The Other Side of the Wind
De l'autre côté du vent
The Other Side of the Wind
Režie:
Orson WellesKamera:
Gary GraverHudba:
Michel LegrandHrají:
John Huston, Oja Kodar, Peter Bogdanovich, Susan Strasberg, Norman Foster, Robert Random, Lilli Palmer, Edmond O'Brien, Mercedes McCambridge (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Legendární režisér se v poslední den svého života horečně snaží dokončit nový projekt a uvažuje o tom, jaký odkaz po sobě zanechává. Mnohovrstevnatý film Orsona Wellese. (Netflix)
Recenze (19)
Ponechme stranou hlodavé pochyby, jak by Wellesův poslední projekt vypadal, kdyby ho mohl dokončit on sám a ne až následně jeho obdivovatelé a spolupracovníci na základě mistrových poznámek a pracovního fragmentu z oné teoretické finální verze. Stejně se totiž člověk při sledování "Odvrácené strany větru" neubrání tomu, aby si hotové dílo spojoval s osobou onoho velkého auteura. Jak někdo vhodně poznamenal v souvislosti s nedávnou premiérou Almodovarova "Bolest a sláva", každý velký autor dříve či později natočí své "Osm a půl". Přesně tím pro Wellese měla být "Odvrácená strana větru". Jenže v souladu s jeho pohnutou kariérou neskládá jako Fellini ódu na múzy, vnitřní soužení tvůrce a prolínání vlastního života s tvorbou. Wellesův bilanční film ukazuje kinematografii, potažmo tvorbu filmů jako chaos a hemžení postav se zcela nesourodými a protichůdnými zájmy, přičemž autorské dílo z něj, nebo spíš navzdory němu vzniklé působí jako čirý zázrak. V dílčích motivech se dotýká také otázky, či nevyhnutelnosti tyranského aspektu autora, jehož vize si nárokuje, aby se ostatní zbavili své individuality a podřídili sebe, potažmo svá těla autorově zájmu. Kontrast autora, díla a jeho podmanění si diváky a kritikou, pak Welles ukazuje jako delirický boj, kde jedna strana chce dílo i tvůrce ovládnout a udolat kanonádou otázek a interpretací, zatímco druhá strana současně pozornost potřebuje jako živnou sílu, ale současně jí chce uniknout. To vše "Odvrácená strana větru" skládá do podoby progresivní formální koláže, kde desítky hledisek zosobněných jednotlivými figurami i různými objektivy vytvářejí blouznivý mumraj, oproti němuž jako obdivuhodný monolit nekompromisní vize stojí pasáže filmu ve filmu. Ten svým stylem evokuje díla předních autorských osobností doby, kdy materiál vznikal, v čele s Antonionim, a Welles zde prokazuje svůj bravurní funkční formalismus. Není pochyb, že navzdory své osobitosti a formální avantgardnosti by "Odvrácená strana větru" svého času, tedy v 70. letech našla v kontextu tehdejší podoby autorského filmu vstřícnější publikum, naladěné na tehdejší styl svrchovaně auteurské tvorby kanonických mistrů. Na druhou stranu právě jeho současné zjevení coby reliktu ze záhrobí přidává snímku nadstavbu onoho velkého pokladu, který se z hlubin času vynořuje konečně na povrch a promlouvá k našim okoralým cinefilním jádrům. ()
Jako velký fanoušek Orsona Wellese jsem měl asi přehnaná očekávání, notně přiživená převážně pozitivními zahraničními recenzemi, ale ve výsledku mě The Other SIde of the Wind prakticky zcela minul. Beru, že Welles zkoušel něco úplně jiného, na druhou stranu si nejsem jist, jestli by s touhle podobou snímku byl spokojený. Možná by bylo lepší, kdyby zůstala jen ta aura prokletého díla. Paralelně uváděný dokument o (ne)vzniku filmu s názvem They'll Love Me When I'm Dead mě naopak bavil moc. ()
Orson Welles se nebál jasných a silných point, a proto předpokládám, že by jeho finální verze držela lépe pohromadě a rozhodně se neuchylovala ke zbytečným nepřehlednostem a zmatečnostem (ne že by se tak točit muselo vždy - jen předpokládám, že Welles by k tomu směřoval, protože to tak alespoň dělal jindy). I tak ale chytlavá podívaná se skvělými momenty a některými vtahujícími pasážemi. ()
