol /na kultoveho Bustera Keatona nikdy nemal - a to si obhajim/, predsa sa len par momentov na zasmiatie predsa len najde. John Gielgud /Sloni Muz, Gandhi/ ako Henry IV je patricne zahorkly a skostnately, jeho herecky vykon som mu teda rozhodne veril. Jeanne Moreau /Proces 1962, Brutalni Nikita/ ako Doll Tearsheet bola skvela, herecky naprosto vyborna, to iste plati aj pre postarsiu damu Margaret Rutheford /The V.I.P.s 1963/. Walter Chiari /Valachiho svedectvi, Smolar 1965/ hral velmi dobre, a zrejme ide o jeho najlepsi film. Kulisy su konecne na urovni, vidno, ze ich tvorcovia neodflakli, ale dali si s nimi pracu a zalezalo im na kulisach. Bitka u Shrewburry bola akcnym masakrom a teda akcnym vyvrchlenim filmu, a vo mne odsunula do uzadia aj pozerskeho dementalneho artoveho picusa, ktory myluje art /ale zmysluplny art, nie tie Resnaisove koniny Loni v Marienbadu a Hiroshima- Mon Amour/. Dialogy su na urovni, hoci este zavanaju divadelnou teatralnostou. Nedam vsak najvyssie hodnotenie, jelikoz v 60. rokoch mal Welles to najlepsie uz za sebou a pred sebou len kultovu Catch 22. 89 % ()
Nejsem znalec Shakespearových her, takže jsem se netrápil tím, jak moc je Orson Wells upravil či sesekal, jak moc uhnul od originálů. Takhle jsem viděl film, který hodně dobře míchá humor a bizarnost s tragédií, a to dokonce i v té opravdu skvěle natočené bitvě plné naturalistických detailů. Trochu mi vadila ta občasná divadelnost a snad až trochu moc patetický konec, ale to jsou drobnosti. Samotná postava Falstaffa je zahrána naprosto skvěle. Ale dovedl bych si v ní namísto Orsona Wellse představit i Jana Wericha. Škoda že ten nedostal příležitost natočit svého Falstaffa. ()
Vynikají režie v podání Orsona Welles. Taktéž ve svém Falstaffovi ztvárnil hlavní postavu tak precizně, do posledního detailu procítěně a v domyšlení její ladné rozpornosti. Patří rozhodně jeho Falstaff bezesporu k postavám nezapomenutelným. Poloha jeho role je spíše moudrá než klaunovská. Jak se zdá, ušil jsi to přímo na tělo. ()
Nápad poskládat si z Shakespearových her novou o Falstaffovi visel kolem poloviny minulého století ve vzduchu – u nás se ještě před Werichem pustil do zpracování stejné látky protektorátní dramaturg Národního Miloš Hlávka. Škoda, že Werich svou vysněnou verzi nikdy nedotáhl do konce, bylo by to zajímavé srovnání. Ta Wellesova se hodně drží linie klasických filmových adaptací Shakespeara, funguje skvěle v komediální, ironizující rovině, o něco míň přesvědčuje ta tragicko-patetická a celkový rytmus filmu trochu klopýtá o hlušší pasáže. Wellesovo převtělení do hlavní postavy je ovšem dokonalé, pro mě určitě jeho nejsilnější herecký výkon, pro který stojí za to zaokrouhlit z ***1/2 nahoru. ()
Reklama