Ono

Pěkně nastajlovaná finská hříčka, kterou bych si asi trochu víc užila na nějakém festivalu. Takhle doma to bylo jen celkem zajímavé pokoukání na fajnové herce, ale v příběhu s prázdnějším scénářem, který má potíž něco hlubšího říct a slabším monstrem, které spíš vyvolává v divákovi uchichtnutí. Za ten čas to ale asi pro okrajové publikum klidně stojí. (12.08.2022)

"Prosím, odnes ho do koša, drahá. Bioodpad." Fínsky bizár o vajíčku, z ktorého sa vyliahne vták ktorý sa postupne mení na niečo iné (nebudem spoilovať načo) a odpratáva nepohodlných ľudí z okolia svojej "matky"- 10 ročnej gymnastky ktorá sa o neho stará pretože je sama trochu divná a nemá žiadne kamarátky. Hatching sa dá chápať doslovne ako monster horror, ale i ako prepracovaná psychologická metafora plná symboliky. Nie je to úplne zlé a minimálne koncept ukážkovo (ne)normálnej rodinky do blogu má určite niečo do seba. Herci (aj detskí) hrajú dobre, masky a aj ústredné monster vtáča sú na slušnej úrovni, dej je originálny a častokrát aj dosť nepredvídateľný. Akurát, že takéto absurdné bizarnosti nie sú úplne môj šálok kávy, preto je Hatching za mňa niekde medzi 2* a 3*. PS: ústredná usmievavá matka-videoblogerka bola v konečnom dôsledku najdesivejším elementom filmu. 45% (20.06.2022)

Začnu zápory. Nepatřím mezi příznivce dětských herců (a hereček, abych byl genderově vyvážený) a člověko-krysolet mě svým vzhledem a pohyby taky dvakrát nepřesvědčil, takže jsem se poměrně rychle smířil s tím, že jsem si s tímto snímkem naběhl. O to příjemnější bylo mé překvapení, když se z filmu vyklubalo velmi slušné psychologické drama s hororovými prvky. Finové mi opět dokázali, proč patří mezi mé oblíbené evropské tvůrce, když dokázali, přiznejme si že z ne úplně ideálního tématu, vypiplat atmosférickou záležitost, jež nepostrádala napětí, naléhavost ani kritiku dnešních insta rodičů. Největším překvapením pro mě byl každopádně debut třináctileté Siiri Solalinna, která téměř nezmizela z obrazu a byla ve svých rolích sakra dobrá. Pochválit musím i režisérku snímku Hannu Bergholm, která ignorovala současné trendy, vykašlala se na feministickou agitku i angažování Afrofinů a natočila záležitost, jež mi svým depresivním vyzněním způsobila radost a slušný divácký zážitek. / Poučení: Když zvedneš oči od mobilu, uvidíš všude kolem život. A smrt. (18.10.2022)

Finská lekce z mezigenerační, ženské hysterie. Jsem si skoro jistý, že mi to připadalo poněkud odtažité a vykalkulované především proto, že jsem chlap a tyhle emo psycho-introspekce dospívajících dívek mě nějak zvlášť nezajímají.. Natočené je to poměrně kvalitně a celé to působí nezvykle a lehce exoticky, přestože ta symbolika je většinou jak vytažená z nějaké popularizační obrázkové příručky pro úvod do psychoanalýzy. (19.08.2023)

Dokonalá fínska rodinka: Neverná manželka, posadnutá gymnastickými úspechmi svojej dcéry a svojim blogom o šťastnej rodine, fotrík zúfalec, rozmaznaný synáčik, ktorého by som nakopal už po úvodných minútach, prerastená prepelica živiaca sa ľudskými zvratkami, prípadne sem tam odhryzne psovi hlavu, aby sa nepovedalo, a dcérenka outsiderka, ktorá sa o ten zázrak stará, aby mala aspoň nejakú „kamarátku“. Milenec s deckom bol asi jediný, kto sa vo filme choval ako tak racionálne. Na nedostatok originality sa rozhodne divák sťažovať nemôže, niečo tak divné a súčasne absurdné tu už dlho nebolo. Dokonca sa príbeh rozvinie úplne fantazmagorickým smerom, ale kreativite sa medze nekladú a počet súčasných kvalitných body hororov by sa dal narátať na prstoch jednej ruky. Takže - výborné masky, zopár nechutností s trochou toho slizu, solídne herecké výkony (matka by to u mňa vyhrala), napínavá koncovka a veľké uznanie režisérke za dostatok bizarných nápadov. Takéto horory beriem všetkými desiatimi. (02.05.2022)