Jak ukrást Venuši

Audrey Hepburn je fakt uzasna, jeste jsem s ni snad nevidel film, ve kterem by nebyla totalne k sezrani, neni to jen tim jak je roztomila, ale je fakt zabavne sledovat jak hraje (ten vtip s Hitchcockem byl dokonaly). Producenti maji ve zvyku k ni davat do tandemu nejsympatictejsi hollywoodska esa dane doby typu Gregory Peck, nebo Cary Grant a je nutne podotknout, ze Peter O'Toole na ne nema, nebo lepe receno - na romantickou roli sympatickeho elegana se nehodi. Jinak ale super, prostredi umeleckych del, zabavne tema vloupani do muzea a vsudypritomna Audrey, to vlastne nemohlo dopadnout spatne. 7/10 (16.05.2011)

Nehynoucí půvab staré filmové školy, v jejímž rukopisu stále cítíme atmosféru čtyřicátých a padesátých let, konvenčnost, která dnes působí neobvykle svěže a mile. Ptát se, zda k tomuto následnému blaženému stavu diváckému i kritickému vedly skvělé herecké výkony protagonistů nebo sice nenápadná, ale důmyslná režie, je tak trochu chozením do lesa. I rutina se může povznést do tvůrčí úrovně, i ustálený tvar může nabídnout uměleckou i řemeslnou svěžest. A zdaleka ne vždy k tomu potřebuje nostalgii, touhu ohlížet se nazpátek do pomyslných "starých zlatých časů". Je jen jisté, že po celou dobu promítání je stále nač se dívat a čím se dojímat. Pro právem spokojeného diváka to rozhodně není málo. (30.04.2011)

Třináct let po Prázdninách v Římě obsadil William Wyler Audrey Hepburn do další komedie. Prázdiny v Římě se tentokrát nekonaly, ale asi to ani nebylo cílem. Audey už je zde velkou dámou a nemá v sobě prakticky nic z oné dětsky roztomilé naivity starších snímků. Její herectví neztratilo své silné komediální prvky, ale již je založené na jiné esenci. Wyler se znovu vydal cestou autenticity prostředí. Jen dobře. Hollywoodských studiových záležitostí jsem přesycen a cením si, když nějaký režisér tomuto lákadlu nepodlehne. Příběhové schéma je tentokrát zasazeno do Paříže. Duch filmu to velmi posiluje. Už jen proto, že celá zápletka se točí kolem umění a Paříž je od pradávna kulturním městem Evropy. Samotná zápletka nenabízí nic převratnýho, ale není to na škodu. Dialogy hlavních postav mají vtip, většinou založený na dobře situovaných scénkách a hereckém výkonu ústřední dvojice. Za nevýhodu považuji, že celá příběhová linka je až příliš snadno čitelná, takže divák nemůže být překvapen. Všechno šlape s jistotou svým směrem a divák postupně s řemeslnnou dokonalostí dostává, co očekává. Dávám 65%, ale kdyby byl výraznější prvek překvapení (Úplně by stačilo trochu překopat pár dialogů a s divákem si trochu pohrát.), bylo by to o 10% víc. (29.10.2010)

Když máte za otce notorického podvodníka, plný dům padělaných uměleckých předmětů a narazíte v noci na zloděje, co s tím? Rozhodně není dobré toho zloděje odprásknout, co kdybyste jej potom potřebovali na loupež století? Z uvedených žánrů převládá komedie (no i když... :-), Audrey a Peter se hravě doplňují a hlášky padají lehce jako listí na hladinu vody, vlastně se ani neohlédnete a je konec, a vy byste si to klidně pustili znovu. Není tu vlastně žádný zádrhel, všechno do sebe krásně zapadá, až to působí, že natáčení musela být jedna velká pohoda s těmi dvěma, pro mě za mě 5*. (14.10.2013)

Jak ukrást Venuši je další z perfektních naivních krimi komedií s nezapomenutelnou a neodolatelnou Audrey Hepburn. Hlavní herecké trio Audrey, Peter O'Toole a Eli Wallach je perfektní, přičemž je nutno podotknout, že hlavní představitelka na svých tehdejších 37 let rozhodně nevypadá! Samotná zápletka je zajímavá a realizace plánu krádeže sošky Venuše je velmi zábavná, na čemž má podíl i skvěle zvolené prostředí muzea. Směšná (v tom nejlepším slova smyslu) je například scéna, v níž se Nicole při obhlídce muzea ptá, kde je wc, nebo celá pasáž odehrávající se ve "skříni" (kumbále) a pochopitelně také scény s alarmem. Přes nudnější začátek se tak divák nakonec dočká svého - a to příjemné nenucené zábavy. Nedostatek: Zajímalo by mě, jak se panu Dermottovi podařilo pomocí magnetu dostat klíč přes roh stěny :) (22.02.2011)