Kamaráde, kamaráde

I takový velikán, jakým byl Billy Wilder, musel občas "šlápnout vedle" a natočit něco méně vydařeného. Tohle je právě tento případ, ale v žádném případě bych nechtěl tento film nějak ostouzet, protože často je i méně zdařilý snímek takového tvůrce lepší, než nejvydařenější dílo nějakého rádobyumělce. (23.07.2002)

Nejhorší komedie s dvojicí Lemmon - Matthau. Francis Veber, autor scénáře Dotěrného chlapa, říká, že chybou bylo obsadit Waltera Matthau jako nájemnáho vraha, protože po množství komedií už nepůsobí jako zabiják tak přesvědčivě jako Lino Ventura v Dotěrném chlapovi. Něco na tom bude. Jack Lemmon vlastně zase hraje Felixe Ungera z Podivného páru, přesto výkonům obou dvou nelze nic vytknout. Filmu ale kazí dojem přesně to, o čem píše Tsumani_X a Klaus Kinski to opravdu nezchraňuje (na rozdíl od hudby Lalo Schifrina). Francouzský originál se mi líbil o dost víc. (21.06.2007)

Jeden z těch výjimečných případů, kdy je remake francouzské komedie (Dotěrný chlap) stejně dobrý jako/o něco lepší než originál. Ostatně, skoro každý společný film Wildera a Diamonda je buď podle divadelní hry nebo filmu. A všechny mají společné know-how: Nikoli přiblížit se co nejvíc originálu, ale naopak. Odsekat vše přebytečné, ochutit neslané a nemastné a s přispěním vlastní invence i nějaký ten motiv přidat. No, co si budeme namlouvat, Wilder by si zasloužil i lepší labutí píseň. Bohužel se psal rok 1981. Starý Hollywood umírá na nedostatek výživy a nastupují osmdesátá léta, doba všeobecného kulturního úpadku, natupírovaných účesů, Stevena Spielberga a tendence zavrhovat vše, co se v minulosti osvědčilo. Billy Wilder už do tohoto světa nepatřil. A zdálo se, že ani Walter Matthau a Jack Lemmon, dokud nepřišel jejich comeback v letech devadesátých... 50 % (23.02.2003)

Nečekaně špatný Wilder, který se pohroužil do obscéních vtipů hodných televizní estrády a v žádném případě černé komedie o vrahovi a jeho příteli/nepříteli idiotovi. Velmi slibný začátek je brzo zapomenut a snad již na konci první třetiny získává divák pocit, že tady něco nehraje. A je to pocit oprávněný. Scénář toho hlavním představitelům, tradičně skvělým, moc nenabízí a když necháte rybu delší čas na suchu, tak vám spolehlivě lekne. Nepomůže ani extrémně podivná role Klause Kinskeho, jehož sexuální guru zapadá úplně jinam, než do filmu od génia ke kterému jsem si díky jeho standardním (čti výborným) výkonům vypracoval více než dobrý vztah. Píseň o marihuaně už pak působí jako pěst na oko, stejně jako televizní provedení celého snímku. Nejlepší prostě bude na tenhle kousek zapomenout a raději si pustit něco z lepších časů...... (25.02.2005)

Američané natočili takové množství remaků původně francouzských komedií, až by se v kruhu spřízněnců dalo mluvit o zcela samostatném fenoménu v americké kinematografii. Nicméně tento paskvil mě dokázal otrávit natolik, že nic dalšího z této řady raději dlouhou dobu nechci spatřit. Možná by si tento film jako takový zasloužil i malinko vyšší hodnocení, ale za tak příšerné sprznění velmi povedeného Dotěrného chlapa (1973) zasluhuje zaokruhlení směrem nadolu. Zatímco Dotěrný chlap byl nesmírně vtipný v dialozích, pointách, hereckých výkonech nenuceně komického Ventury a smutného Brela (který navíc složil velmi povedenou hudbu), Billy Wilder se rozhodl přepsat původní děj do velmi omšelé podoby bez vtipu, vypustil odzbrojující závěrečnou pointu a Jack Lemmon s Walterem Matthauem rutinně sehráli další variaci na jejich Podivný pár. Tohle divadélko na mě působilo od začátku dost trapně, byť teprve pasáž s uklízečkou dosáhla v pocitech trapnosti absolutního vrcholu. Aby toho nebylo málo, i Lemmon, který se v oné době úspěšně více přesunul z komických rolí do postav spíše charakterních, tentokrát naprosto nemožně přehrával. Hrůza, skoro se mi nechce věřit, že něco podobného mohl spáchat režisér grandiózního snímku Susent Boulevard i několika kultovních komedií. Škoda jen, že velký pan Billy nepomyslel na svůj tvůrčí důchod o pár měsíců dřív, nemusel na rozloučku natočit tak ukrutnou slátaninu. 10% (11.11.2020)