Gekidó no Šówaši: Okinawa kessen

Tenhle velmi dlouhý film pojednává o dobývání Okinawy americkými jednotkami, které se postupně čím dál více začaly přibližovat centrálním Japonským ostrovům. Ačkoliv Japonci už v té době přišli o většinu obsazených území a boje se vyloděním na Iwo Jimě už dotkly samotné svaté japonské půdy, odmítali se fanatičtí Japonci vzdát a připravovali se na poslední velký boj. Na ten připravovali i civilní obyvatelstvo, které bylo cvičeno a připraveno se bránit naostřenými bambusovými holemi. Američané byli vylíčeni armádou civilistům jako ďáblové, takže i ti, kterým by hrdost či strach znemožnil bojovat byli rozhodnuti raději odejít ze světa vlastní rukou než padlout do rukou nepřítele. To paradoxně enormě zvýšilo ztráty na životech Japonců, protože celé rodiny páchaly hromadné sebevraždy v hrůze z dobyvatelů, která však byla zbytečná. Film vyčerpávajícím způsobem popisuje co se dělo před invazí na ostrov i během ní a rovnou říkám, že kdo se těší na pořádnou porcičku válečné akce vzhledem ke stopáži 149 min. dočká se jí až na konci a to ještě asi nebude zcela spokojen... Celkově mi připadalo, že boje samotné a jejich znázorňování nebylo hlavní snahou tvůrců tohoto snímku. Většina děje se totiž odehrává ve všelikých štábech ať už v Japonsku či posléze v jeskyních v jednotlivých sekcích ostrova. Sledujeme rozhodující se velite a když náhodou dojde k boji, je to jen krátká sekvence sloužící spíše jako předělový můsteck pro jinou pasáž, kde se opět diskutuje. Znalci všech těch čísel japonských jednotek a čet, případně jmen velitelů si asi budou chrochtat blahem, ti co mají raději akci už tak nadšení nebudou. Akce samotná je ve filmu znázorněna mírně odbytě, protože se odehrává tak, že je záběr na nějakou japonskou zakopanou jednotku na ostrově, náhle se ozve série výbuchů a když zmizí kouř jsou všichni mrtvi... Tento moment je tam mnohokrát. Jistě, začátkem všeho byla vždy mohutná dělostřelecká příprava z bitevních lodí a křižníků podpořená útoky Corsairů s raketami a pumami. Na to ale byly výbuchy moc malé... Američany ve filmu čas od času zahlédnete a to hlavně ke konci a já byl moc rád, že je hráli běloši a ne Japonci, což je japonská filmová specialita... Konec filmu je věnován zániku japonských jednotek, zmatku, strachu ale i japonské odvaze a cti podle kodexu bušidó, která byla pro Američany několik s Japonci válčícími do posledních dní války nepochopitelná. Hodně se film věnuje i osudu v úvodu mnou zmíněných ostrovanů - civilistů a jejich smutných konců. A právě nikoliv v boji, ale v tom konci bych viděl největší přínos filmu. Člověk si při sledování uvědomí tu hrůzu rodin spálených plamenomety v tunelech a jeskyních či při seskupování se u hromadně odjištěných granátů... Z dobové techniky divák neuvidí prakticky nic. Zahlédl jsem tam asi 3 Shermany a zbytek amerických tanků jsou poválečné Pattony. Z japonských tanků neuvidí divák ani pás, byť právě zde došlo k tankovým bitvám což byla pro bojiště v Pacifiku na rozdíl od Evropy spíše rarita. Japonští herci hrají skvěle a jejich role jsem jim věřil. Zatímco u asijských filmů mi vadí herecká afektovanost a přehrávání, u japonských herců a filmů naopak toto očekávám a chybělo by mi to tam. Tři samurajské meče. * * * (03.02.2017) (méně) (více)