poster

Macbeth (TV film)

Drama

Velká Británie / USA, 1983, 148 min

Režie:

Jack Gold

Scénář:

William Shakespeare (divadelní hra)

Hudba:

Carl Davis

Komentáře uživatelů k TV filmu (1)

  • bogu
    **

    Tahle televizní adaptace Macbetha od BBC si nejspíš zaslouží vyšší hodnocení než to moje, ale přiznám se, že já nemůžu jinak. Mým hlavním důvodem je samotný Macbeth Nicola Williamsona. Williamson má v Británii celkem velké jméno, ale osobně neznám moc herců, kteří by mi byli méně sympatičtí a Macbeth podle mě není role pro člověka, který má charisma vařeného vajíčka. Macbeth je válečník a později psychopatický tyran, Shakespearův prototyp introspektivního vraha. Je odporný, ale je také zvláštním způsobem impozantní a měl by dokázat budit hrůzu. Willamsonův šunkovitý výraz, řídnoucí vlasy a naprosto strašný, stékající knír hrůzu nebudí, jakkoliv Williamson třeští oči v záchvatech paranoie. Jeho dvoupolohové herectví (mužný, hluboký hlas pro stavy příčetnosti, přiškrcené sípání a prskání pro padoušské monology) také dost rychle omrzí. Jane Lapotaire je naproti tomu typově přesná Lady Macbeth a o to víc zamrzí její přehrávání a dramatické vzdechy (to je ostatně i Williamsonův problém – mám pocit že ti dva tu neustále soutěží v dýchavičnosti). Tahle adaptace má ale i svoje úspěchy, a to nemalé: strohé, levné, ale sugestivní a expresionistické kulisy dotvářejí náležitě temnou atmosféru, práce se světly je na BBC neobvykle nápaditá (Birnamský les a maskování armády tu jednoduše simuluje zelené světlo) a ve vedlejších rolích se objevují silní herci, obzvlášť Ian Hogg jako inteligentní Banquo a Tony Doyle jako jednoduchý, robustní Macduff, jehož scéna na anglickém dvoře a především jeho reakce na zprávu o osudu jeho rodiny je výjimečně silná a přesvědčivá. Ostatně ona scéna vyvraždění Macduffů je v téhle adaptaci nečekaně vygradovaná, čímž mi jindy korektní, neřku-li prudérní BBC připravila docela velký šok. Smrt Macduffova syna je neuvěřitelně brutální (upřímně, kam se hrabe Polanski). Tak tedy paradoxně ona dlouhá pasáž, kde Macbeth zmizí ze hry, tady funguje nejlépe. Ani finále ovšem vůbec není špatné – Siward (často vynechávaná okrajová postava) vystoupí jako velký sympaťák a skvělý je i Macbethův boj s jeho synem. Konfrontace Macbetha a Macduffa má slušnou intenzitu (díky Doylovi) a hodně zapůsobí také vypointování závěrečné scény. Zkrátka, tahle adaptace má spoustu solidních herců ve vedlejších rolích a několik opravdu silných momentů, které zůstanou v paměti ještě dlouho po skončení filmu, ale já prostě Williamsonova Macbetha-zelináře překousnout nedovedu. Jak už jsem upozornil, moje hodnocení je hodně subjektivní, možná i nespravedlivé; ten, kdo je vůči Williamsonovi méně předpojatý, si může klidně přihodit k mému hodnocení hvězdičku, možná i dvě. Já k tomu vůli nenacházím. // LEPŠÍ VERZE: Jednoznačně ta Nunnova (1979; McKellen + Dench), byť těm, kteří příliš neholdují archivním záznamům, může víc sednout nový, stalinistický Macbeth Ruperta Goolda s Patrickem Stewartem (2010); a vždycky je tu ještě kontroverzní Orson Welles (1948)...(24.6.2009)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace