Tři tisíce let touhy

George Miller si natočil takovou dospělejší hollywoodskou pohádku po vzoru příběhů „Tisíce a jedné noci“ s podmanivým vizuálem, nápaditými střihy a charismatickým Idrisem Elbou, jenž to zejména svým hlasem celé táhne na svých bedrech, seč mu síly stačí. Ale stačí to i divákovi? Tři tisíce let touhy se snaží květnatě vyprávět epický příběh o lidství, niterných touhách, lásce a věčnosti, ale všechna ta vznešená témata utápí v tak dramaturgicky rozbředlé formě, až se z toho člověku točí hlava. Celou dobu jsem neměl nejmenší tušení, kam to celé vlastně směřuje, a když to na konci konečně někam dosměrovalo, nebyl jsem o nic moudřejší. Prakticky ani nerozumím, kdo má být cílovkou téhle konvenčně vyprávěné fantasy, protože ten banální děj a karnevalové uchopení může imponovat snad jedině dětem - a ty se na film nedostanou, protože to má kvůli nahotě a sexu eRkový rating. Zatímco Miller před lety snad všechny překvapil svou svěží a dynamickou režií u Zběsilé cesty, zde skoro působí jako fosílie rozplývající se nad lehce intelektuálnější červenou knihovnou. Opravdu nechápu, komu to je určené, a nevěřím, že se tomu podaří na tržbách získat byť jen třeba pětinu rozpočtu zpět. [KVIFF 2022] (10.07.2022)

Jsou tam silný momenty, ale ten konec je tak pitomě plochej...škoda, že zajímavej scénář i celkem solidní režie jsou ke konci tak odfláklý, že Idris Elba i Tilda Swinton potom vypadaj občas jako přehrávající amatéři - a to je dost těžký u nich. Fakt tomu nerozumím, proč to ke konci tak zahodili. Ale v principu to byl ještě celkem fajn film. (12.01.2023)

Miller mě mimo svět šílenýho Maxe nikdy moc nebavil. Je to sice skvělej režisér, ale už ne tak skvělej vypravěč. Tři tisíce let touhy je ale jeden z těch filmů, který se perfektně trefily do mojí momentální nálady. Hlavní roli hraje výrazný obrazový podání s přesným střihem, který doprovází poutavý historky i překvapivě funkční dialogy plný vznosných témat. Že to nemá – alespoň zdánlivě – tak úplně jasnej směr, cíl, nebo viditelnou pointu jde ku prospěchu divákovy představivosti. A o tu tady jde především. Nemá to dopad jako The Fall, ale ta touha se taky počítá. (15.09.2022)

Miller je mužem mnoha tváří a na jedné straně dokázal stvořit Šíleného Maxe, kdy Fury Road je stále jeden z největších nářezů poslední dekády a na straně druhé je podepsaný pod Happy Fett a prasátkem Babe. No a pak je tady tenhle kousek, což je filozofická pohádková fantasy romanťárna, která je velmi dobrá v jednotlivostech, ale jako celek moc nedrží pohromadě a má tendenci v určitých pasážích uspávat. K dobru je třeba Millerovi připsat to, že nešel cestou některých kolegů a neroztáhl to na dvě a půl hodiny a udržel se v rozumných a koukatelných mezích...60% (27.11.2022)

V podstatě pohádkový příběh rámcově zasazený do dnešní doby, ale s četnými retrospektivami. Dobrá byla scéna, jak vědkyně omdlela, když spatřila džina. Na materialisty má setkání s nějakou transempirickou entitou zpravidla zdrcující účinek. Ale pak se hrdinka příběhu rychle srovnala. Otevřená a nedogmatická vědecká mysl by měla být schopná reflektovat a integrovat nová fakta. Poté vstupujeme do narativní části filmu, kdy se v příběhu vyprávějí příběhy. Takto konstruované fabule jsou pro orientální kulturu charakteristické. Tuhle část jsem si nejvíc užil, naštěstí tvořila v podstatě korpus filmu. Pobavila mě scéna s obézní odaliskou, která měla přezdívku Cukřenka. Hle, k čemu je dobrý tlustý zadek! V závěrečné části se film vrací do současnosti a vědkyně odjíždí s džinem do Londýna. Tam příběh začne haprovat a ztrácet na barvitosti, poetičnosti i zajímavosti. Cítil jsem v něm i lehce multikulturalistickou pachuť, hlavně však nedostatek tvůrčí invence. Škoda, že ten konec nebyl vymyšlený líp. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu, který má, mimochodem, rovněž nedovařený konec. - - - Sen o džinovi v láhvi (1. prosince 1992 dopoledne) - - -     Jsem kdesi v cizině, snad v Ženevě. V antikvariátu nabízím Casanovovy paměti ve francouzštině v krásném vydání. Knihkupec mi za ně vybral hromádku jiných knih. Přehrabuji se v knihách a vybírám z nich ty, které mě zajímají.      Mezi knihami objevuji zvláštní baňatou láhev s dlouhým hrdlem z hnědého skla a s ozdobnou nálepkou. Je asi z jedné třetiny naplněna nějakou tekutinou. Pokouším se přečíst arabský nápis na etiketě, ale nedaří se mi to, protože písmo je příliš kaligraficky kroucené. Vyrozumím pouze, že se jedná o egyptský výrobek a že to je asi nějaký gin. Nakonec láhev otevřu.      Z hrdla začíná zvolna vystupovat tenký pramínek hnědého kouře připomínajícího kysličník dusičitý. Umístím láhev tak, aby její hrdlo koukalo ven z okna, aby kouř nešel do místnosti. Ten se teď už prudce valí z láhve plným proudem, avšak stal se téměř bezbarvým. Kapalina uvnitř láhve vře a začíná jí ubývat.      Slunečné počasí, které venku panovalo, se rázem mění. Obloha se zatmívá a zdvihá se vítr, který rychle přechází ve vichřici, a ta strhává výzdobu z budov ozdobených pro nějakou slavnost. Trochu se bojím, že budu mít nepříjemnosti z toho, co jsem způsobil, a dívám se, jestli si nikdo nevšimnul, že jsem bouři rozpoutal já. Ale za chvíli je naštěstí po všem a znovu začíná svítit slunce.      Opatrně vyjdu ven a vmísím se do společnosti mladých sympatických lidí z nejrůznějších konců světa. Na zemi se povalují láhve od drahých alkoholů, mezi nimi i moje láhev od „ginu“. Když ji nenápadně seberu, abych ji uklidil, všimnu si, že z dolní strany zátky vyčnívá černá ručička.      Pak uvidím skupinu krásných dívek, které se s někým loučí. Je mezi nimi několik překrásných černošek. Protože si je chci prohlédnout zblízka, běžím k nim, jako bych se s dotyčným chtěl také rozloučit. (28.04.2023)