Pasqualino Settebellezze
Seven Beauties
Seven Beauties
Seven Beauties
Režie:
Lina WertmüllerScénář:
Lina WertmüllerKamera:
Tonino Delli ColliHudba:
Enzo JannacciHrají:
Giancarlo Giannini, Fernando Rey, Shirley Stoler, Roberto Herlitzka, Massimo Vanni, Carla Mancini, Ada Pometti, Francesca Marciano, Barbara Valmorin (více)Obsahy(1)
Temperamentní Ital Pasqualino miluje život a ženy. A ženy milují jeho. Když se po pokusu o dezerci dostává do německého koncentračního tábora a pociťuje naplno hrůzy tohoto místa, přiměje ho nezlomná touha žít k zoufalému činu: rozhodne se svést krutou německou dozorkyni. Za „odměnu“ dostává funkci velitele bloku a úkol: vybrat šest mužů, kteří budou na místě popraveni. Zbytek dostane jídlo a možná přežije. Nevybere-li, bude popraven celý blok. Giancarlo Giannini se velmi úspěšně chopil hlavní role a drama italské režisérky Liny Vertmüllerové bylo nominováno na čtyři Oscary. (Febiofest)
(více)Recenze (14)
Moj prvy film od reziserky Liny Vertmuller a hned takmer trefa do cierneho. Silny namet /koncentracne tabory/, este lepsia rezia a kvalitne herecke vykony najma Gianniniho. Zvysni herci su pre mna neznami, ale herecke vykony, rezia a dialogy su maximalne prepracovane. Film, ktory bol nominovany na Oscary /tusim 4/ a vdaka nemu sa reziserke Line Vertmuller dostalo sirsieho zaujmu z celej Europy. 86 % ()
Oscar 4 nominace: Cizojazyčný film, Režie, Herec HR - Giancarlo Giannini, Scénář ()
Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. ()
Prožít a žít za každou cenu... Mísí se ve mě mírně rozporuplné pocity. Pasqualino vypadal na první pohled sympaticky, dostal se do nezáviděníhodných situací, zejména jako vězeň koncetračního tábora, ale přesto mi vyloženě sympatický nebyl. Jeho povalečský způsob života plný flámování, vylomenin a svádění jedné ženy za druhou se mi začal brzy protivit. Pokud jde o můj dojem z filmu, je to ten typ uměleckého snímku, který většinou hodně můžu... vyprávění příběhu v osobitých postupech, s dotvářením atmosféry jednotlivých scén pomocí hudby a vizuálních nápadů. Ale současně si ten film nejednou liboval v různých bizardnostech a zvrácenostech (např. taková scéna s divokou souloží na psychiatrickém lůžku), jaké se mi většinou dost protiví též. Kdyby mi někdo předem řekl, že drama z koncentráku zde bude zpracováno jako umělecká fraška, asi bych si to nedokázal představit. Ale už úvodní "rapová" skladba mě na cosi podobného začala spolehlivě připravovat. Pasqualino Sedmikráska má v sobě přes všechen odstup a zvrácenost zvláštní chemii i silnou důstojnost, něco, co film pro mě pozvedalo na úroveň nadprůměrného a více méně pozitivního zážitku. A snad právě pro ten pocitově silně podivný nádech si ho ještě dlouho budu pamatovat. Poměrně kruté válečné scény z Reichu tvořily sotva slabší polovinu filmu, ale rozhodně dokázaly vytvořit působivý kontrast k retrospektivní "fraškovité" lince a tíživě existenciální vyvrcholení možná zanechalo ve mě snad i více tísně, než v samotném Pasqualinovi, který si v závěru opět z plného hrdla na svobodě zpívá. Tralalalalááá... Také díky skvělé hudbě se nakonec přikláním k čtvrté hvězdičce. Trochu zamrzel malý prostor pro Fernanda Reya, který mě na tento film nalákal a navzdory samostatné zmínce na plakátu měl jenom výraznější epizodní roli. Ale ani v té nedokázal zklamat a výkon hlavního herce (Giancarlo Gianniniho) byl rovněž znamenitý. 75% ()
Pasqualino je elegán a povalač, s ktorým sa život prestal maznať, keď zastrelil známeho pasáka. Dostane sa do vazenia, blázinca a keďže sa píše rok 1940 a dezertuje z armády, napokon aj do nemeckého koncentračného tábora. Životné peripetie sú síce šialené, ale Line Wertmüller sa podarilo film udržať pohromade aj pomocou retrospektív. Keby však fešák Pasqualino vedel, čo ho čaká v koncentráku, kde v snahe prežiť dostane "ponuku", ktorú nemohol odmietnuť. Snímok ide na hranu, záverečná polhodina je v zobrazení zúfalej snahy prežiť za každú cenu drsná a posobivá a Giancarlo Giannini podáva jeden zo svojich najlepších výkonov kariéry. ()