Wellesov vztýčený prostredník. Novému Hollywoodu, italským neorealistom, divákom, sebe samému. Tématikou, skladbou (film within a film) a eklektickým strihom to docela pripomína iný experiment z tých čias: Hopperov Last Movie. Oba filmy sú, čo sa týka diváckej atraktivity, zhruba niekde na úrovni home-videa z mejdanu natočeného partou na horskej chate. V preklade: najviac si to užijú herci a štáb, ktorí boli pri tom. Pak logicky Welles fanatics, pretože ocenia všetky tie drobné nuansy, ktorými je film napechovaný (vzťah Bogdanovicha k Hannafordovi, Susan Strasberg v roli Pauline Kael, Lili Palmer ako Marlene Dietrich, staré esá z Mercury Theatre v obsadení). Obávam sa však, že pre drvivú časť ne-wellesovského publika to bude veľké trápenie. ()
Hrozne roztržitá a vyburujúca revolta umeleckým konvenciám, avšak bez akéhokoľvek náznaku a uchopiteľnosti. Akoby snaha priniesť film do distribúcie bola silnejšia než sa zmieriť s faktom, že sa to už nepodarí. A ktovie, či by Welles dokázal aj túto situáciu obrátiť vo svoj prospech. Takto len musím konštatovať, že Other Side of the Wind nám ponúkla manieristickú sondáž do problematiky natáčacieho procesu a úskalí, ktoré doženú tvorcu do krajnej agónii. Táto forma je prísľubom niečoho veľkolepého, ale obávam sa, že aj v plnej konštelácii ostane nepochopenou a wellesovský zámer ostane len na pomedzí náznakov a nápaditých kreácií, ktoré alibisticky tasí pred zraky divákov, vedie ich určitými vývojovými vzorcami, ale hlbšie ich nerozvádza. ()
Absolutně nekoukatelná pseudodokumentární rádoby studie pozadí natáčení filmu. Vykreslení charakterů zůstalo asi někde v hlavě Orsona, protože na plátno se mu to fakt převést nepodařilo. Nebo možná leží ve střižně, protože měl údajně až 100 hodin materiálu. Ale bůhví, jestli by to i pak dávalo vůbec nějaký smysl. Pokud ano, snad by to přeci sestříhal a vydal ještě před svou smrtí, ne? Jediné, na co se pak dá dívat, je Oja Kodar. Zbytek mohl zůstat u ledu, o nic bychom nepřišli. Konečná podoba filmu totiž působí, jak když ji natáčeli pejsek s kočičkou, ne režisér nejlepšího filmu všech dob. ()
Ja tu nebudem vypisovat siahodlhe komentare a ani vysoko odborne fundovane filmovo - teoreticke termity. Tu rad prenecham priestor clenom Klubu narocneho Diviaka, pardon Divaka a vystudovanym filmovym teoretikom -elitarom. REziser Orson Welles natocil svoj posledny kvalitny film The TRial z 1962, potom uz to bola bieda. Ono pan reziser ten film ani nedokoncil, dotocili film az Wellesovi fans, to hovori za mnohe : 35 % ()
Je to chaotická, sebestředná intelektuálština hrubého ražení, která se snaží reflektovat úpadek (resp. změnu) klasického Hollywoodu v nové době (otevřená 70. léta). Asi. Jenomže ani nahatá „rudoška“ pobíhající v parodicky artovém filmu ve filmu nudu nezahání. 5/10 ()
Kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, že se v roce 2018 dočkáme nového filmu Orsona Wellese nejspíš bych ho poslal rovnou do Bohnic. Ono se to ovšem skutečně stalo, sice to není 100% Welles, ale ti kdo pracovali na finálním obrazu filmu, se snažili opravdu poctivě, aby nesl co možná nejvíc z jeho vize. Co si budeme povídat, The Other Side of the Wind je šílený masakr, který každou chvíli skáče z jednoho obrazového formátu na druhý, barvy mění jako chameleon, úhly kamer jsou někdy tak šílené, že budete přemýšlet na koho co a kde se zrovna díváte a i přesto všechno je to naprostá bomba. Filmařina z toho totiž přímo cáká, je to jako dívat se na Felliniho na speedu, hlavní postava filmu je takový Welles/Hamingway, vhozený do surrealistického světa plného pronásledování, paranoii a exploitace. Z filmu je cítit, že se Welles potřeboval někomu vyzpovídat, tak proč ne rovnou jeho věrným divákům. Ačkoliv tahle zpověď přišla 33 let po jeho smrti, pořád má co říct a dokáže zase trochu víc poodhalit co se Wellesovi honilo v jeho posledních letech života hlavou. Co chtěl filmem říci si může vyložit každý po svém, já si z toho odnáším především tohle: The Other Side of the Wind je důkazem, že svět umělců potřebuje šílence jako byl Welles, bez nich by svět filmu byl obrovská nuda. ()
