Slušné mrtvé dívky

Zvláštní film. Tou směsí bizarnosti, nadsázky, násilí, napětí, mrazivého tragického dramatu a černočerného humoru na mě dýchla až Coenovská atmosféra. Vcelku originálně natočený, svižný snímek o nezměrné velikosti lidské malosti a ubohosti, odehrávající se v panoptiku plném podivných postav na špinavém záhřebském předměstí. Chvílemi černá komedie, chvílemi napínavé a drsné drama. Bylo zajímavé, s jakou lehkostí tvůrci přebíhali z jedné roviny do druhé jako by nic a jak organicky celek působil. (08.02.2012)

Film má velice dobrý nápad. Život dvou lesbiček, které se přestěhují k sousedům, se kterými to vypadá nejprve dobře a kteří by neměli mít problém s tímto vztahem, se změní v obrovskou tragédii. Bylo opravdu zvláštní sledovat, jak a kdo má jaký přístup k homosexualitě. A kdo je co schopný kvůli svému přístupu k této skutečnosti udělat. Výtečně svou roli zahrál Ivica Vidovič, otec Daniela, společně se svou manželkou. Zatímco on byl k lesbickému vztahu celkem tolerantní, manželka byla přímo až šílená, že s nimi někdo takový bydlí pod jednou střechou. Bohužel mi dojem trochu zkazilo opět těch pár mrtvol navíc, bez kterých se zřejmě chorvatská kinematografie obejít nemůže. (05.09.2011)

Když se dvě lesby přistěhují do baráku plném úchylů, jak to může dopadnout? Zejména na Balkáně. Zručně zvládnuté sociální drama plné krve. Některé dějové linky jsou tu ale zcela zbytečné, např. zapáchající mrtvá stará bába s teploměrem v hubě, nebo špatně dopadnoucí soulož otce dívky s kurvou sousedkou. Chorvati se chtěli zalíbit i v Hollywoodu ale dopadlo to dost strojeně. (28.02.2012)

Mataničův film nelze chápat a vnímat jako realistické drama. Dům, ve kterém se film odehrává, je jakýmsi panoptikem podivných postaviček, ovšem ne ve felliniovském či hrabalovsky pábitelském smyslu. Zlovolné jednání oněch postav však není vytaženo ad absurdum proto, že by se ve skutečnosti nestávalo nebo nemohlo stát. Je to proto, že ačkoli mnozí lidé podobně přemýšlí, k činu či projevení svého pravého já se odhodlají málokdy. Režisér tudíž Fine mrtve djevojky pootočil do jakéhosi "kdyby" - kdyby oni lidé, přemýšlející podobným způsobem, ztratili naprosto všechny zábrany. Druhý celovečerní film Dalibora Mataniče tak není pouhým vyhroceným dramatem, ale zejména naléhavou sociologickou a psychologickou studií o tom, jaké nebezpečí číhá v každém člověku, který propadne chorobně nenávistným myšlenkám. (14.05.2013)

Stejně tak zajímavé, jako je dívat se na tento film, je číst reakce na něj. Kolik vnějších (agrese) a vnitřních (deprese) emocí může způsobit. Naštěstí se jedná jen o film, takže budou velmi brzy zapomenuty. Přitom je třeba podívat se blíže, jak se celá ta mašinerie násilí rodí (a to je asi největší přinos filmu). Jak je "jinakost" brána ve svém počátečním, latentním stavu, a kde je přehozena výhybka k otevřenému násilí. V latentním stavu již existuje v myslích, do slov a činů se odívá postupně, i když poměrně rychle. Všichni ti agresivní/depresivní kritikové by se měli podívat hloubějí do prostředí, ve kterém žijí, zda se tam už na ně něco nechystá, nebo zda nepatří ke straně, která už něco chystá. Pokus o střízlivou recenzi tu má snad jen Flakotaso (v podobném smyslu). (23.06.2014)