Film začína dokumentárnymi zábermi z obdobia fašizmu a druhej svetovej vojny, ktoré sú zvýraznené citátmi z nemeckého filmu „Jedermann“ (2000). Ale film nie je o fašizme, nie je o vojne, je to komédia v ktorej nás desí nočná mora vojny, jej ťaživá hrozba a túžba toto všetko prežiť. Hlavným hrdinom filmu je Pasqualino a jeho sedem „krásnych“ sestier (názov filmu pochádza odtiaľto "Pasqualino a sedem krások"). Prezývajú ho Pasqualino Settebellezze (v žiadnom prípade to nemôže byť Pasqualino Sedmikráska to je nezmysel). Film je rozdelený do dvoch časových pásiem, pred vojnou keď bol jediným obhajcom cti svojich sestier a pri obhajobe jednej z nich zabije jej pasáka. Aby sa vyhol väzeniu simuluje nepríčetnosť. Dostáva sa do blázinca. A druhé pásmo počas vojny, táto téma a zapojenie Talianska do vojny sa prezentuje hneď od začiatku, je tu Mussoliniho prejav. Dostáva sa do víru týchto udalosti podpisuje vojnu, ako dobrovoľník a odchádza na východný front. Vlak bol bombardovaný a utečie od svojej jednotky a putuje spoločne s Francescom Nemeckom, nakoniec sú zadržaní a umiestnení v zajateckom tábore. A keďže mal talent na prežitie a mal úspech u žien, podarilo sa mu prežiť aj vojnu v koncentračnom tábore a vrátil sa po vojne do Neapola. Film nám dáva pocítiť a uvedomiť si závislosť každého jedného ľudského života od totalitného systému a od osudu národa ako celku. Aj slabým charakterom, kolaborantom a odpadlíkom sa v tomto systéme darí úspešne prežiť. ()
Komentář, který tvrdí, že je tento film "mimo mé chápání", který se tu vyskytl je, jak vidět z ostatních hodnoceních, jen (výjimečně) ojedinělým nepochopením (za což ale “může” zatím nízký počet hodnocení). Pasqualino je narozdíl od Benigniho filmu, s kterým tu byl srovnán (ne docela omylem, I když podobnost je v zásadě pouze v tom, že se hlavní hrdina ocitne v koncentračním táboru) spíše drama, protože těch míst pro zasmání tam je opravdu pomálu. Drama je to ale výtečné. Pasqualino je typ člověka, který miluje život (a ženy především, neboť jeho filozofie je: “žena je život”) za všech okolností, tedy I za těch pro život nejméně příznivých, v koncentračním táboře, a proto i v nacistické "zrůdě" chce najít “stopy” člověka, pokřiveného sice, ale při vzpomínce na poučení od své matky, které si vštípil v dětství, totiž že "I ve zlé ženě je něco dobrého" se rozhodne k “drastickému” rozhodnutí. Scéna, kdy se vysílený a zubožený koncetráčník rozhodne svést (i fyzicky) odpudivou Němku (ve které částečně taky vidí „matku“), patří k nejsilnějším a nejpůsobivějším, co jsem měl možnost vidět. "Na oplátku" mu ona Němka dá pocítit, jaké to je být katem a rozhodnout o lidském životě. Dochází tak k zajímavému "prohození" rolí a i naivní a dobrotivý Pasqualino pocítí, jaké to je "dotknout se zla", kterážto zkušenost ho zásadně promění. Celkově je to velmi ojedinělý film, dívající se na téma "koncentráků" vyhraněně subjektivním a originálním způsobem a (minimálně) herecký výkon GG v hlavní roli, stejně jako originální režie by si ty Oscary, na něž mu uživatel “mimo mé chápání” nároky upírá, právem zasloužily. ()
Bohužel shlédnuta kopie s příšerným (!) anglickým dabingem, který mi bral potěšení z italského temperamentu i herectví Gianniniho. První půlka filmu by taky byla max za *** - potíž vidím hlavně v tom, že spousta zápletek na tohle téma se stala časem klišé anebo i dobrou dojnou krávou. Byla generace filmů (Nuit et brouillard), z jejichž autenticity mrazí dodnes. Tohle už jen rozmělňuje věčné pacifistické pravdy a dramaturgicky se to posouvá ke stejným křižovatkám, za jaké měla za pár let Meryl vyinkasovat Oscar (r). Dobrá, dobrá, furt milejší kombinovat hrůzu s cynismem, než se sladkobolností anebo hrou na dokument a počítat si vzadu, kolik mi to vynese schindlerů (r). Film je slušně udělaný (děsná hudba, laciné animirky, nedokonalé komparzy - co už). Shirley Stoler mazéééc!!! Takovou Němku, aby pohledal - musim na ní dát tip své lesbické známé-). Ke komentáři Kobejna - Pasqualino NENÍ dobrotivý. Je to podobný typ, jako náš starý známý Dítě z Obsluhoval jsem anglického krále - veze se s dobou, je to blb, vlastně i doscela dost hajzl. Kecy o tom, jak kdo miluje život jsou podle mě nemístné, protože jestli tenhle film něco váží, pak je to hodnota vysmáté cti a oproti ní hodnota zkušenosti, která na čest rezignovala. ()