Bylo narocne to dokoukat. Vysledek si interpretuju dvema zpusoby: Wellesova excentricita, podivinstvi a samoucelova artovost se tu autobiograficky manifestuji v plne forme a nebo dokoncovatele nemeli dostatek koherentniho materialu, netusili, co mel Welles vlastne v planu a proste to slepili? At uz je pravda kdekoli, me to nebavilo. ()
Bohužiaľ nuda....a dokonca dvojhodinova k úcty k Wellesovi a kvôli scenam za doprovodu hudby Blue Cheers či večne opitého sarkastickeho Johna Hustona nejdem nizsie s hodnotením ale týmto by to.mohlo byť uzavreté a snáď nevytiahnu žiadne nedokončené filmy Orsona treba dať majstrovi už odpočívať. ()
Můžeme Netflix jakkoliv nenávidět, ale přece jen jednou za dva roky hodí do placu nějakou lahůdku v podobě Cuaronova filmu, nejdražšího Scorseseho projektu, nebo nadstandartního seriálu z Fincherovy dílny. Další takovou perlou v moři hnoje jejich produkce je The Other Side of the Wind, nedokončený poslední film jednoho z největších filmařů všech dob Orsona Wellese. Samozřejmě se můžou vést nekonečné debaty o tom, jak by film vypadal, kdyby u konečného výsledku byl sám mistr, ale záleží na tom? Nejspíš ani ne, jelikož film dotočen jistě byl, následná montáž už může být lhostejná, stejně jako ve filmu tvrdí náhodný promítač v autokině, který pouští kotouče Hannafordova filmu ve špatném pořadí bez dozoru střihačky. Film je jedním z mnoha autorských sebereflexí jak své tvorby jako takové, tak svého způsobu práce, může se řadit po bok Osm a půl, nebo Americké noci, avšak svojí experimentální formou je míjí velkým obloukem. "The Murnau of the American motion picture. Who Murnau is, I don't remember". Film je zároveň velký fuck off všem, kdo se kolem Wellese motali v sedmdesátých letech, producentům, novinářům, filmovým fanouškům, Novému Hollywoodu, ale i mnohým evropským modernistům, které paroduje a zároveň jde v jejich šlépějích. Perfektní Bogdanovich jako Brooks Otterlake, jenž je jeho vlastním alteregem, stejně tak jako je Hannaford tím Wellesovým, což reflektuje jejich vztah se vzájemným přátelstvím, obdivem, či ovlivněním. ()
Naprosto strhující podívaná, která mě nenechala ani na chvíli odpočinout. Pro mě jednoznačně jednička KVIFF 2019 a potřebuji brzy vidět znovu, abych to dokázal vstřebat. ()
Zajímavé vidět Johna Hustona z posledního období jeho tvůrčí činnosti, ale dějově žádná sláva. Chaosu, který na plátně probíhá, se nedaří dát řád... ()
32% , MFF Karlovy Vary, 29.6.2019. Povedený střih, ale jinak katastrofální a nudný film. ()
Těžko hodnotitelný film rekonstruovaný z materiálů nedokončeného díla Orsona Wellese, génia i smolaře. Souhrnem je o tom, jak funguje Hollywood a jemu podobné mašinerie, a co si v něm může vybudovat silný jednotlivec. Počíná zmatkem pro neznalého a těžko stravitelně pokračuje k nekonečnu - neboť filmová fantazie je nekonečná a všemocný režisér může chtít cokoli. Moje vlastní hodnocení 50% - ano, je ode mne nespravedlivé. ()
Celé dvě hodiny sledování jsem si nebyl jistý, jestli koukám na naprosto geniální film, nebo na naprostý psychedelický odpad. Forma zpracování vítězí nad obsahem na všech frontách. Ďábelský střih několika desítek ručních kamer. Střídání barevných a černobílých záběrů různé kvality v jednom obraze. Jako drogový trip pak působí druhý film ve filmu. Celkově velmi originální divácký zážitek. ()
Související novinky
Zemřel Peter Bogdanovich
V prvních dnech nového roku přichází smutná zpráva pro celý svět filmu. Ve věku 82 let zemřel americký režisér, scenárista, herec, producent, filmový kritik, historik a v prvé řadě cinefil, Peter… (více)
Soundtrack k Solovi diskvalifikován z Oscarů
Tady si někdo zadělal na pěkný průšvih. První kolo oscarového hlasování pro nejlepší písně a původní hudbu bylo podle všeho odstartováno a hned čtyři významné soundtracky byly diskvalifikovány.… (více)
