Pasqualino Sedmikráska

Wertmüller zase ukazuje jak umí život s člověkem zamávat, záleží jen na době, státu a situaci, a tohle je asi vrchol. Lidský plémě rodí armády politiků, filosofů a moralistů a "po bitvě generálů", ale když dojde na lámání chleba, tak se většina z nich posere bez rozdílu. Pud přežití vítězí... Pasqualino sice není žádnej svatoušek, ale ruku na srdce - kdo z nás nebyl někdy alespoň v policejní vazbě??... na druhou stranu - ta Shirley Stoler byla docela žabka, ne? (26.01.2022)

Tento film nevypráví o "zoufalé snaze přežít za každou cenu". Tento film vypráví o zoufalé snaze za každou cenu. Skoro všechny trable, do kterých se Pasqualino dostane, si totiž vlastní horlivostí přivodil sám. Snímek je tedy hlavně kritikou bezhlavého přisluhování jakékoliv (ať už nacistické, machistické, nebo třeba korporátní) ideologii. A protože vznikl v Itálii 2. poloviny 20. století, jeví se jeho zasazení do období fašizmu poměrně logicky. Co už tak samozřejmé není, je volba žánru frašky. Ne, že by se k tématu takto přistoupit nedalo, dokonce můžeme spekulovat, že právě toto pojetí ve spojení s některými "šokujícími" záběry snímku přineslo zástupy fanoušků, potažmo nominace na Oscara i následovníky (jako Roberta Benigniho nebo Emira Kusturicu). Dojde tedy ku příkladu na koupel ve sračkách, z níž by jistě měl radost i samotný P. P. Pasolini :) Můžeme ji nicméně brát jako metaforu všudypřítomnosti ideologie a korporací, před nimiž v západní společnosti není kam utéct. Zvoleným žánrem snad lze také omluvit - vedle Gianniova příšerného přehrávání - i to, že s historickými fakty scénář nakládá opravdu velice volně. Ideologicky by se dal snímek označit jako zevšeobecňující levicová agitka, maskovaná rádoby drsnými záběry. Film je na jedné straně angažovaně feministický (namátkou: Pasqualino je jeden muž mezi osmi ženami, jako jediný se straní práce, rodinu přivede do maléru, obvyklé role muže a ženy jsou v části z fašistické věznice prohozeny), zároveň však ukazuje neatraktivní ženu jako odpornou a směšnou figurku (jakkoliv inteligentní a schopnou), navíc sloužící stejné mašinérii jako Pasqualino. Devízu filmu představují jeho některé řemeslné kvality. Řeč je jednak o kameře a mizanscéně, která nepůsobí lacině, ale hlavně samotnému filmovému vyprávění se i díky rozdělení příběhu do dvou časových rovin podařilo celkem úspěšně eliminovat pocit neživotnosti děje. Slabší jsou naopak zvuk a postsynchrony - například scény z lesa v úvodu vůbec nezní realisticky. (12.08.2014)

Bohužel shlédnuta kopie s příšerným (!) anglickým dabingem, který mi bral potěšení z italského temperamentu i herectví Gianniniho. První půlka filmu by taky byla max za *** - potíž vidím hlavně v tom, že spousta zápletek na tohle téma se stala časem klišé anebo i dobrou dojnou krávou. Byla generace filmů (Nuit et brouillard), z jejichž autenticity mrazí dodnes. Tohle už jen rozmělňuje věčné pacifistické pravdy a dramaturgicky se to posouvá ke stejným křižovatkám, za jaké měla za pár let Meryl vyinkasovat Oscar (r). Dobrá, dobrá, furt milejší kombinovat hrůzu s cynismem, než se sladkobolností anebo hrou na dokument a počítat si vzadu, kolik mi to vynese schindlerů (r). Film je slušně udělaný (děsná hudba, laciné animirky, nedokonalé komparzy - co už). Shirley Stoler mazéééc!!! Takovou Němku, aby pohledal - musim na ní dát tip své lesbické známé-). Ke komentáři Kobejna - Pasqualino NENÍ dobrotivý. Je to podobný typ, jako náš starý známý Dítě z Obsluhoval jsem anglického krále - veze se s dobou, je to blb, vlastně i doscela dost hajzl. Kecy o tom, jak kdo miluje život jsou podle mě nemístné, protože jestli tenhle film něco váží, pak je to hodnota vysmáté cti a oproti ní hodnota zkušenosti, která na čest rezignovala. (03.07.2013)

Prožít a žít za každou cenu... Mísí se ve mě mírně rozporuplné pocity. Pasqualino vypadal na první pohled sympaticky, dostal se do nezáviděníhodných situací, zejména jako vězeň koncetračního tábora, ale přesto mi vyloženě sympatický nebyl. Jeho povalečský způsob života plný flámování, vylomenin a svádění jedné ženy za druhou se mi začal brzy protivit. Pokud jde o můj dojem z filmu, je to ten typ uměleckého snímku, který většinou hodně můžu... vyprávění příběhu v osobitých postupech, s dotvářením atmosféry jednotlivých scén pomocí hudby a vizuálních nápadů. Ale současně si ten film nejednou liboval v různých bizardnostech a zvrácenostech (např. taková scéna s divokou souloží na psychiatrickém lůžku), jaké se mi většinou dost protiví též. Kdyby mi někdo předem řekl, že drama z koncentráku zde bude zpracováno jako umělecká fraška, asi bych si to nedokázal představit. Ale už úvodní "rapová" skladba mě na cosi podobného začala spolehlivě připravovat. Pasqualino Sedmikráska má v sobě přes všechen odstup a zvrácenost zvláštní chemii i silnou důstojnost, něco, co film pro mě pozvedalo na úroveň nadprůměrného a více méně pozitivního zážitku. A snad právě pro ten pocitově silně podivný nádech si ho ještě dlouho budu pamatovat. Poměrně kruté válečné scény z Reichu tvořily sotva slabší polovinu filmu, ale rozhodně dokázaly vytvořit působivý kontrast k retrospektivní "fraškovité" lince a tíživě existenciální vyvrcholení možná zanechalo ve mě snad i více tísně, než v samotném Pasqualinovi, který si v závěru opět z plného hrdla na svobodě zpívá. Tralalalalááá... Také díky skvělé hudbě se nakonec přikláním k čtvrté hvězdičce. Trochu zamrzel malý prostor pro Fernanda Reya, který mě na tento film nalákal a navzdory samostatné zmínce na plakátu měl jenom výraznější epizodní roli. Ale ani v té nedokázal zklamat a výkon hlavního herce (Giancarlo Gianniniho) byl rovněž znamenitý. 75% (25.09.2020)

Když se Roberto Benigni pokusil spojit italskou lidovou komedii s tématem koncentračních táborů, dopadlo to minimálně nesourodě. Když se o více než 20 let před ním pustila do podobného projektu Lina Wertmüller, dopadlo to ještě hůř. Ten film neví co chce a je čím dál méně uvěřitelný, až v závěru úplně ztrácí sebereflexi a utápí se ve vlastním protiřečení. Jak mohl být nominován na čtyři Oscary (v době, kdy tyhle sošky ještě měly smysl), je mimo mé chápání. (03.10.2008)