ocenenia : Oscar 1977 - Nominácia na najlepší zahraničný film ()
34. Zlatý Glóbus za rok 1976 - nominace (1) - Nejlepší cizojazyčný (zahraniční) film - Itálie ()
Když se Roberto Benigni pokusil spojit italskou lidovou komedii s tématem koncentračních táborů, dopadlo to minimálně nesourodě. Když se o více než 20 let před ním pustila do podobného projektu Lina Wertmüller, dopadlo to ještě hůř. Ten film neví co chce a je čím dál méně uvěřitelný, až v závěru úplně ztrácí sebereflexi a utápí se ve vlastním protiřečení. Jak mohl být nominován na čtyři Oscary (v době, kdy tyhle sošky ještě měly smysl), je mimo mé chápání. ()
Skvělý Giannini, několik laciných klišé, trocha bizarností, několik nádherných scén (němá sekvence u soudu!) a krásný závěr. Rozpuruplné, ale silné dílo. O vině všech, kteří přežili. (Jen tomu Wagnerovi už dejte pokoj, on za koncentráky opravdu nemůže.) ()
Tento film nevypráví o "zoufalé snaze přežít za každou cenu". Tento film vypráví o zoufalé snaze za každou cenu. Skoro všechny trable, do kterých se Pasqualino dostane, si totiž vlastní horlivostí přivodil sám. Snímek je tedy hlavně kritikou bezhlavého přisluhování jakékoliv (ať už nacistické, machistické, nebo třeba korporátní) ideologii. A protože vznikl v Itálii 2. poloviny 20. století, jeví se jeho zasazení do období fašizmu poměrně logicky. Co už tak samozřejmé není, je volba žánru frašky. Ne, že by se k tématu takto přistoupit nedalo, dokonce můžeme spekulovat, že právě toto pojetí ve spojení s některými "šokujícími" záběry snímku přineslo zástupy fanoušků, potažmo nominace na Oscara i následovníky (jako Roberta Benigniho nebo Emira Kusturicu). Dojde tedy ku příkladu na koupel ve sračkách, z níž by jistě měl radost i samotný P. P. Pasolini :) Můžeme ji nicméně brát jako metaforu všudypřítomnosti ideologie a korporací, před nimiž v západní společnosti není kam utéct. Zvoleným žánrem snad lze také omluvit - vedle Gianniova příšerného přehrávání - i to, že s historickými fakty scénář nakládá opravdu velice volně. Ideologicky by se dal snímek označit jako zevšeobecňující levicová agitka, maskovaná rádoby drsnými záběry. Film je na jedné straně angažovaně feministický (namátkou: Pasqualino je jeden muž mezi osmi ženami, jako jediný se straní práce, rodinu přivede do maléru, obvyklé role muže a ženy jsou v části z fašistické věznice prohozeny), zároveň však ukazuje neatraktivní ženu jako odpornou a směšnou figurku (jakkoliv inteligentní a schopnou), navíc sloužící stejné mašinérii jako Pasqualino. Devízu filmu představují jeho některé řemeslné kvality. Řeč je jednak o kameře a mizanscéně, která nepůsobí lacině, ale hlavně samotnému filmovému vyprávění se i díky rozdělení příběhu do dvou časových rovin podařilo celkem úspěšně eliminovat pocit neživotnosti děje. Slabší jsou naopak zvuk a postsynchrony - například scény z lesa v úvodu vůbec nezní realisticky. ()
Wertmüller zase ukazuje jak umí život s člověkem zamávat, záleží jen na době, státu a situaci, a tohle je asi vrchol. Lidský plémě rodí armády politiků, filosofů a moralistů a "po bitvě generálů", ale když dojde na lámání chleba, tak se většina z nich posere bez rozdílu. Pud přežití vítězí... Pasqualino sice není žádnej svatoušek, ale ruku na srdce - kdo z nás nebyl někdy alespoň v policejní vazbě??... na druhou stranu - ta Shirley Stoler byla docela žabka, ne? ()