Jake Hannaford, vášnivý lovec s irskými předky, šovinista a rasista, není ani tak alter egem samotného Wellese, jako Johna Hustona. The Other Side of the Wind zachycuje konec klasického Hollywoodu, potažmo rozklad světa, který mačo patriarchové Hustonova typu reprezentovali. Představitelku svého filmu Hannaford pro její domorodý původ vnímá jako exotický výstavní předmět a výsměšně ji nazývá „Pocahontas“. Herečka reaguje zprvu nenávistnými pohledy, poté dá své frustraci průchod střelbou na figuríny. Publicistka Hannafordova životopisu, modelovaná dle vzoru filmové kritičky Pauline Kael (která Wellese nesnášela), se s režisérem nezdráhá jít do otevřené verbální konfrontace, když opakovaně poukazuje na jeho mačistickou pózu, za kterou se schovává. Ženy se brání a muži z toho nemají radost. ___ Tím, že ženským postavám poskytuje větší prostor a umožňuje jim, aby daly průchod své sexualitě, se Welles krom Hollywoodu vypořádává také s vlastním odkazem. Podobně jako pozdní John Ford, kterého bezmezně obdivoval, kriticky přehodnocuje náměty svých dřívějších filmů. Současně ale vyvstávají pochyby, zda to, jak je prezentována postava Ojy Kodar v Hannafordově filmu (sexuálně agresivní, podmaňující si nezkušeného mužského hrdinu), vypovídá také něco o Wellesovi. ___ Hannafordova rozpracované opus magnum je totiž zjevně parodií děl amerických tvůrců, kteří v období Nového Hollywoodu snaživě reagovali na evropské podněty a natáčeli domýšlivé a nekoherentní, rádoby umělecké filmy plné erotiky a okatého symbolismu. Více či méně nazí, krásní a mladí herci okolo sebe mlčky krouží ve snově působících interiérech a exteriérech. Přestože postavy nesledují sekvence Hannafordova filmu ve správném pořadí (pakliže vůbec někdo ví, jaké pořadí by to mělo být), nezdá se, že by to vadilo. Jak Welles prozradil v jednom rozhovoru, film natáčel s maskou, jako kdyby nebyl sám sebou. Proč bychom s ním tedy měli spojovat to, co Hannafordův počin vypovídá o ženách a ženské sexualitě? ___ Parodickou nápodobou stylu, který Wellesovi nebyl vlastní, jsou také syrové, úmyslně nedokonalé záběry z ruky z večírku, připomínající tehdy módní cinéma-vérité. Film dokončený dlouho po Wellesově smrti je tak v zásadě kombinací dvou stylů, jaké by Welles nenatočil. Otázka, kdo byl Jake Hannaford (podobně jako v Kaneovi otázka, kdo byl Charles Foster Kane), je v této souvislosti méně relevantní než otázka, kdo je vlastně autor a kdo napodobuje koho, kterou Welles dost naléhavě klade také napříč mockumentem F for Fake, který má svým fragmentárním stylem nejblíže k The Other Side of the Wind. ___Třeba Peter Bogdanovich, považovaný v sedmdesátých letech za Wellesova napodobitele, ve filmu hraje Hannafordova nejsnaživějšího plagiátora. Definování jeho postavy tím, že napodobuje někoho jiného, je ovšem dovedeno ad absurdum, když při rozhovorech s novináři občas začne imitovat Jamese Cagneyho nebo Johna Waynea. Welles do svého filmu sice přenáší mediální obrazy vlivných osobností, ale zároveň se jim vysmívá jako nepravděpodobným a nepravdivým. Všechny tyto rozpory mohly být součástí snahy nabídnout namísto rekapitulace životního příběhu jednoho člověka vyjádření pochybností nad samotnou poznatelností toho, kým někdo skutečně byl. ___ Přestože by díky Netflixu mohlo Wellesův film teoreticky vidět mnohem víc diváků, než k nimž by se dostal v době svého vzniku, způsob jeho uvedení streamovací společností připomíná moment z Hannafordova večírku, kdy producent předloží zájemcům o projekci filmu filmové kotouče se slovy „Here it is if anybody wants to see it“. Netflix pomohl film dokončit a zvýšil svůj kulturní kapitál jeho uvedením na prestižním festivalu, ale dál se o něj moc nestará. Jako kdyby pro něj cinefilové milující náročnější starší filmy nebyli dost atraktivním diváckým segmentem. ___ Film, na jehož dokončení se čekalo 48 let, by za přispění samotného Wellese byl možná ucelenější, měl vyrovnanější rytmus a nesl jednoznačnější sdělení. Všechny jeho nedokonalosti nás ovšem zároveň upozorňují na jeho kompilační povahu, resp. spletité okolnosti vzniku - přemýšlíme nad tím, kdo je nad dílem, kdo jej vytvořil (možná Jake Hannaford, jehož „Cut!“ zazní po doběhnutí závěrečných titulků) a co to o něm vypovídá, což byl zřejmě Wellesův záměr. The Other Side of the Wind je dobrým příslibem výborného filmu. 80% () (méně) (více)