Pasqualino Sedmikráska

Moj prvy film od reziserky Liny Vertmuller a hned takmer trefa do cierneho. Silny namet /koncentracne tabory/, este lepsia rezia a kvalitne herecke vykony najma Gianniniho. Zvysni herci su pre mna neznami, ale herecke vykony, rezia a dialogy su maximalne prepracovane. Film, ktory bol nominovany na Oscary /tusim 4/ a vdaka nemu sa reziserke Line Vertmuller dostalo sirsieho zaujmu z celej Europy. 86 % (21.02.2015)

Když se Roberto Benigni pokusil spojit italskou lidovou komedii s tématem koncentračních táborů, dopadlo to minimálně nesourodě. Když se o více než 20 let před ním pustila do podobného projektu Lina Wertmüller, dopadlo to ještě hůř. Ten film neví co chce a je čím dál méně uvěřitelný, až v závěru úplně ztrácí sebereflexi a utápí se ve vlastním protiřečení. Jak mohl být nominován na čtyři Oscary (v době, kdy tyhle sošky ještě měly smysl), je mimo mé chápání. (03.10.2008)

Wertmüller zase ukazuje jak umí život s člověkem zamávat, záleží jen na době, státu a situaci, a tohle je asi vrchol. Lidský plémě rodí armády politiků, filosofů a moralistů a "po bitvě generálů", ale když dojde na lámání chleba, tak se většina z nich posere bez rozdílu. Pud přežití vítězí... Pasqualino sice není žádnej svatoušek, ale ruku na srdce - kdo z nás nebyl někdy alespoň v policejní vazbě??... na druhou stranu - ta Shirley Stoler byla docela žabka, ne? (26.01.2022)

Komentář, který tvrdí, že je tento film "mimo mé chápání", který se tu vyskytl je, jak vidět z ostatních hodnoceních, jen (výjimečně) ojedinělým nepochopením (za což ale “může” zatím nízký počet hodnocení). Pasqualino je narozdíl od Benigniho filmu, s kterým tu byl srovnán (ne docela omylem, I když podobnost je v zásadě pouze v tom, že se hlavní hrdina ocitne v koncentračním táboru) spíše drama, protože těch míst pro zasmání tam je opravdu pomálu. Drama je to ale výtečné. Pasqualino je typ člověka, který miluje život (a ženy především, neboť jeho filozofie je: “žena je život”) za všech okolností, tedy I za těch pro život nejméně příznivých, v koncentračním táboře, a proto i v nacistické "zrůdě" chce najít “stopy” člověka, pokřiveného sice, ale při vzpomínce na poučení od své matky, které si vštípil v dětství, totiž že "I ve zlé ženě je něco dobrého" se rozhodne k “drastickému” rozhodnutí. Scéna, kdy se vysílený a zubožený koncetráčník rozhodne svést (i fyzicky) odpudivou Němku (ve které částečně taky vidí „matku“), patří k nejsilnějším a nejpůsobivějším, co jsem měl možnost vidět. "Na oplátku" mu ona Němka dá pocítit, jaké to je být katem a rozhodnout o lidském životě. Dochází tak k zajímavému "prohození" rolí a i naivní a dobrotivý Pasqualino pocítí, jaké to je "dotknout se zla", kterážto zkušenost ho zásadně promění. Celkově je to velmi ojedinělý film, dívající se na téma "koncentráků" vyhraněně subjektivním a originálním způsobem a (minimálně) herecký výkon GG v hlavní roli, stejně jako originální režie by si ty Oscary, na něž mu uživatel “mimo mé chápání” nároky upírá, právem zasloužily. (03.09.2011)

Prožít a žít za každou cenu... Mísí se ve mě mírně rozporuplné pocity. Pasqualino vypadal na první pohled sympaticky, dostal se do nezáviděníhodných situací, zejména jako vězeň koncetračního tábora, ale přesto mi vyloženě sympatický nebyl. Jeho povalečský způsob života plný flámování, vylomenin a svádění jedné ženy za druhou se mi začal brzy protivit. Pokud jde o můj dojem z filmu, je to ten typ uměleckého snímku, který většinou hodně můžu... vyprávění příběhu v osobitých postupech, s dotvářením atmosféry jednotlivých scén pomocí hudby a vizuálních nápadů. Ale současně si ten film nejednou liboval v různých bizardnostech a zvrácenostech (např. taková scéna s divokou souloží na psychiatrickém lůžku), jaké se mi většinou dost protiví též. Kdyby mi někdo předem řekl, že drama z koncentráku zde bude zpracováno jako umělecká fraška, asi bych si to nedokázal představit. Ale už úvodní "rapová" skladba mě na cosi podobného začala spolehlivě připravovat. Pasqualino Sedmikráska má v sobě přes všechen odstup a zvrácenost zvláštní chemii i silnou důstojnost, něco, co film pro mě pozvedalo na úroveň nadprůměrného a více méně pozitivního zážitku. A snad právě pro ten pocitově silně podivný nádech si ho ještě dlouho budu pamatovat. Poměrně kruté válečné scény z Reichu tvořily sotva slabší polovinu filmu, ale rozhodně dokázaly vytvořit působivý kontrast k retrospektivní "fraškovité" lince a tíživě existenciální vyvrcholení možná zanechalo ve mě snad i více tísně, než v samotném Pasqualinovi, který si v závěru opět z plného hrdla na svobodě zpívá. Tralalalalááá... Také díky skvělé hudbě se nakonec přikláním k čtvrté hvězdičce. Trochu zamrzel malý prostor pro Fernanda Reya, který mě na tento film nalákal a navzdory samostatné zmínce na plakátu měl jenom výraznější epizodní roli. Ale ani v té nedokázal zklamat a výkon hlavního herce (Giancarlo Gianniniho) byl rovněž znamenitý. 75% (25.09.2020)